Registrovaných užívate¾ov: 3589
Zaslaných príspevkov: 100875

Tak jsem se konečně dokopal k tomu taky se nějak vyjádřit. Nepatřím zrovna mezi vášnivé debatéry a neúčastním se internetových diskuzí. A na akci jsem se pohyboval jako stalker většinou osamocen (nejsem ani příliš společenský tvor  ) bez toho, aby mě někdo viděl (díky čemuž nejsem snad ani na jediný fotce, grrrr). Takže mě asi příliš lidí na tomto fóru nezná.

Proto si dovolím pár slov k tomu, kde jsem se tady vlastně vylíh. Loni mi poslal Kaďous (kamarád z našeho AS týmu) pozvánku, že jeho spolužák Thales pořádá zajímavou akci. Mělo se jednat o airsoft a současně larp. To mě hned zaujalo, protože jsme kdysi jezdili (a občas z nostalgie ještě zajedem) na dřevárny. Ale co se týče Stalkera, neměl jsem pojetí o co jde. Hru jsem nikdy nehrál ani film neviděl, a tak jsem si přečetl knížku. Díky tomu, že jsem byl hrou nedotčen jsem dospěl k názoru, že stalker vlastně nosí zbraň jenom pro jistotu. No a tak jsem se loni larpu zúčastnil, líbilo se mi to, takže jsem letos s Kaďousem opět dorazil.

Koukali jsme, že hráčů značně přibilo a že se drží ve skupinkách, tak jsem si řekl, že nebudu taková svině jako loni a budu spolupracovat alespoň s Kaďousem fifty – fifty jako fér hoch. Rozdělili jsme si úlohy: já budu zlej policajt a budu dělat úkoly pro bandity a jinou chátru zatímco on bude svědomitě plnit úkoly pro Duty a ostatní skautíky. Tak jsme měli celkem kompletní přehled o tom, co se děje. Na začátku jsme se kochali zónou a taky se poprvé projevil náš orientační nesmysl (holt studenti humanitních oborů ), takže k vědcům jsme dorazili jako poslední. No trochu jsme pokecali, přinesli nějaké vzorky a pak se vydali dolů k hangáru. Zrovna v tu dobu banditi napadali konvoj, takže jsme se museli ukrýt uvnitř a o první napínavý zážitek bylo postaráno. Pak jsem se od Snakea dozvěděl, že celý kopec s hangárem je komplex s chodbami a o posedlost na příštích několik hodin bylo postaráno. Jako stalker jsem prostě musel najít způsob jak se dostat dovnitř. Ale vstup byl celý přikryt pálivým chmýřím a když jsem se pokoušel kopec obejít, spustil na mě monolit palbu ze své základny.

Tak jsem to zatím odložil a společně s Kaďousem plnil různé úkoly. Shifty nás naštěstí vybavil propustkami, takže s armádou jsme neměli nějaké větší potíže. Vědci ani banditi také neměli nic proti nezávislým stalkerům. Ale brzy se ukázalo s kým potíže budou. Šílený monolit šel po každém a domluvit se s nimi nešlo. Poté co jsem se dozvěděl, že se s nimi hodlá Karpov spojit, jsem věděl, že tudy cesta nevede a tak jsem narukoval do Duty. Ale nějaké nesmyslné válčení jsem rozhodně neměl v úmyslu (ono s vytahanou 90kou bych stejně neměl proti tamějším válečníkům šanci – a na akci jsem si přišel zahrát, ne zastřílet). No postupem času padla tma, začali se objevovat různé bestie (respekt těm, kteří se jen v košili vrhali s dřevem proti smršti kuliček). Hon na mutanty nebo co byli zač byl zajímavým zpestřením, ikdyž jsme žádné nepotkali. Prostě jen pocit, že za každým keřem na vás může něco šíleného vyskočit stačí.

 

Pak jsme se zas vrátili do vědeckého stanu. Kaďouse začala bolet hlava, tak zůstal ve stanu a byl na radiopříjmu, zatímco jsem si já šel plnit svůj malý sen: prozkoumat celý komplex. Vchod jsem začal hledat na vršku kopce, šlo to pomalu neboť jsem se pohyboval bez zapnutého světla. To bylo moudré, neboť jak jsem později zjistil, celý kopec obcházely hlídky monolitu, nehledě na riziko od bestií. První vchod byl u budky, kde přes den hlídkovali banditi – několikametrová propast dolů. To jsem nehodlal riskovat a tak jsem hledal dál. Trochu níž jsem narazil na další kruhový průlez a ten byl tentokráte vybaven i železným žebříkem.

 

Zavolal jsem Kaďousovi do vědeckého stanu, ať mi dá Thalese. Ten mi řekl, že do tý první díry určité nemam lezt, ale do téhle, pokud to vypadá schůdně, můžu. Asi si myslel, že jsem našel ten správnej vchod. Musel jsem nahoře nechat kalacha a proklínal jsem taktickou vestu, páč sem se do průlezu skoro nevešel. Postupně jsem bez úhony sestoupil po žebříku až dolů a dostal se do jakési chodby. Sám, jen s pistolí a baterkou v jednu hodinu ráno v neznámý chodbě v jakýmsi starym rusy zbudovanym komplexu, jo tomuhle se říká adrenalin. Tohle v žádný počítačový hře prostě zažít nemůžete. No tak jsem se vydal dál, srdce mi bušilo. Ušel jsem pár metrů až za záhyb a koukam, že je tam nějaká šachta zasypaná bordelem. Byl jsem ve slepý chodbě. No sice jsem nic nenašel, ale taky jsem se nikam nepropad, takže jsem byl spíš rád. Lezu tedy zas nahoru, do vlasů se mi sype písek, až nakonec vylezu a jsem zas na pevné zemi. Uff řeknu si, když tu uslyším hlasy. Zalehnu a vidím jak se ke mně blíží světlo. Cítím se jak Charlie Sheen v Četě, když se rozhoduje, jestli se natáhnout pro zbraň, ale strach mu to nedovolí. Světlo se naštěstí vydalo jiným směrem a tak jsem mohl pokračovat ve svém hledačském úsilí.

 

Přecházím vrchol kopce, když tu vidím podivnou konstelaci světel. Ve světelném kruhu jakýchsi anomálií je vidět malý zelený bod – pravděpodobně artefakt! Žhavím vysílačku, spojuji se opět s Kaďousem a vědci, popisuji jim co vidím a dozvídám se, že jsem patrně našel velice vzácný artefakt. Budu ale potřebovat speciální schránku a protiradiační oblek. Vracím se tedy zpět do stanu a poté společně s Kaďousem i potřebnou výbavou vyrážíme k artefaktu. Zatímco se Kaďous cpe do obleku, příhodně bílého (zkrátka nic lepšího na to být vidět na sto honů na sobě mít nemůžete), opět se v okolí rozléhají hlasy a pod kopcem se komíhají světla. Je to o nervy, ale nikdo nás asi neviděl, a tak se už s artefaktem a oblekem zas zabaleném do barracudy vydáváme dolů z kopce. Když tu náhle jen pár metrů pod námi prochází hlídka monolitu. Teď už jsme v řiti říkám si, ale opět kolem nás prošli bez povšimnutí. A tak nám nic nebránilo vrátit se i s kořistí zpět k vědcům. Tritium je naše!

Ovšem stále se mi nepovedlo najít onen vchod, sice jsme se o to s Kaďousem ještě jednou pokusili, ale hlídky monolitu byly příliš časté a tentokráte nám div nešlápli na hlavu, neboť nebyl čas se schovat a tak jsme jen seděli vedle cesty. Nyní tedy nastal čas odpočinku, Kaďous zalehl ve stanu. Já šel hlouběji do lesa, tam rozvinul hamaku mezi stromy a v ní strávil 3 hodiny polospánku. Vzbudil jsem kolem páté, protože jsem se sesunul až na zem. Sbalil jsem zas všechny věci a šel se kouknout do stanu. Všichni spali (jak jsem zjistil později) věčným spánkem. V noci totiž vtrhl do stanu monolit a všechny postřílel (což bylo fakt chytrý, když polovina spících neměla ochranné brýle). Taky vyraboval všechny artefakty. Nicméně teď nastala chvíle zkontrolovat monolit. Monolit spal, hlídky nikde a tak jsem mohl brzy naleznout pravý vchod – z velké části zasypaný a v radiačním poli. Vrátil se do stanu, kde už někdo jevil známky života. Dave řekl, že už jsou oživení, a tak jsem od něj hned nakoupil antirady a vzal s sebou Kaďouse na výpravu do nitra kopce. Taktiku jsem nechal ve stanu, takže mi nedělalo problém vklouznout dovnitř. Tam na nás čekala spleť chodeb, všude pálivé chmíří a světelné anomálie, rovněž pavučiny a ježibabí rosol. Dokonce tam hlídal i jeden zmutovaný netopýr. Průzkum zabral docela dost času, nicméně lup byl bohatý. 2 prázdné a 2 plné skořepiny! Ale když jsme lezli ven, monolit byl už vzhůru. Rychle píchnout antirad a pryč. Nikdo nic nezaregistroval.

U vědců jsme prodali nějaké artefakty, jeden si nechali, vzali počítač pro Naruta, dopis pro barmana a se spoustou plánů, peněz a možností se vydali k městu. Náš stalkerský sen ale měl brzy skončit. Cestou jsme potkali pobíhající monolity a tak jsme se snažili celý prostor obejít, ale díky tomu jsme na chvíli zabloudili a když jsme opět našli cestu, tak se k nám blížila další skupina z druhé strany. Energie ani nálada dál prchat nebyla a tak jsme si řekli, že zkusíme vyjednávat. Chyba. Skupina byla celá banda monolitu i s vůdcem (měl skalp na helmě, jméno si teď nevybavuju). Takže nás odzbrojili a následně zranili, nafetovali jakýmsi sajrajtem a pak uzdravili. A pak nám vůdce monolitu sdělil, že jsme teď zfetovaní, pro svůj život potřebujem drogu, není žádný způsob jak se toho zbavit a až do konce hry musíme sloužit monolitu. Zároveň, že mu máme dát všechno co máme u sebe a že nesmíme lhát, když se nás na něco ptá. To bylo podezřele imbalanced stejně jako celá následující akce, kterou rozjížděl. Ale byl to vůdce frakce, takže jsme se nechtěli hádat. Zanedlouho se k místu dostala armáda a započal boj, který monolit s přehledem vyhrál. Aby ne, když velitel neustále štěkal rozkazy krýt perimetr, kontakt na třetí hodině a podobně. Nic proti secvičené taktice, ale asi si neuvědomil, že má hrát krvežíznivého drogově závislého fanatika a ne velitele komanda USMC. Když pak začal přítomné oslovovat „spolutýmmejte“ zatímco jeho pobočník chroupal MRE oříšky začínal jsem toho mít po krk. Nicméně jsem musel ještě asi čtvrt hodiny poslouchat jeho moudra než nám sdělil, že máme jít do města, kam jsme chtěli už dávno před bojem. Alespoň proto, že jsme ještě nic nejedli a došla nám voda. Pak nám dal asi 20 000 s tím, že mu máme koupit náboje, zatímco jeho pobočník zasypával nedaleké mraveniště dávkou. Poslal s námi ještě jednoho nohsleda, ale mrtví vojáci, kteří do města směřovali už byli pryč, takže jsme zas museli dát průchod našemu orientačnímu nesmyslu (příště vzít buzolu!). Nohsled na tom nebyl o nic lépe, takže jsme šli zas někam do háje a na správný směr nás dostala až chytrá turistická mapka kolem projíždějící cyklistky. Tedy do města jsme dorazili zcela zchvácení a rozčarováni z nedávných událostí. Zašli jsme za Casem, jestli je to co monolit vyvádí v pořádku, tak řekl, že ne, ale že pravidla pro chemikálie nezná, že ty dělal Thales. No chvíli jsme si odpočinuli a pak jsme se s Kaďousem dohodli, že už se vracet nechceme. Že si nebudeme kazit zážitky plné stalkeření diskuzí o pravidlech pro drogy. A poslouchat bojové pokyny nějaké zelené hlavy, která nemá ponětí co je role play, se nám také dvakrát nechtělo, zvlášť, když v tom boji bychom mu se starou čínou a manuálem stejně moc platní nebyli. Nehledě na to, že jsme byli unavený jak svině a čekala nás cesta čtyřmi vlaky. Tak jsme sebrali peníze co jsme měli, vykoupili od barmana všechno kulivo co měl a poslali to veliteli monolitu na jeho vytouženou válku pomocí nohsleda, kterého s námi poslal. Pak jsme zašli za Casem a ten nás hodil na nádr. Rozloučili se, poděkovali za akci a tím pro nás letošní Stalker larp skončil.

Přes onu nepříjemnost v neděli ráno to ale byla pěkná akce. Noční hra byla naprosto bez chyby a na zážitky z ní jen tak nezapomenu. A moc děkuji za tritiový přívěšek. Jen by to chtělo příště více součinnosti mezi organizátory. Taky si myslím, že na tolik hráčů jich nebylo dost a ukočírovat to bylo občas nad jejich síly. Třeba chudák Naruto byl večer úplně K.O. A také zajistit, aby všichni hráči věděli co je cílem larpových akcí. Atmosféra a zábava na rozdíl od maximálního počtu fragů. Atmosféra byla opravdu skvělá, ale jak vidíte, i jeden neuvědomělý hráč jí může jednoduše rozbít.