• shadow of chernobyl
  • clearsky
  • call of pripyat
  • stalker 2
  • metro 2033
  • modding
  • larp
  • Čerrnobyl
  • forum
Registrovanch uvateov: 3190
Zaslanch prspevkov: 100647
forum
S.T.A.L.K.E.R.: Shadow of Chernobyl
Datastor Modpack Main Spanish STALKER Community STALKER Community in France RPG Vault
Prvá slovenská fanstránka o hernej sérii WORMS NightStalkers: Return to Chernogorsk Zone - OFP Mod ChernobylZne.cz




S.T.A.L.K.E.R. Shadow of Chernobyl

Súťaž - Poviedky - Život je svině

ciara
Autor: Adam Burda

„Ty patrony do tý Spasiny nějak blbě lezou hele,“ poznamenal Yurij když ládoval osmej náboj do sedminábojový komory.
„Ty debile to bys tam nesměl rvát tolik nábojů“, přišla mu odpověď od Steva.
Tenhle Steve je divnej typan. Jeho matka je Ruska a otec je Anglán. Možná proto se k ostatním chov trochu povýšeně. Ale je to nelepší střelec v celý Zóně.
Až na jednoho člověka. Na mě! Jako jedinej ostřelovač v Zóně vládnu nejsilnější puškou na světě. Ta puška co mám je M82A1 Barrett, ráže .50. Tahle puška má takovou sílu že proletí pancířem BVPčka.
„Kdo by řek, že se do sedminábojový komory nevejde osm nábojů, co?“  to byl Yurij.
„Yuri, víš že si fakt debil?“ přišla odpověď od Alekseje, profesionála na výbušniny.
„No a co?“
„Panenko Marie Nazaretská! Yuri, drž kurva hubu nebo ti narvu tu brokádu do prdele a vystřelím ti voči ven!!“
 
 Tak tohle je běžnej rituál před bitvou v našem táboře. Bez takovejch keců by sme asi nepřežili. Zatímco já si cpal třičtvrtě kilový zásobáky do sumek tak Aleksej mi Kontroloval zavěšení výstroje na zádech.
A mohli sme vyrazit.
Když sme dorazili k místu kde se měla konat předávka  artefaktu, tak si každej z nás našel pozici. Já sem si zalez na strom do koruny a upravil si pušku, Yurij a Steve si vlezli do nějaký rozpadlý boudy, a Aleksej se vydal připravit nášlapný miny a C-4ku okolo údajného místa předávky.
Jen se schoval uslyšel jsem kroky pod sebou.
Tři muži vyšli po skalce nahoru a vešli na místo kde se předávka nejspíš měla konat. A pak se TO stalo!

Ozval se zvuk vrtulníku, těžkej svist, tupá rána z dálky a jeden ze tří mužů padl na zem bez hlavy. Ostatní si okamžitě lehli a vytáhli Spas-15ky, těžký bitevní brokovnice.
Mezitím se vrtulník přiblížil na tolik že jsem mohl zamknout hlavu pilota do záměrného kříže na puškohledu M82ky. Problém je v tom že na tuhle pušku se nedělá tlumič, takže rána z Drobka by byla slyšet na kilometry daleko.
„Kurva, Vasile, co teď?“ Úplně jsem se tý vysílačky lekl.
„Nestřílet dokud nedostanete povel!“ Zachrčel jsem nazpátek.
„Proč nestřílet?“ To se zeptal Yurij, „když je sejmem teď tak můžem sbalit artefakt a pudem do prdele, nebo ne??“ Tenhle mladej kluk to fakt nemá v hlavě v pořádku. Je to sice skvělej mechanik ale jinak je to debil.
„Podívej, za prvý, nevíme jestli ho maj, za druhý, s vrtulníkem nad hlavou bych se neodvážil ani usrat si, natož střílet!! Ten Minigun co má ten Hind pověšenej pod bradou by ti rozsračkoval koule na sračky!! A za třetí nestřílet proto, že ti to přikázal velitel!“ Je fakte Steve je divnej, ale ví co mluví!!
„Lidi serte… co se děje,“  signál z vysílaček se začal vytrácet, „sly… mě…kdo??“
„Kurva…lačka je…zlu!!“
„Rušička!!“
„St…ílejte!“ Dal jsem povel k útoku hned po tom co jsem prostřelil sklo vrtulníku a ten se zřítil na zem jako ohnivá koule.

Na mušku mi přišel jeden z těch chlapů co najednou přiběhli odnikud.
Zaverglovat závěrem, nechat vyskočit rozpálenou 17 centimetrů dlouhou nábojnici a zarazit závěr na zpět. Zamknout hlavu do záměrného kříže, namáčknout prstovou pojistku a domáčknout kohoutek s tlakovou pojistkou 10 kg. Ozve se příšerná rána,z ústové brzdy vyletí metrový snop ohně, hlaveň se na závěrové brzdě posune o 15 cm nazpět aby potom zase zapadla na místo a kulka o průměru 1,3 cm opustí hlaveň s rychlostí trojnásobku rychlosti zvuku. Hlava se pod nárazem kulky nafoukne, aby vzápětí pukla.
„Vypadá to že vysílačka už funguje tak se hněte, budu vás krejt z toho stromu,“ rozkaz jsem vydal protože Yurij byl nadrženej jak panna na to aby mohl něco udělat, „Sakra hněte prdelema nebo vás tam mám dokopat sám!!!“
„No jo nojo už dem,“ ozval se Aleksej.
Trefil jsem další dva vojáky a všiml si, že malá gravitační anomálie se přibližuje k nám, čehož by se dalo využít v náš prospěch.
„Alekseji, máš ještě tu protipancéřovou hračku??“ V hlavě se mi klube nápad.
„Jasně že jo, ale technika tu na zneškodnění není, tak co ti kdo zas nasral do hlavy??“ kdyby tušil co chci zkusit tak by takhle nemluvil, ale co on ze země nevidí co se na nás žene tak je mu to jedno.

„Ostatní krejte Alekseje, a ty zvedni prdel, hoď si na rameno to RPG a střel ho do tý gravitační anomálie co je na tvejch osmi hodinách!“ Pokud se t povede, tak by anomálie měla změnit dráhu letu rakety přibližně o devadesát stupňů na jednu nebo druhou stranu takže je to jedna ku dvěma že se trefí, to znamená že by to mohlo trefit ten tank co sem jede z ulice křižující tu na který sme.
„Ta anomálie je teď přesně na křižovatce tak prostě vystřel a neptej se na sračky!!“
PFFSSSSST!
Raketa opustila pouzdro a anomálie jí stočila přesně na tu správnou stranu na kterou jsme potřebovali. Tank se rozletěl na kousky přivolal mutanty co se nestihli stáhnout sem když slyšeli střelbu!!
„Mám artefakt!!“ zařval do vysílačky Yurij takovou silou až to nestíhala vysílačka!!
„Zdrhééjte!! Kurva Dětné do prdeléé sou tu mutanti!! PRYČ!!“ Na pušku sem se vsrkal a nechal ji na fleku později se pro ni vrátim ale teď sem musel pryč protože mutanti sem nabíhali a rvali na kousky zbytky našich nepřátel. My sme zdrhali a ukradli sme gazíka co tu stál…
Yurij ho zprovoznil a ujížděli sme. Bohužel jeden z mutantů se nás jal honit a tak než ho třetí granát definitivně vyřadil z provozu tak jsme ujeli asi 6 kilometrů.
 
V garáži u hranice Zóny jsme zjistili že onen tajemnej artefakt co jsme měli ukrást na zakázku byl jen kus nějakého zvířete, ale krev co z toho tekla, byla jako kyselina. Propálila mi muj hrudní pancíř, a popálila mě na hrudníku.
 Chlap, co si pro artefakt přišel, byl Generál Major Duraki. Přišli s ním i vojáci a zatkli nás. Čeká nás poprava.

Sotjim před červenou zdí a jsem jenom v uniformě SpetzNaz. Na hlavu mi míří lehký kulomet M-60 s jedním nábojem v komoře.
„Vasile Ivanoviči jste přpraven zemřít čest…“
„Do prdele na popravu nemám celej den můžeme tyhle senilní sračky vodsunout na později?“
Připadám si docela drsně.
„Pal!“ To bylo poslední slovo co jsem v životě slyšel.