• shadow of chernobyl
  • clearsky
  • call of pripyat
  • stalker 2
  • metro 2033
  • modding
  • larp
  • Čerrnobyl
  • forum
forum
S.T.A.L.K.E.R.: Shadow of Chernobyl
Datastor Modpack Main Spanish STALKER Community STALKER Community in France RPG Vault
Prvá slovenská fanstránka o hernej sérii WORMS NightStalkers: Return to Chernogorsk Zone - OFP Mod ChernobylZne.cz




S.T.A.L.K.E.R. Shadow of Chernobyl

Súťaž - Poviedky - Slza stalkera

ciara
12.04.2007 | Branislav Šiftár
Autor: Tomáš Přibyl
 
     Povzdychl jsem si a dopil zbylou tekutinu ze sklenice. Moc jako whisky to nechutnalo, ale co bych taky chtěl uprostřed Zóny. Michail Fjodorovič Petrienko jméno mé, vojenský vyšetřovatel pro oblast Zóny. Nebýt Baru, asi by mi to tady lezlo na mozek. Takhle se po každém vyřešeném případu zastavím v Baru a objednám si náhražku whisky, což bylo i tak nejlepší pití široko daleko. Poslední případ byl skutečně zvláštní.
     „Plukovníku Petrienko, jak je vám jistě známo, vše co se zde dozvíte podléhá přísnému utajení.“ začal formálně generál Kukačkin a hlasitě přitom funěl. Nejlepší léta už měl vysoký muž za sebou a jeho postava se od konce aktivní služby hodně zakulatila. Na pleši se mu leskl pot a na očích, zničených nespočetnými hodinami studování map a hledění do monitoru počítače, měl lehké brýle s kovovou obroučkou. Přikývl jsem a generál pokračoval.
     „Tentokrát nejde o žádnou vraždu ani únik informací. Tuto misi si vyžádal vědecký ústav v Kyjevě, kde jsou zkoumány takzvané artefakty získané ze Zóny.“ pokračoval generál. Vědecký ústav si vyžádal misi? To je víc než neobvyklé, napadlo mne.
     „Ze Zóny se začal vyvážet nový druh artefaktu, stalkeři mu říkají...“ generál nahlédl do papírů před sebou, „Říkají mu „Slza stalkera“ a má skutečně pozoruhodné vlastnosti. Zatímco jiné doposud známé skupiny artefaktů mají zcela shodné, nebo jenom velmi málo odlišné vlastnosti, u tohoto artefaktu to neplatí. Každý kus je jedinečný a to je nezvyklé, jak uvádí zpráva z ústavu.“ generál odložil papíry, opřel se rukama o stůl a díval se na mě. Vypadal jako medvěd připravující se k finálnímu útoku. „Artefakty se objevili zčistajasna a já po vás chci, abyste mi zjistil původ těchhle artefaktů. Je mi jedno jak to uděláte, ale máte na to týden.“ dokončil generál a pokynul rukou směrem ke dveřím. Zasalutoval jsem, otočil se na patě a odešel.
 
     Ačkoliv Zóna není zas tak velká, není problém se v ní ztratit. A hledat artefakty je jako hledat jehlu v kupce sena. A hledat přesně jeden je téměř nemožné. Naštěstí vím, jak seno zredukovat na minimum. Za tu dobu, kdy jsem byl sám stalkerem, jsem si stihl udělat hodně známých a několik velmi dobrých přátel, přičemž jenom málokdo věděl, že pracuji pro armádu. První bod hledání začíná vždy v Baru. Když člověk popije, tak si rád povídá, a když navíc víte jak a kdy se zeptat, jsou vám dveře Zóny otevřeny dokořán.
     V Baru mě přivítal Ještěr, malý hubený muž se světlým plnovousem a delšími vlasy. Měl pronikavé modré oči a těch pár zubů, co mu ještě zbylo, mělo čistě a přirozeně bílou barvu. Jak to Ještěr dokázal mi bylo vždycky záhadou.
     „Nazdar Michaile, ty pardále! Co ty tady? Vždycky zmizíš a člověk o tobě nic neslyší! No tak si sedni a vyprávěj, kde jsi byl, jak jsi se měl? Barmane jednu whisky tady pro kamaráda!“ Ještěr nebyl k zastavení. Klasicky. Než jsem se nadál, seděl jsem u stolu s Ještěrem a dvěma dalšími stalkery a před sebou měl v ušmudlané sklenici řádnou dávku zlatavé tekutiny. Po hodině oboustranného vyprávění zážitků a několika sklenicích whisky a vodky konečně nastal čas na otázky.
     „Slyšel jsem, že se objevil nějaký nový artefakt.“ začal jsem nevinou otázkou, „Prý nějaká Slza stalkera nebo tak nějak.“
     „To máš pravdu.“ přitakal Ještěr, „A neni to ani tak dlouho.“
     „Kde se najednou vzali? A kdo jí vůbec našel?“ pokračoval jsem v otázkách a hodil do sebe naráz obsah sklenice.
     „To je právě zvláštní, poslouchej!“ Ještěr se nahnul blíž, „Ten artefakt totiž nosí pořád jenom jeden člověk a nikdo neví, kde ho našel a jak se k němu dostat. On sám nic neřekne a vymlátit to z něj taky nemůžeme, Sidorovič by s náma do smrti nepromluvil, díky těm Slzám si teď dost nahrabal. Je jich málo a tak jsou drahý.“ chvílemi dávalo práci vyznat se v Ještěrových slovech, přeci jenom se na něm množství alkoholu už projevovalo.
     „A kdo to nosí?“ pokračoval jsem trpělivě.
     „Moc ho neznám, ale říkají mu Sysel. Kdybys ho viděl, dal bys tý přezdívce zapravdu, protože ty jeho nateklý tváře jsou skutečně k popukání!“ rozchechtal se Ještěr a další dva stalkeři s ním.
     Zasmál jsem se také a zeptal se na poslední otázku, „A kde bych toho Sysla našel?“.
     „Naposledy jsem ho viděl v tý velký hale na Smetišti, zkus to tam.“ mrkl Ještěr. Neměl jsem kam spěchat a tak se rozhovor protáhnul až do noci.
 
     Druhý den jsem se na Smetišti podle slov přítomných stalkerů se Syslem minul, asi před hodinou vyšel ještě s jedním nováčkem na hon za artefakty. Nevadí, říkám si, a vydal jsem se alespoň směrem, kam Sysel odešel. Třeba budu mít štěstí a najdu ho. Stalker nikdy nechodí přímou cestou, ale na Smetišti není tolik míst, kam by mohl Sysel jít. Téměř všude byla radiace, při jejíž úrovni ruční dozimetry selhávají a jenom bezmocně pípají. Kam tedy mohl jít? Šel jistě kolem zastávky dál směrem na východ.
     Chrčení dozimetru vylučuje cestu přes kopec, takže musel projít mezi nimi. Ale je tady moc velký klid. Naprostý klid, ani vrány tady nelétají. Matka hozená na cestu mezi kopci se na malou chvíli vznáší ve vzduchu a potom vystřelí na druhou stranu. Tudy Sysel zjevně nešel. Obcházím anomálii a opatrně pokračuji mezi kopci.
Stopy! Mám štěstí, že včera pršelo, Zóna mi dnes přeje, pousmál jsem se a sledoval šlápoty v ještě mírně rozbahněném terénu. Jdu celou hodinu, kam až proboha jdou? Co to bylo? Rychle jsem se skrčil za nejbližším křovím a vytáhl dalekohled.
 
     Ještěr měl pravdu, podle těch tváří jsem Sysla poznal okamžitě. Vedle něho stál druhý muž. To bude ten nováček, je to na něm vidět. Musí tady být jenom chvíli, jinak by si na takovou výpravu nevzal lehkou a navíc vcelku světlou bundu a příšerný batoh. Sysel mu ukazuje rukou někam před sebe. Mladík se pomalu vydává tím směrem a opatrně se rozhlíží. Sysel zůstává stát za ním a otevírá pusu, nejspíš navádí nováčka na bezpečnou cestu, při tom se hrabe v bundě, nejspíš hledá další matky.
     Ale co to... vytahuje pistoli s tlumičem! Vteřina se změnila na hodinu a než jsem stačil cokoliv udělat, namířil Sysel pistoli na mladíka a vystřelil. Ježíši! Stačila jedna rána a nováček se kácí k zemi, z obličeje zbyla jenom krvavá kaše. Proboha! Nebyl jsem schopný odtrhnout dalekohled od očí a až teď jsem si uvědomil, že zadržuji dech. Sysel pomalu schovává zbraň zpět pod bundu a jde k pomalu chladnoucímu tělu několik metrů od něho. Proč ho proboha zastřelil? Vždyť tady byl jenom chvíli, co k tomu Sysla mohlo vést?
     Sysel si nasadil kožené rukavice a chvíli se přehraboval v batohu a kapsách mrtvého a když nic moc nenašel, začal tělo opatrně svlékat. Oblečení zahodil na jeden z kopců skládky, batoh vyprázdnil a také ho zahodil. Na zemi zůstalo mrtvé nahé tělo. Sysel vzal mrtvolu za ruce a táhl jí někam dál směrem k lesu, rozprostírajícímu se asi padesát metrů od kopců. Táhl zbytek mladíka asi deset metrů, zastavil se a napotřetí se mu povedlo vyhodit si bezvládné tělo na rameno. Ušel dalších pár metrů a vší silou hodil tělo před sebe.
     Tělo, místo aby bezvládně jako loutka skončilo na zemi, zůstalo viset ve vzduchu a pomalu rotovalo kolem své osy. Sysel od anomálie odstoupil do bezpečné vzdálenosti. Tělo nováčka rotovalo stále rychleji a přitom se smršťovalo. Znovu jsem přestal dýchat. Po několika vteřinách z mladíka zbyla jenom malá koule, která odrážela všechny barvy duhy. Ještě chvíli se tak točila a náhle vystřelila směrem k lesu. Sysel ji celou dobu sledoval a když se gravitační vír uklidnil, opatrně se vydal směrem k lesu, kam koule odletěla. Po chvíli hledání našel co hledal a v jeho ruce se objevil artefakt velký asi jako sevřená pěst ve tvaru kapky, odtud ten název Slza, a vyzařoval všechny barvy duhy.
     Sysel se usmál a mnou projela vlna nenávisti. Chtěl jsem sáhnout po pušce a na místě ho zastřelit. Stalker přeci nikdy nezabije jiného stalkera! Něco jiného je bandita a klanové války mezi Svobodou a Povinností, ale tohle je nepřípustné! Srdce mi hlasitě bušilo a už jsem sahal po zbrani. Zarazil jsem se. Mým úkolem není ho zabít, ale jenom zjistit, jak vzniká záhadný artefakt. Tohle ale nemůžu jen tak nechat, tady jde o čest stalkera, která je nad všechna psaná i nepsaná pravidla. Utíkal jsem zpátky směrem ke Smetišti, aby mě Sysel neviděl a v hlavě se mi rodil plán.
     Sysel se vrátil se svým novým úlovkem do haly Smetiště. Šel hned k ohni, kde seděli všichni stalkeři. Když se posadil, uvědomil si, co bylo jinak než obvykle. Všichni mlčeli a dívali se do ohně.
     „Copak pánové?“ zeptal se Sysel nejistě. Namísto odpovědi se jeden ze stalkerů postavil a hodil Syslovi do klína dalekohled. Vojenský dalekohled.
     „Co to je?“ zeptal se zmateně Sysel.
     „Jenom se podívej.“ řekl chladně stojící stalker a ostatní se pomalu zvedali, zatímco Sysel se nejistě díval do dalekohledu. Vojenský dalekohled byl narozdíl od normálních vybaven i nahráváním a paměť dokázala pojmout až půl hodiny záznamu. Sysel zbledl. Po tváři mu začaly stékat kapky potu, nepochybně studeného potu..
     „Já, já...“ blekotal Sysel a upustil dalekohled, těžce polykal po každém slově, „Já, to není tak... já to vysvětlím!“ křičel vyděšeně.
     „Není třeba.“ řekl stalker, který Syslovi hodil dalekohled a kruh stojících mužů se pomalu a v tichosti stahoval kolem ječícího Sysla.
     „Jak to myslíte, že nevíte, kde se ty artefakty berou?!“ řval nepříčetně Kukačkin, „Jste v Zóně tři dny namísto týdne a jen tak mi přijdete do kanceláře a řeknete mi, že to nevíte? Kdo si myslíte, že jste?!“ opět připomínal medvěda. Hodně rudého medvěda.
     „Pane, obávám se, že to už neví nikdo. Stalker zvaný Sysel, který tyto artefakty jako jediný nalézal, záhadně zmizel někde na Smetišti v oblasti s vysokou úrovní radiace. Ani v ochranných oblecích není možné tělo hledat.“ vysvětloval jsem generálovi klidně svoje selhání, „Smrt jediného stalkera, který znal místo, kde se artefakt nachází, pro nás znamená zcela nové hledání v oblasti téměř celé Zóny, což je nemožné.“
     Generál těkal očima, chvíli se díval na mě a chvíli na papíry před sebou.
     „No tak dobrá!“ zasýpal rezignovaně a dlouze si odkašlal, „Sepište mi zprávu, ať je do dvou hodin tady!“ a při těch slovech práskl rukou do stolu.
     „Ano pane.“ ukončil jsem rozhovor a šel napsat zprávu bez podrobností ohledně Syslova úmrtí.
 
     Stejného dne dostal obchodník Sidorovič poslední Slzu stalkera, již přinesla skupina stalkerů, kteří artefakt dokonce pojmenovali. Říkali mu Sysel. Byla to ta nejkrásnější Slza, kterou Sidorovič kdy viděl. Byla krásnější než všechny, které dostal předtím. Pulsovala barvami jako bijící srdce.
Sysel, narozdíl od ostatních, nebyl mrtvý, když ho hodili do anomálie mezi dvěma kopci.