Registrovaných užívate¾ov: 3589
Zaslaných príspevkov: 100875

 

Zóna se pomalu nořila do tmy a stalkeři se začali stahovat k Baru. Bar je místo, kde je bezpečí, je to druhý, pro mnohé z nich i první a jediný domov. Barman Šlauch je naše máma, říkali někteří s úsměvem. Jiný se smutkem v očích pokýval hlavou a přemýšlel o tom, co mu vlastně Zóna dala. Proč sem vlastně přišli? Co je sem táhne a drží? Pár jich sem uteklo před zákonem, ale takový člověk tu dlouho nevydrží. Tady musíte ctít zákony mnohem více, než v okolním světě. Pro mnohé tady je ten pravý svět zde a zbytek je okolí.  Tady se totiž všechno děje.

Bar se pomalu plnil. I tady se dodržovala vojenská hierarchie „odsloužených“ let a málokdy jste viděli u jednoho stolu nováčky se starými psy. Další rozdělení bylo podle stupně známosti, na první pohled bylo poznat, u kterého stolu sedí známí a u kterého sedí obchodní známí. Abyste obchodovali s neznámým člověkem, to tady neexistovalo. Hovornější stoly byly jasné, i když i u některých se hovořilo šeptem, to když se vyměňovaly důležité informace, ovšem dvojice mluvící šeptem, to byl jasný obchod. Takových obchodů tady probíhalo každý den několik. Obchody se uskutečňovali většinou přes barmana. Buď obchod domluvil přímo on, to když šlo o nějakou delikátní záležitost nebo bohatý zadavatel ani nevážil cestu sem, nebo přijel přímo zájemce. Všechno to byli Šlauchovi známosti odkudsi z okolního světa. Kde je sháněl, byla čistě jeho záležitost a nikdo do toho nestrkal nos. Ani nechtěl, každému bylo jasné, že tady je půda moc horká. Navíc po tý loňský záležitosti s Duty byl každý rád za sebemenší výdělek. Za Naruta to bylo celkem v pohodě, ale po té co se ujal vlády policajt Thorn, jde to tady od desíti k pěti. Ta krysa se domluvila s armádou a pořádá razie jako by byli oficiální policajti. Ještě že mimo Zónu moc nelezou a když, tak jsou moc hodný.

Takže takováhle nálada panovala v Zóně, do které jsem se vracel. Odkud, na tom nezáleží. Záleží jen na tom proč. A ten důvod mám setsakra velkej. Usmál jsem se pro sebe tomu slovnímu spojení, velký důvody pro malý věci, tak to tady chodí. Hlavně nevím, proč si se mnou dal schůzku zrovna v Baru. No, možná to vzhledem k mojí minulosti tuším, asi o mně neslyšel zrovna dobrý věci, ale že bych někoho. To ne. Pravda, párkrát jsem naznačil a dotyčného pak našli někde v příkopu, nebo ho už nikdo neviděl, ale přece Zóna má své oběti a víc než kde jinde tu platí tvrdá pravidla přežití.

Vzal jsem za kliku a ponořil se do známého prostředí. Barman mě naštěstí nezná, takže z téhle stránky je to v pořádku. Očima jsem rychle prolétl lokál a vytýčil si cestu tak, abych se vyhnul známým lidem. S nikým jsem se teď nepotřeboval potkat. Zamířil jsem k zadnímu prázdnému stolu, na kterém byla cedulka s nápisem zadáno. Obešel jsem ho a zamířil na záchod, tam nikdo nebyl. Takže jsem se klidu vrátil zpět a usadil jsem se zády ke zdi. Kývnutím jsem přivolal barmana a objednal jsem si sklenici piva. Čekání. Záměrně jsem přišel o chvilku dříve, abych si mohl obhlédnout místnost.

Když se po chvilce otevřeli dveře, lokál jako na povel ztichl. Několik lidí se zvedlo a šli k pultu zaplatit. Jiní se otočili zády do místnosti a zabořili pohled do sklenic s alkoholem. Ve dveřích stál Henry Thorn, ve svém parádním duťácky černém stejnokroji, se znakem na rameni. Červený terč v černém poli s nápisem ČUMA – černá smrt. Velmi výstižné, k jeho pohublému obličeji. Prošel lokálem jako na přehlídce, až k mému stolu. Zastavil se naproti mně a přes stůl se zeptal: „Je tu volno?“ Vzápětí se zasmál svému vtipu, odsunul židli a posadil se. Jak já nesnáším tenhle typ lidí. Samolibost sama, pokud jim stojí za zády ozbrojená eskadra. Ale účel světí prostředky a nás teď spojuje společný obchod. Počkal, až mu barman přinese pivo a odejde. Pomalu se napil, pak se jakoby zamyslel.
„Takže, oba víme, proč tu jsme“ řekl naprosto zbytečně „a proto přejdeme k věci. Nechal jsem se na Tebe informovat. Mam to ve zvyku, než s někým uzavřu dohodu. Abych řek pravdu, nevím, jestli z toho co jsem se dozvěděl, mám mít radost nebo ne. Každopádně chci, abys věděl, že mám své zdroje.“

 

 

 

Zonální ticho, jak tomu říkali ostřílení stalkeři, nabývalo skryté zlověstnosti. Prodíral se mladým porostem beze strachu, že narazí na mutanta, nebo divoké zvíře. Svoji výstroj zanechal už před několika kilometry v malém úkrytu, ale nepočítal s tím, že by něco z toho zůstalo použitelné. Jediné jeho vybavení byla teď mapa, buzola a hodinky. Podle odhadu zbývalo deset minut do bezpečí úkrytu. Deset minut. Devět minut. Osm minut. Odpočítával každý krok, každou vteřinu. Místo hodinek mohl použít tlukot, který se mu ozýval v hlavě.

Oheň do této chvíle bezstarostně plápolal. Najednou jakoby někdo přiložil mokré dřevo. Nebo ještě lépe, nehořlavé dřevo. Plameny se začaly prokousávat každým milimetrem s urputností bojovníka, avšak s nesmírnou, až zbytečnou námahou. Korintský oheň. Jakoby se každý strávený kousek dřeva znovu obnovoval a plameny se pomalu zpomalovaly. Kolem ohně vyspávaly čtyři postavy svou kocovinu. Ve vlasech jednoho z nich začínaly probleskovat plamínky.

Nebe se zatáhlo neurčitou barvou. Poprvé se neslyšně zablesklo. Záblesk proťal celé nebe, ale marně byste čekali na hrom. Druhý blesk už se téměř ztrácel v inkoustové tmě. Pak třetí a čtvrtý. Bouře bez jediného zvuku, jakoby inkoustová tma všechno pohltila.

Byl na pokraji svých sil. Neviděl už na krok, když začala bouře. Podle odhadu mu zbývalo slabých sto metrů do krytu a pět minut. Kompas už byl nepoužitelný, protože ručička si tančila své šílené pogo v olejové lázni. Pět minut na sto metrů je za normálních okolností spousta času, ale v tomhle stačí uhnout malý kousek a minete bunkr o pár metrů. Někde v nedozírné dálce před sebou zahlédl světlo. Plynová lampa majáku bunkru. Upravil směr a sebral poslední zbytek sil. Vzdálenost si neodvažoval odhadnout. Bylo to nekonečných třicet metrů. Dopadl celou vahou těla na ocelová vrata a zabušil na přivařené klepadlo, určené pro tyto účely. V tuto chvíli již žádné elektrické přístroje nefungovaly. Ocelová vrata se otevřela a nějaké ruce ho vtáhly dovnitř. V tu chvíli bouře přestala.

Oheň ještě hořel, ale jakoby ve zpomaleném filmu. Jedna z ležících postav se probudila. Stalker se posadil, koukal na oheň a chvíli nechápal co se děje. Neviděl vůbec nic.

Uprostřed Zóny začínalo nabývat na intenzitě vycházející světlo. Vrata bunkru se zabuchují vteřinu před oslňujícím výbuchem, který zaplavuje celou Zónu a radioaktivita okamžitě stravuje vše živé. Vteřinu před smrtí si mladý stalker u ohně vzpomene na vyprávění starých psů o Blowoutu...

 

 

Zóna – Peklo na Zemi

 

K okraji Zóny jsme dorazili krátce po poledni. Byl jsem poctěn pozváním od samotného profesora Oparina, zabývajícího se dlouhá léta výzkumem přímo v oblastech Zóny. S profesorem jsem se seznámil před třemi lety na vědeckém summitu v Kyjevě, kde jsem působil jako dopisovatel našeho moskevského časopisu „Novaja Planeta“.

Cesta uběhla bez problémů a počasí nám také víceméně přálo. I když, jak říkal profesor, vůbec nezáleží na tom, jak je vně Zóny. Ona má své vlastní klima, svůj vlastní řád, své vlastní zákony. Kdo tohle nepochopí, dlouho nepřežije. Projeli jsme první běžnou rutinní kontrolou a zastavili jsme na okraji Zóny. Otevřel se přede mnou nový svět. Všechno bylo stejné a přitom tak jiné. Jako bych se díval přes nějaké sklo, které nebylo vidět. Nemohl jsem přijít na to, co se změnilo. Když jsem se na to zeptal profesora, řekl jenom: “Éto Zóna. Zdravstvuj.“

Naše první kroky vedly k hlídkovému stanovišti armády. Díky dobrým vztahům Oparina a armády pro mě nebyl problém získat propustku. Zóna byla – zvláštně se ten výraz hledá, ale asi – kouzelná. Na jedné straně je Bar, místo, kde se může zastavit kdokoliv, aniž by mu něco hrozilo. Barman je velmi přátelský, a pokud ho někdo nenaštve, vyjde každému vstříc. Dále se tam nachází základna Armády a Vědců. Na druhé straně, jsou frakce Duty a Monolit, který je až v srdci samotné Zóny. Tu dělí na polovinu hlídaná hranice, což je vlastně bývalá cesta, po které bez přestávky korzují vojáci. Je to v podstatě neprůchodné. I když jak jsem se později dozvěděl, není to zase tak úplně pravda. Celá zóna se ze země zdá mnohem větší, než jak tomu je na kartografických snímcích, co jsem studoval před odjezdem. Nachází se tam jak malebné lesíky, tak i louky plné anomálií a nebezpečných míst. Jen málokteré místečko v Zóně si zaslouží přízvisko bezpečné.

Díky tomu, že jsme měli spolu s Oparinem ozbrojený doprovod, mnoho nám nehrozilo. Nicméně, v jednu chvíli jsem se stal svědkem bezprostředního ohrožení. Spolu s Oparinem a Davidovem (údajně nový kolega Oparina) jsme se vydali do jedné budovy, kde jsem si chtěl nafotit nějaké atmosférické snímky. Ještě štěstí, že náš doprovod, jistý Andrej, měl tak pečlivý a citlivý sluch. Než jsme se nadáli, z jedné místnosti vyskočilo něco, co jsem v životě neviděl. Monstrum tak ohavné, že mi hrůzou vstaly vlasy (a to jsem jako válečný zpravodaj viděl ohromná zvěrstva). Ta zrůda přeskočila oněch pět metrů, které nás od ní dělily, a porazila Oparina na zem. Chystala se do něj zakousnout ale, naštěstí onen Andrej začal okamžitě střílet. Třikrát nebo čtyřikrát zrůdu trefil a povalil na zem. Okamžitě chytil Oparina za ucho na batohu a táhl ho ven. Davidov ho kryl z levé strany a oba stříleli. Takovou akci jsem hodně dlouho nezažil. Když jsme dostali Oparina ven, zrůda se začala sápat za námi. Rozklepal jsem se strachem a náhlou zimnicí. Bylo to, jako by z vás něco vysávalo životní energii. Zrůda se dostala asi na tři metry a chystala se skočit, když dostala několik zásahů průbojnou municí do lebky. Musel jsem se na několik minut posadit, protože jsem přes nával adrenalinu nebyl schopen stát. Nedokázal jsem ani držet fotoaparát, natož, abych mohl něco vyfotit. To, co na nás útočilo, byl údajně zbytek pracovníků elektrárny, členů armády a stalkerů, kteří zmutovali, a lidského v nich není pranic. Údajně se jim říká Snorkové.

Když jsem se trochu sebral, zjistil jsem, že Oparinovi se nic nestalo a to hlavně díky speciálnímu obleku, který je stavěn přesně na podobné podmínky. Ten Andrej nám nejspíše zachránil život všem.

 

Rád bych také popsal mé setkání s  Herny Thornem, který si nechává říkat Sybrakos. Je to člověk, tak tajemný, jako Zóna sama. Zastihli jsme ho zrovna, když měl schůzi s nějakým stalkerem. Musím říct, že jsem viděl hodně nebezpečných lidí, ale kam ti se hrabali na tyhle dva. Čišela z nich hrubá síla a schopnost vraždit. Ne zabíjet, ale vraždit. Evidentně měli něco důležitého na práci, protože mě sotva nechali vyfotit si je. Pravdou je, že onen Sybrakos byl trochu sdílnější a nechal se i vyfotit. Je velitelem něčeho, co by se dalo přirovnat k Milicím. Jeho jednotky spolupracují s Armádou, ale nemají žádné oficiální pravomoci. Druhý člověk hned po schůzce zmizel a už jsem ho nezahlédl. Kdykoli jsem na něj během řeči později stočil řeč, Sybrakos obratně stočil řeč jinam.

Při jedné z přestávek, protože chůze Zónou je pomalá a namáhavá, když jsme si se Sybrakosem na chvilku sedli, abychom si popovídali o tom, jak to v Zóně chodí, se stala se další hrozná věc. Napadl nás další Snork. Tentokrát se objevil těsně za Hernym. Skočil na něj a snažil se ho chytit pod krkem a zahryznout se do něj. Sybrakos se mu ale reagoval okamžitě, vytáhl pistoli a jediným výstřelem mu udělal tunel do hlavy. Zůstal jsem stát jako solný sloup. Toto místo mě nikdy nepřestane udivovat.

Při průchodu Zónou, jsem zjistil, že je to svět sám pro sebe. Bývalo to živé místo. Místo, kde se lidé bavili, žili, milovali a bydleli. To, co tam zůstalo teď, je naprosto neuvěřitelné. Domy beze střech, rozbourané trosky, vegetace uprostřed silnice, neuvěřitelný nepořádek a bordel. Tato děsivá krása mi absolutně zacpala ústa a jediné, co jsem mohl dělat, bylo fotit a fotit. Ta neuvěřitelně zdivočelá příroda, zmutované zvířectvo, stalkeři. Všechno tohle žije pohromadě ve vražedně kruté symbióze. Nic nepřijde nazmar. Viděl jsem kostry zvířat i lidí. Tato divoká krása mne naprosto uchvátila. V dáli bylo vidět skupinky stalkerů, monster a pohybujícího se zvířeného prachu.

Když jsem s doprovodem procházel kolem hromad marastu, Oparin mě zastavil, abych už nikam nechodil, protože mi hrozí ozáření. Zastavil jsem se, a nechal oba vědce jít napřed. Zatavili se a zaklekli. Začali něco zkoumat na dozimetru.

 

Alespoň jsem si myslel, že je to dozimetr. Zjistil jsem, že jsem se pletl. Prý se jedná o detektor anomálií. Anomálie jsou onen zvířený prach. Dokážou člověka spálit na uhel, roztrhat na kousky, nebo naopak smrštit do maličké kuličky. Opět jsem si uvědomil, jak může být toto místo vražedné.

Motali jsme se chvíli kolem zřícených budov už hodně daleko od hranice Zóny, když tu nám pojednou zastoupila cestu ohromná postava, od hlavy až k patě zakutá v pancíři. Impozantní figura s nějakou verzí útočné pušky ve spárech. Zůstal jsem na ní koukat a nedokázal odtrhnout oči. Když jsem zvedal fotoaparát k obličeji, zamířil na mě. Jakmile ale spatřil, kdo jde se mnou, atmosféra se uvolnila. Údajně proto, že je Prsnaj (tak se opancéřovaný jmenoval) starý dobrý přítel onoho Andreje, který je zde s námi. Je to velitel jakýchsi náboženských fanatiků, kteří věří, že k nim Zóna promlouvá. I samotný Andrej mi později potvrdil, že už není, co býval. Začal prý hodně fetovat a zatáhl do toho i tu svou bandu, takže už s nimi skoro není rozumná řeč. Evidentní je, že Zóna zná nejeden způsob jak vás zničit.

Jedna z nejzajímavějších chvílí nastala, když jsem se nerozvážně na chvilku odpojil od svého doprovodu a dostal jsem se k obchodu se zbraněmi. Zdálo se mi, že slyším hlasy vycházející z jedné z budov, tak jsem do ní vlezl. Pohyboval jsem se pokud možno potichu a dostal se až k místnosti, odkud se zvuky ozývaly. Nakoukl jsem a spatřil dva muže, kterak se o něčem hádají. Jeden z nich měl za zády Vz. 61 a ten druhý si prohlížel nějaké zbraně, co tam byly vystaveny. Udělal jsem si několik snímků, když tu si mě všimli. Jeden z nich mě chytl pod krkem a řekl mi, že pokud bude mít nějaké problémy, najde si mě. Ani mi nebral fotoaparát. Evidentně jsem se zrovna naboural do černého obchodu se zbraněmi. Zlatý Afghánistán.

A co říci na závěr? Zóna je místo, které je děsivě krásné. Smrt je tu něco, s čím musí počítat všichni a všechno. Zde dostane výraz „koloběh života“ absolutně nový výraz. Nic zde není navíc a všechno se zdá mít svůj význam. Je to jako obří moloch, který žije svým životem nezávisle na těch, kdo se tam odváží vlézt. Jsem jen rád, že jsme nepotkali bandity, kteří by nás v lepším případě jen přepadli a okradli o všechno, co bychom měli u sebe. Prošel jsem si mnoha konflikty, ale tohle se nedá srovnávat. Děs tohoto místa mě bude provázet ještě hodně dlouho potom, co budu pryč.

 

---

 

 

 

Tiskne mi ruku a několikrát s ní zatřese. Právě splatil svůj dluh. Tiše zašeptám děkuji a rozejdeme se, každý na jinou stranu. Dokola si v hlavě opakuji popis cesty. Bar u 100 Radů, co to bude proboha za místo? Evokuje to spoustu věcí, ale mám takové tušení, že ani ta nejhorší noční můra nemůže plně vystihnout to, jak to bude vypadat.

Jako malé dítě stojím opodál první anomálie, kterou potkám, a házím do ní kamínky, které nacházím okolo. Je to nepopsatelný pocit. Vidět něco, co si snad ani nelze představit. Zároveň si uvědomuji její ničivou sílu. Pár kousků kostí s uhnívající tkání je důkazem, že ne každé zvíře má schopnost vycítit anomálii. Utěšuji se tím, že se dlouho netrápilo.

Když se slunce dotklo obzoru, na chvíli jsem se posadil. Vytáhl jsem z batohu připravenou svačinu a pomalu se nasytil. Pak jsem si vzal jablko a začal si nožem ukrajovat malé kousky, které jsem si vkládal do úst, a díval se, jak se ta velká oranžová koule až strašidelně rychle schovává za daleký kopec. Za mnou už pomalu přebíral vládu měsíc v úplňku, bude dost světla na to, aby se dalo jít i v noci. Zvedl jsem se, na koukání na oblohu budu mít dost času až budu na místě.

Zpětně bych si samozřejmě nafackoval. Sice nemám vojenský výcvik, ale vím, jak se o sebe postarat. Tedy v běžném světě. Zóna je kapku jiné kafe. Třeba takový pseudopes. Rychlé a tiché stvoření, několik desítek kilo řádně agresivního masa lačnícího se pořádně nažrat. A co může být chutnějšího než amatér, který si tak kráčí se zbraní na rameni, že?

Zachránil mě instinkt. Automaticky jsem se sehnul a mírně rozkročil. Tmavý stín prolétl těsně kolem mě a já ucítil bolest na pravé tváři. Náraz přední tlapy pseudopsa mě trochu rozhodil a já musel použít levou ruku, kterou jsem se odrazil od země. Zbraň mi sjela z ramena a zůstala na zemi. Monstrum se rychlostí blesku otočilo a skočilo znova. Opět jsem v poslední chvíli ucukl, pravačkou jsem stihl uhodit pseudopsa do trupu. Rána ho mírně pootočila a při dopadu udělal několik kotrmelců, což ve výsledku znamenalo asi tak dvě vteřiny zdržení. Vytrhl jsem z pouzdra pistoli a vystřelil přesně ve chvíli, kdy pseudopes skočil potřetí. Tentokrát jsem nestihl uhnout a montrum mě srazilo k zemi.

 

Pistole mi vyletěla z rukou a já měl před obličejem vyceněné tesáky a díval se do krvavých očí. Šel mi po krku. Vrazil jsem mu do tlamy loket a loučil se s celou rukou. Jeho stisk byl ale překvapivě slabý, natolik slabý, že kosti bez problémů vydržely. Využil jsem situaci a chytl ho prsty druhé ruky pevně pod mordou a vší silou tiskl. Trvalo to určitě jen pár vteřin, ale pro mě to bylo jako celé hodiny. Nakonec se pseudopes zapotácel a padl vedle mě. Zašátral jsem po pistoli a pro jistotu jsem zbytek zásobníku vyprázdnil do hlavy, která posléze vypadala jak nepovedený pokus o sekanou.

No, a když jsem svůj zážitek vyprávěl v Baru stalkerům, co příští den přišli na oběd, smáli se mi. Nedivím se. Ale já se taky dobře bavil. Zvlášť, když se ptali barmana, kde vzal takové dobré maso na guláš...

 

---

 

 

 

Holku jsme zahlídli zezhora, z převisu nad Černou roklí. Zóna mě nepřestane nikdy překvapovat, normálně se tu neobjeví za uherskej rok živá duše  a najednou dole leží ještě skoro dítě a vo kus dál sedí pseudopes, co kupodivu nevypadal na to, že by si jí chtěl dát zrovna k večeři. Spíš naopak...jasně...on tu holku vlastně hlídal. Byl sice starej a notně vypelichanej, ale bylo vidět, že je napnutej jak struna. Vsadím poslední papirosu, že už o nás věděl.

Druhý překvápko se konalo hned vzápětí. Jakmile čokl zahlíd přicházejícího Peťana s otevřenou pikslou Turistovy pochoutky v napřažený ruce, otočil ke mě hlavu, opovržilě si mě změřil a s vrtícím ohonem odkráčel za vábnou vůní.

Sehnul jsem se k ležící postavě. Mohlo jí bejt tak 15, 17 let, nakolik se to dalo poznat ze špinavýho umouněnýho obličeje. Velký zelený voči se na mě dívaly zpod rozcuchanejch zablácenejch vlasů. Zavřela je a s úlevou v hlase zašeptala: "Spasibo".

Na sobě měla obyčejnou koženou stalkerskou bundu, pod hlavou bágl, z kapsy kterýho koukala pažba nejspíš Beretty. Na nohách měla vojenský boty a maskáčový kalhoty, který měly ale jednu chybu. Na pravý noze byly rozškublý až ke koleni a zevnitř nehezky vykukovala zlomená holení kost.

"Hele, dědku, myslíš, že jseš schopnej jí tu nohu nějak poladit, abysme jí mohli vzít k nám?", zeptal se mladej a podával mi osekanou větev jako dlahu. Koutkem oka jsem zahlídnul, jak čokl pucuje třetí pikslu pochoutky.

 

"Mám dojem, že to půjde," odpověděl jsem a injekce s morfiem se jí zabodla do předloktí.

 

"Dojdi nahoru a přines ty bágly se zbožím, co jsme tam nechali a zahrabej je támhle za ty kameny pod listí. Pak přines další větvě na nosítka. Já jí kouknu na tu nohu a zavolám vysílačkou Doktorovi, ať je tak za hodinu v Baru. A trochu se hni, už se stmívá, domu to máme ještě flák cesty a tady s mladou lejdy to zrovna nebude procházka Něvským prospektem..."