S.T.A.L.K.E.R. LARP

Larp 2012 zóna

05.03.2012 | Branislav Šiftár

Zóna je podivuhodné a zvláštne miesto. Len tu sa dozviete zaručene pravdivé správy, skazky a rozprávania plné skrytých a tajomných náznakov a poloprávd. Príbehy starých známych, dávno mŕtvych priateľov či iných indivíduí dotvárajú tajomný obraz Zóny, ktoré si častokrát nezadajú s miestnymi legendami.
A tieto legendy živia práve stalkeri, ktorí zavítajú do Baru 1000 Radov.

Prequel - úvod k LARPu Zřídla

Byla ještě hluboká noc, když jsem se probudil. Chvíli jsem tápal, protože podle mého odhadu jsem spal sotva dvě hodiny. Nevěděl jsem, co mě probudilo, nejdříve jsem myslel, že to byla obvyklá noční můra, ale potom mi do hlavy vstoupil ten zvuk. Na pozadí obvyklého nočního ruchu v Zóně, jsem ho nejprve nevnímal, byl na pomezí slyšitelnosti, jako když vám hučí v hlavě, a tady to po každodenní střelbě není nic neobvyklého, ale tenhle zvuk byl jiný. Byl hlubší, temnější, sytější, na jiné frekvenci vnímání. A nepocházel zevnitř hlavy, ale byl slyšet zvenčí, i když se zdálo, že je všude kolem mě.

Chvilku jsem se snažil zorientovat ve tmě a poté jsem rychle sklouzl z postele. Po slepu jsem sáhl na židli pro své věci a během několika málo chvil jsem si natáhl kalhoty, dopnul pásek s pouzdrem zbraně a oblékl si svou starou vojenskou bundu. Boty byly na nohou během vteřiny a přezky tiše cvakly. Tuhle úpravu jsem si udělal už dávno, tkaničky totiž jen zdržují a při určitých chvílích, ano i jako je tahle, se počítá každá vteřina. Zbývalo už jen sáhnout pod postel pro AK a vyrazit. V tu chvíli jsem zaváhal, stáhl ruku, a přešel jsem ke skříni. Otevřel jsem dveře, odhrnul kabáty, abych se dostal k druhým dveřím, a ty jsem odsunul. Z držáku jsem sundal VSS a sundal krytky z optiky nočního vidění. Hodil jsem si na záda malý batoh s výbavou a pro jistotu vyrazil k zadním dveřím.

Venku byla tma jako v pytli, podle podle hodinek půl třetí, takže ještě tak dvě hodiny, než se začne rozednívat. Zůstal jsem v pokleku hned u srubu a snažil se lokalizovat zvuk, ale protože se odrážel od stěny, nebylo možné určit zdroj. Projel jsem zběžně okolí přes optiku zbraně a vyšel jsem ze stínu domu. Zhruba po padesáti krocích jsem se zastavil a opět se snažil zachytit zdroj neznámého zvuku. Celou dobu jsem usilovně přemýšlel, co by to mohlo být, protože jsem nikdy před tím nic podobného neslyšel. Tentokrát jsem byl úspěšnější. Podle všeho jsem šel směrem ke zdroji, i když ne úplně přímo. Zvuk teď přicházel více zprava, ale pořád směrem přede mnou. Upravil jsem směr a pomalu se vydal na další cestu. Tentokrát jsem se zastavil po dvaceti krocích, abych zjistil, že zvuk je mírně za mnou, musím být tedy hodně blízko. Další postup probíhal po centimetrech za pomoci matek, které jsem díky tmě mohl házet maximálně dva metry před sebe, a neustálé kontroly noční optikou zbraně. Uběhla hodina a půl, když jsem přes optiku zahlédl podivný útvar. Zalehl jsem a dobrých patnáct minut jsem si TO prohlížel a kontroloval okolí. Zvuk vycházel nepochybně odtud, ale co to ksakru je? Podivný útvar měl tvar kužele, asi metr vysoký s nepravidelným povrchem. Okolí bylo čisté, tak jsem odložil zbraň vedle sebe a sundal si batoh. Vyndal jsem zevnitř své nádobíčko a rozložil ho na starý ubrus, po své levé straně. Objekt byl asi dvacet metrů ode mě, tak jsem vzal jednu z matek, vrhnul ji z lehu směrem ke kuželu a popadl zbraň. Zahlédl jsem v optice dopadající matku, která při dopadu zvířila jakýsi prach. Sakra, toho jsem si před tím nevšim.

Teprve teď jsem ho viděl. Byl jím pokrytý celý objekt a blízké okolí. Prach se usazoval poměrně dlouho, takže byl podle všeho dost jemný, bude to asi pěkný svinstvo. Zaměřil jsem se na místo dopadu matky, ale nic neobvyklého jsem neviděl. Matka ležela na zemi a nevykazovala žádné neobvyklé jevy. Výborně, zdá se, že kolem není tlakové pole, nebo podobný neřád, který by mi pocuchal fasádu. Připravil jsem si Geigera a zapnul osvícení displeje. Připevnil jsem na konec teleskopické tyče čidlo a tu jsem začal vysouvat směrem k prachu. Zatím se nic nedělo, ale několik metrů od prachu se Geiger probudil a začal lehce prskat. Zapamatoval jsem si přibližnou vzdálenost a posunul ho o kus blíž. Nárůst radiace byl takřka exponenciální. Paráda, rozdíl půl metru tady znamená nákup pěkné dávky záření a velké problémy. Vysunul jsem tyč o další kus dál a ručička přístroje se mi zasekla na pravé části stupnice. Nevěřícně jsem na ten úkaz zíral. To nebylo možný, ani kdybych to hodil na dno Sarkofágu. Neměřitelná hodnota. Tady končí legrace. Musím kontaktovat Sašu.

Zabalil jsem si věci zpět do batohu a připravil se k odchodu. Teleskopickou tyč jsem musel nechat na místě, protože jsem nechtěl riskovat jakýkoliv kontakt s neznámou látkou, a pak konec tyče nakoupil takovou dávku ozáření, že bylo teď nebezpečné se k ní jen přiblížit, natož se jí dotknout. Škoda, výroba mě stála dvě lahve dobré vodky a sloužila dobře. Naposledy jsem se ohlédl směrem k útvaru a napadlo mě, jestli nemám místo nějak označit. Pak jsem si ale uvědomil, že nemám jak, a pak ať si dává každý bacha, Zóna není obývák v hotelu, takže každej sám za sebe. A co vím, tak moji známí touhle stranou nechodí. Takže jsem se vydal pryč, směrem k vědcům, protože tohle je jejich parketa, a někde v zadu v hlavě mi začal hlodat červ pochybností, že tady je něco moc zlé, ale nemohl jsem si vzpomenout proč. Na něco jsem zapomněl, na něco, co jsem měl vědět, nebo možná něco co jsem věděl a nevybavilo se mi to. Čím víc jsem se o tom snažil přemýšlet, tím jsem měl pocit, že se mi ta myšlenka zarývá hlouběji do mozku. A mizí.

Někde v půli cesty k laboratoři začalo svítat a než jsem byl u cíle, bylo slunce nad horizontem. Po cestě jsem naštěstí nikoho nepotkal, takže jsem nemusel vysvětlovat, proč s ním nemohu klábosit, proč s ním nemohu posnídat a podobné ranní rituály, které jsou za normálních podmínek zcela běžné. Před laboratoří mi hodinky ukázaly čas krátce po šesté, což znamená, že Saša bude ještě spát. Kolikrát dřepí nad přístrojema dlouho do rána, hlavně od tý doby co se jim podařilo vyžadonit z Moskvy novej seizmograf a nějaký další měřáky. Největší radost mel Saša ovšem z vysloužilýho armádního počítače. Vyprávěl mi o něm celý večer a ukazoval mi, co všechno teď může dělat.

II.

Saša byl vedoucí místního vědeckého týmu. Vědecký sbor se skládal ze čtyř členů a psa, o jehož čistotě genetického kódu měla většina stalkerů vážné pochybnosti. Nebyl nijak degenerovaný, ale občas projevoval nezvyklé vlastnosti předvídání událostí, které dokázali vyvést člověka z míry. Saša vystudoval několik univerzit, včetně teologie, a zbytek života se rozhodl zasvětit výzkumu Zóny. Venku ho nic nedrželo, nikdy se nestihl oženit a pro studium ani neudržoval kontakty s příbuznými, takže nevěděl, jestli vůbec ještě nějaké má a popřípadě kde žijí. Jeho zvláštní smysl pro humor se stával často příčinou nedorozumění a konfliktů, ale tady padal na úrodnou půdu, i když ne vždy každý chápal, o čem se momentálně mluví. Ale tady to je tak nějak jedno. Sašův tým vystřídal vojenskou vědeckou jednotku a počáteční oboustranná nedůvěra se brzy rozplynula. Brzy se spřátelil se stalkery, kteří mu začali pomáhat s průzkumem pro něj nedostupných oblastí a jeho tým se tak mohl věnovat výzkumu a ne strachováním se o život v tlamě mutanta.

Došel jsem k vratům laboratoře a zvedl jsem železný kruh klepadla. Ozval se dutý třesk, jak klepadlo narazilo na ocelová vrata bunkru. Teď už zbývalo jen čekat. Předpokládal jsem, že se jako obvykle věnovali práci do ranních hodin, takže budu muset klepat ještě několikrát. K mému údivu se však během chvilky na druhé straně začalo ozývat klapání a hned poté se rozběhl motor a odsunula se menší vstupní vrata. Vstoupil jsem dovnitř a chvilku jsem zůstal stát, aby si oči zvykly na příšeří. Ne že bych očekával nějaký úskok, jen jsem nechtěl zakopnout o nějaký pohozený krám na zemi. Vrata se opět zasunula a já jsem pokračoval chodbou, osvícenou jen slabými světly na stěnách. Pro orientaci a chůzi bylo plně dostačující a silné světlo zde nebylo potřeba. Překvapilo mě, že se v zadních dveřích laboratoře svítí. Saša v tuhle dobu obvykle zkontroloval na obrazovce, kdo to otravuje, a pak otevřel. Šel jsem tedy hned do zadu k pracovně a vstoupil dovnitř. Uvnitř byl nepořádek větší než obvykle. Všude se povalovaly listy papíru a výjezdy z tiskáren a různých měřících přístrojů. Uprostřed toho všeho byl Saša skloněný nad nějakými grafy a asistent mu zrovna diktoval nějaká čísla z papíru, vyjíždějícího z tiskárny. Zavřel jsem dveře a počkal, než dokončí práci.

Saša se ke mně po chvíli otočil a chvilku mě zkoumal nepřítomným pohledem. Bylo mi jasné, že jeho mozek jede na nejvyšší otáčky, někde v jiných sférách.

„Máme průser,“ řekl pak „a pořádnej. Pojď sem, něco ti ukážu.“

Pokynul mi rukou a já jsem se opatrně vydal změtí papírů k němu. „Posaď se,“ ukázal mi na židli vedle něj a otočil se k obrazovce.

„Vím, že nemáš v palici nasranou Vortexovou břečku, jako většina stalkerů tady, takže se nebudu zdržovat úvody a vysvětlováním.“ Sáhl do stohu papíru na stole a vyndal několik listů, pokrytých grafy a čísly. Z druhé hromádky vytáhl další a všechno rozložil přede mě.

„To co vidíš nahoře, jsou záznamy aktivity emisí za uplynulý rok. Máme i sumarizaci za delší období, ale data jsou víceméně stejná, bez větších odchylek. Tohle dole je výjezd z posledního měsíce. Jak víš, monitorujeme geomagnetické pole, otřesy půdy, celkovou sílu radiace a změny v počasí, včetně ionizujícího záření. Tyhle křivky,“ ukázal na papír s grafy vystupujícími prudce nahoru, „ jsou záznamy z téhle noci. Tohle je ionizující záření a tohle je radiace. Jak vidíš, tak kolem půlnoci začalo narůstat anomální pole ionizace a vychýlilo se geomagnetické pole. Kolem jedné hodiny tu máme prudký nárůst záření v celém rozmezí spektra. Tahle hodnota se rovná menší jaderné explozi. Tenhle stav trval několik minut a tady, „ukázal na klesající křivku“ začaly všechny hodnoty padat. Ovšem nevracejí se do normálu, ale stabilizovaly se vysoko nad průměrem radiace v Zóně. To znamená, že tu máme podle všeho nový druh anomálie, jinak si to nedovedu vysvětlit. Nevíme co to způsobilo, nevíme co to je a nevíme kde to je. Podle výchylek se to nedá přesně určit, ale myslím si, že to bude někde v tomhle prostoru,“ ukázal na mapu oblast, ze které jsem právě přišel. „Jestli se nepletu, tak někde tady máš srub,“ dodal poté, ukazujíc na mapu.

„To je právě ta věc, Sašo, kvůli které jsem tu“, odpověděl jsem a on ke mně otočil hlavu. Chvilku si mě zkoumavě prohlížel unaveným pohledem a pak pokýval hlavou a já jsem začal vyprávět. Když jsem skončil, bylo v místnosti slyšet jen bzučení a cvakání přístrojů. „Jedem“ řekl náhle Saša a v tu chvíli se všechno dalo do pohybu. Oba dva se začali pohybovat po místnosti a ukládat do přepravních kontejnerů potřebné přístroje. Abych nepřekážel, vyšel jsem do vnější chodby a zapálil si. Když jsem dokouřil, měli všechno přichystané a společně jsme nanosili kontejnery na terénní vozidlo zaparkované za budovou. Nakonec jsme naložili největší bednu s těžkým protiradiačním oblekem. Tento oblek byla asi jedna z nejdražších a nejvzácnějších věcí nejen v Zóně, ale možná v celém Rusku. Nikdy jsem se Saši neptal, kde se mu ho podařilo sehnat, ale podle všeho se jednalo o skafandr, chránící před tvrdým zářením, jaký používají kosmonauti při výstupu do volného prostoru. Oškrábané americké znaky na ramenou hovořily za vše.

Saša si sedl za volant a já jsem mu ukazoval cestu. Cesta autem po Zóně, není nikterak rychlejší než pěšky, jak by si někteří mohli myslet. Stalker, který zná terén, se dokáže pohybovat daleko rychleji, protože může využít různých zkratek a není odkázaný na sjízdné cesty. Ale i tak jsme k cíli dorazili o něco dříve, než jsem předpokládal, Saša díky monitorům rozmístěných po prostoru má dokonalý přehled a ví, kudy může jet. Zastavili jsme asi sto metrů od útvaru a začali vykládat bedny. Zatímco jsme s asistentem rozbalovali přístroje, Saša už si vyndal potřebné vybavení a začal s průzkumem. Obalený monitory se pomalu přibližoval, každou chvilku se zastavoval a něco si zapisoval. Když byl asi dvacet metrů, ozvala se jeho vysílačka.

„Přineste mi oblek, dál už to nepůjde.“ Poté se o pár metrů vrátil a čekal na nás. Když jsme se přiblížili, zvuk začal nabývat na intenzitě. Tentokrát zněl ovšem trochu jinak. Už ne zvenčí okolo mě, ale jen jakoby uvnitř hlavy. Jako bych byl ten zdroj zvuku já a někde hluboko v hlavě jsem zaslechl šepot. Zatřepal jsem hlavou. Zatracena únava, pomyslel jsem si a položili jsme bednu. Saša se pomalu oblékal. Když byl se vším hotov, překontroloval hermetičnost obleku, poté spojení, zapnul přístroje a pomalu se vydal směrem k objektu. Jeho nohy začaly vířit prach okolo a zanechával za sebou mělké stopy. Na malou chvilku mi to připomnělo scénu kosmonauta na Měsíci. Ze zamyšlení mě vytrhla Sašova vysílačka, byl asi metr od objektu a kleštěmi nabíral prach do kontejneru.

„Zatracený vedro, motá se mi hlava a je mi na blití, asi nějak blbne klimatizace.“ Potom udělal krok blíž a sklonil se k útvaru. Pak se zasmál a zakašlal. Pak se zase zasmál a začal něco povídat. Tedy abych byl přesnější začal s někým mluvit. Něco, čemu nebylo rozumět. Pak řekl, „přijde další blowout, horší a pak další zřídlo. Zřídlo je blowout“ a sesunul se k zemi.

Chvilku jsme stáli a nechápavě zírali. Vpravdě nám nic jiného nezbývalo. Pak jsem ucítil tlak v hlavě a začal zvracet.

Když jsem se probudil, bylo šero. Pomalu jsem se rozpomínal a nechtělo se mi zvedat ze země. Pomalu jsem zvedl hlavu a ztěžka se rozhlédl kolem sebe. První co jsem si uvědomil, bylo, že asistent zmizel. Druhá věc, která mi došla, že šero, které mě obklopuje, není večer, ale modrorudé světlo nicoty přicházející emise. Zapomněl jsem ihned na omámení a zvedl se na ruce. Tepot v hlavě zesílil a vyzvrátil jsem poslední zbytek obsahu žaludku. Pomalu jsem se zvedl na nohy a udělal krok. Auto tu bylo, ale asistenta jsem nikde neviděl. Bylo mi jasné, že autem jet nemůžu, na to není čas a tak jsem se vydal ke svému srubu, který byl podstatně blíž než vědecká laboratoř. Po chvilce potácivé chůze jsem byl schopen běhu a tak jsem pomalu utíkal. Stmívalo se čím dál více a moje nohy začal pohánět strach a pomalý klus přešel do běhu o život. Když jsem rozrážel dveře srubu, protínaly oblohu první blesky přicházející bouře. Přeběhl jsem místnost a z posledních sil zvedl těžký poklop mého krytu pod budovou. Slezl jsem po schodech, zajistil vchod a sesunul se na podlahu. Neměl jsem sílu dolézt ke starému gauči, který jsem si sem kdysi dotáhl.

Nahoře se rozpoutalo peklo. Země se otřásala a úpěla pod nápory radioaktivního větru a mě se pře očima začala rozlévat rudá mlha. Opět jsem upadl do bezvědomí. Když jsem se probudil, bylo všude ticho. Podíval jsem se na hodinky a zjistil jsem, že jsem byl mimo zhruba šest hodin. Bylo mi čím dál tím hůř, rudá kola se mi pře očima střídala s černou tmou a hlava se mi motala. Čekal jsem, že se mi každou chvilku rozskočí. V tuhle chvíli jsem to mylně přičítal únavě. Pomalu jsem se zvedl a hltavě jsem se napil vody ze zásoby, kterou jsem okamžitě vyzvrátil. Celé tělo mě pálilo a bolelo, jako by mě někdo zmlátil. Vylezl jsem po schodech a opřel se do poklopu. Vysunul jsem se horní polovinou těla ven a uviděl planinu a zkázu. Všude kolem mě byly polámané stromy. Vysoukal jsem se ven a dopadl na podlahu tam, kde kdysi stál můj srub. Znovu jsem se podíval na hodinky a uviděl jsem na ruce rudou skvrnu. Do háje, musel jsem nakoupit pořádnou dávku záření. To není možné, můj kryt je přeci proti radiaci chráněný. Vyndal jsem ze sumky protiradiační injekci a vpíchl jsem si látku pod kůži, i když jsem věděl, že jsem skončil. Musím někoho varovat. Antirad mě chvilku udrží na nohou, tak toho musím využít. Postavil jsem se na nohy a vyrazil. Nevím, jak jsem šel dlouho, asi celý den, pak byla tma a já jsem pořád šel. Pak jsem si přál, abych vlez do nějaký anomálie, aby mě rozmáčkl masomlejnek, nebo něco rozpustilo. Snad se mi Zóna chtěla vysmát a odstraňovala přede mnou všechny pasti a tak jsem stále šel. Šel a plakal bolestí. Každým dalším krokem jsem cítil strašnou bolest, jak mě stravovala radiace. Šel jsem potácivě jako zombie a v hlavě mi tepalo. Nevnímal jsem, že jsem vyšel z naší oblasti a dostal jsem se do okrajové části, nezasažené tou hroznou zkázou. Pak jsem zahlédl světlo a vydal jsem se k němu přitahován jako noční motýl. Nevnímal jsem nápis „Bar 1000 RAD“, viděl jsem jen to světlo. Z posledních sil jsem otevřel dveře a uviděl uvnitř přes rudou mlhu stíny postav. Pak jsem upadl na zem.

III.

Probudil jsem se zpocený na posteli a nemohl jsem se několik vteřin zorientovat. Byla tma a já v první chvíli netušil, kde jsem. Posadil jsem se na posteli a rozeznal jsem známé stěny. Můj srub. Jak je to možné? Pak mi to došlo a nahlas jsem se zasmál. Hnusná noční můra.

Když dozněl můj smích, uslyšel jsem zvuk.