Registrovaných užívate¾ov: 3589
Zaslaných príspevkov: 100875

 

Zpoza trávnatého kopečku vykoukla na krátko ostříhaná hlava. Za ní následovala široká ramena, svalnaté paže s dlaněmi jako lopaty, které svíraly černou M4A1 Carabine, trup zahalený do tmavě zelené bundy a nakonec i nohy s bytelnými kanadami. Postava přešla dusavými kroky a starou, místy popraskanou silnici, po které mohlo jet auto naposledy asi před třemi lety. 'Ano, před třemi lety,' pomyslil si ozbrojený muž, když vstupoval na cestu. 'Tehdy se To stalo.'

 Mlčky celý ve střehu pokračoval dál. Úzká dvouproudá silnice teď vedla po rovince k čerpací stanici. Jakmile vstoupil bývalý učitel pod rezavou střechu přesahující přes okraj budovy a stojící na dvou železných pilířích, ohlédl se. Za ním byla příroda zdevastovaná, nicméně již trochu vzpamatovaná z Toho. Stromy, na nichž se objevovaly listy velice neobvyklého tvaru a barev, byly seschlé. Jen tráva a nějaké plevele se vrátili do normálu a jsou krásně zelené. Slunce prosvitalo jen mezi řídkými mraky. Budovy v dáli vypadaly nepoškozeně. 'Jenže zdání klame,' prolétlo muži v kanadách hlavou. Ten se jen podíval pod odhrnutý rukáv na hodinky a k opasku na nějaký přístroj. Zmáčkl čtyři tlačítka. Stroječek jemně a zřejmě spokojeně zapípal. Byl strčen do kapsy za chůze, jejíž kroky vedly ke vchodu do čerpací stanice.

 Dveře zavzaly z důvodu prvního otevření po dlouhé době a uvnitř se začal vyměňovat starý zatuchlý vzduch za nový, který vstupoval právě otevřeným vchodem. Muž se rozhlédl a jakmile spatřil stůl s třemii židlemi, zamířil k němu. Položil batoh, který mu ladně sklouzl ze zad, na jednu ze sedacích ploch a puška skončila na druhé. Pak to šel kolem omrknout. Za pultem byl nějaký automat, ovšem otevřít jej, by chtělo pořádnou kuráž. Vevnitř to totiž nevypadalo vůbec vábně. Stojánek na žvýkačky, vybraná kasa, staré časopisy, pneumatika a díra ve stropě, díky níž zde byl dostatek světla, byly ty nejzajímavější věci na celé budově. Koutkem oka se podíval, zda-li tady čistě náhodou nemohl nepozorný a spěchající zloděj, který si vzal obsah kasy, nechat alespoň nějaké drobné. Nic. Jemu to ale nedalo a odhrnul prach lpějící na otevřené zásuvce. Pravda nebyla to bohatá benzínka, takže i ten zloděj si musel odnést pomálu penízků, ale každá koruna dobrá ne? A jako by ho vyslyšel někdo tam nahoře. Na dnech plastových kaslíků se povalovalo asi devatenáct mincí. Byl rád nad svým objevem natolik, že jej zvědavost donutila vytáhnout šuplík úplně celý. Nic. Už vzal všechno. Nebo že by...vzpomněl si. Jak to dělávají prodavačky v obchodě? Ty nejcenější bankovky dávají na spodek šuplíku. Pod to plastové heblo. Nadšený zbloudilou vzpomínkou, která přišla právě včas, vytáhl z kasy několik bankovek a s radostí na vrcholu si vesele vykračoval k lavičce, kde zanechal výstroj.

 Když usedal na židli, stále se na všechny strany usmíval. Strčil lehce vydělané penízky do své levé zablátěné náprsní kapsy u bundy, která nesla známky poškození plazením se po zemi a prodíráním se křovím. Sedl si. Sáhl rukou po batohu a z boční kapsičky vytasil placatku. Odšrouboval víčko a nalil si do úst pár doušků hnědé až červené průhledné tekutiny. Ředěný ethanol protékající mu krkem jej trochu osvěžil. Schoval nápoj a přitáhl si blíže židli i s baťohem. Otevřel jeho hlavní kapsu a vytáhl nějaké neidentifikovatelné harampádí a také zrkvavený kus čerstvého masa. Zcela přirozeně chtil ono maso a dával si jej do úst dívajíc se na spoustu předmětů, které právě položil na stolek.

„Kurva,“ ozvalo se budovou pumpy, když už jazykem jídlo olízl. Odplivl si pořádný flustanec a ještě jednou sáhl do batohu. Teď držel v ruce injekční stříkačku s jakousi mírně nazelenalou až žlutou tekutinou. Sundal krytku. Zapíchl jí do masa, až to čvachtlo a vpustil celý její obsah. Opět jí vytáhl, nasadil kryt a strčil zpět do tlumoku. Chvíli na maso koukal. Teď. Vzal jej do ruky a přiložil k ústům. Druhou prázdnou horní končetinou přebíral jeden krám, který ležel na stole, za druhým a se zaujetím si každý z nich chvíli prohlížel. U toho se zdržel chvíli déle, ten zase odsunul hned. Maso už bylo v něm, když dobrá polovina věciček ještě čekala na prohlídku nezkušeným okem mladého stalkera. Otřel si tlapy mokré od šťavnatého masa do svých velkých, jehličkovaných a pohodlných kalhot. Kulaté krychličky, vajíčka, zpívající knoflíky, které teď vyluzovaly tak nepříjemné tóny, že si musel na chvíli obyvatel benzínky zacpat uši svými prsty, a kyslíkové destičky byly ty nejfrekventovanějíší cennosti na stole. Ovšem tím seznam teprve začal.

 Pousmál se a pomyslel si: 'Tak za těchhle dvanáct vypsaných propisek bych jim ještě musel zaplatit, aby je ode mne koupili.' A jedenáct krátkých tyčinek dopadlo na zem za něj. 'Na památku,' řekl si v duchu strkajíc si dvanáctou do kapsy na bundě. Zapálil si. Bezedné zásobníky, červené placky, sloní koule, čaroděje, savé kaštany, chlupaté pohlednice, líné lízátka, kočičí choboty a mnoho dalších méně cenných drobností. Artefakty, které se dají prodat za tlustý svazek bankovek, byly v batohu jen dva. Zcela neškodně a nevyužitelně vyhlížející solný šutr by se dal přirovnat ke každému jinému zcela neškodně a nevyužitelně vyhlížejícímu kameni. Půl druhého kila těžký cenný předmět ale tenhle stalker nemohl objevit bez pomoci. O těchto vzácných kouscích ví jen někteří. Že by dobrý kamarád? Na tom teď nesejde. Druhým významným předmětem byla krabice. Na venek obyčejná kartonová deska poskládaná do tvaru krychle o velikosti větší pěsti. V našem případě nám lopaty sedícího stalkera ukazují nádherný příklad. Jenže „kartón“, ze kterého je krabice, je zcela průhledný, tedy až na záhyby, jenž jsou znatelné, a vyzařuje načervenalé světlo. Po tomto artefaktu je docela velká sháňka ze strany různých výzkumných institutů, které se jako drává zvěř hnána za potravou s cílem přežít a nepojít hlady předhánějí v nalezení významu tohoto kousku. Ostatně takových vzácných věcí je v Zóně dost, stejně jako lidí ochotných pro peníze chcípnout. Zajímavé to lidské myšlení...

 Venku něco zaskřípalo. Hlava se otočila směrem k východu a hned zase zpět. Stalker začal pomalu skládat cennosti do tlumoku. Opět zavrzání. Nad sedící postavou uvnitř benzínky panuje nervozita.
„Co to k sakru?!“ zarazil se s otevřenou pusou až mu vypadla cigareta z úst. Nebylo až tak těžké pochopit, co se venku děje, ale on si to nechtěl připustit. Valí se něj. Oprýskané kovové sloupy podepírající střechu nad stojanem s benzínem začaly nečekaně rychle rezivět. Postupně. Centimetr za centimetrem. Ale ne pomalu. Než se stihl stalker vzpamatovat dosahovala koroze až téměř ke dveřím. A náhle mu to došlo. Jedním pohybem ruky rychlým jak sokol, když svým hlasem vyřkne ortel nad kořistí, na kterou právě střemhlav letí, smete svůj dnešní vydělek do batohu. Ty drobnosti co popadaly na zem nechal ležet. Není čas. Narychlo zadělal brašnu na přesku a utíkal k oknu na opačné straně budovy oproti dveřím.

„Do hajzlu!“ zabědoval, když si vzpomněl co nechal na židli. Ještě v běhu prohodil batoh oknem, aby měl o pár vteřin později volnou únikovou cestu. Udělal otočku o sto osmdesát stupňů až mu to na prachu uklouzlo. Spadl. Na ruce. Zahrabal nohama a zamířil k židli. Koroze byla blíž a blíž. Když doběhl k židli, popadl zbraň a udělal ladnou otočku, byla sice zákeřná anomálie asi půl třetího metru od něj, ale smrtelný strach jej obklopoval jako voda v bazénu. Srdce mu nestíhalo tlouct.
 'Tak blízko smrti,' prolétlo v jeho hlavě zrovna, když jeho tělo opouštělo oknem budovu střemhlavým letem. Nedopadl tak, jak předpokládal. Kutálel se z kopce, který na něj číhal za oknem teď již hromady rezavého materiálu. Mohl padat tak čtyřicet metrů. Pak se zastavil. Něco jej praštilo do hlavy.

 Nehybné tělo se nepatrně pohlo a postupně se celé ohmatalo. Krvácení na hlavě způsobené ranou od pažby samopalu ustalo. Batoh ležel nedaleko. Pravá ruka do něj sáhla a vytasila malou placatku, v níž šplouchla tekutina, jejž bylo na dně. Její obsah skončil po velice krátké chvíli v žaludku pomalu se zvedající postavy. Placatka opět zamířila do brašny. Stalker se ohlédl na budovu z níž před pár minutami či hodinami, kdo ví, utekl smrti. Začal prozkoumávat okolí hned potom, co si batoh nahodil na bolavé záda a pušku vložil do rukou. Rozhlédl se.

„Sákriš, to je dneska ale štěstí,“ pronesl, spíš téměř vykřikl strachem, když si až teď všiml, že před ním stojí postava nevábného vzhledu. Humanoid s hrbem na zádech uděloval stalkerovi tupý výraz. Černá uniforma byla pokryta zaschlou krví. Levá ruka, normální na rozdíl od pravé nějak divně zakrnělé, přidržovala na zádech krumpáč, jehož ostrý hrot byl zabodnut do částečně shnilé hlavy, za níž visel zbytek těla v neobvyklé křeči, kterou způsobilo narušení míchy vbodnutým krumpáčem. Tck, tck, tck. Ozval se zvuk zaseknuté zbraně mířící na mutanta. Ten ovšem udělal vcelku krátký proces.

 Teď už se na krumpáči za shrbenou postavou houpaly dvě těla, z nichž to čerstvější zanechávalo krvavou stopu na smetišti, umístěného pod kdysi krásným panoramatem Hradu, v bývalém korytu nádherně zakroucené Vltavy. Mutantův dlouhý stín byl vrhán na zem zapadajícím sluncem, které mizelo za polozbořeninou Chrámu jakéhosi Víta, který měl být svatý, ale v Zóně vám ani tento nemůže před neblahým osudem pomoci.