Registrovaných užívate¾ov: 3589
Zaslaných príspevkov: 100875

 

Příběhy u ohně díl 1.: Pidlovokej Andrej a Paštika
     "Dneska na šichtě jsem zahlíd Pidlovokýho Andreje s Paštikou, vole."
     "Kdo má krucinál bejt Pidlovokej Andrej? Nikdy jsem vo někom takovym neslyšel."
     "Je to jeden z nás, stalkerů. Je to ten nejhorší střelec v celý Zóně, ale to mu nikdy nebránilo bejt mistrem v přežívání." Filip spolknul zbytek vajglu a přihnul si Sněhurky z usmolené flašky. Pak si odplivl do ohně a skomírající plamen trochu pookřál.
     "Ty seš tu novej, to tě omlouvá, ale my všichni mu tady vlastně dlužíme život. Jemu a Paštice."
     "Jaký paštice, vole?" Gouda vůbec nechápal co to Filip zase kecá. Občas si myslel, že zóna deformuje hlavně představivost opilých lidí.
     "Né paštice, ale Paštice! Andrej byl jeden z prvních tady a zažil i první překvápka Zóny. Mezi nima byla i Paštika.
     Jednou se mnou a dalšíma chlápkama prohledával nějákej vopuštěnej barák a v kuchyni sme našli hromadu starejch komoušskejch konzerv. Andrej si jednu vzal a strčil si jí do báglu. Když jsme ten proviant přejeli geigrem, snažili jsme se vodtamtud co nejrychlejc vypadnout. Kdyby byla noc, ty pixly by určitě svítily, jak byly vozářený. Jenže Andrej na tu jednu plechovku zapomněl."
     "A stal se z něj radioaktivní mutant?" Utahoval si z Filipa Gouda.
     "Ne. Padesát metrů za tim barákem se mu roztrhnul baťoh. Všichni docela čuměli, protože v tý době byly anomálky ještě málo rozšířený. Votáčeli jsme se, ale nikde se nic nedělo, akorát v Andrejovejch hadrech se něco hejbalo. Nejdřív jsme zdrhli, ale pak jsme se bavili, že by to mohla bejt nějáká vzácnost, tak jsme po tom házeli šutry, ale nic se nedělo. když jsme do toho i vystřelili, akorát něco zavrčelo, ale pořád sme nic neviděli. Pak se Andrej vodhodlal a připlížil se k tomu, aby do toho rejpal klackem. 
     Mezi jeho starejma spodkama a fuseklema byla rozvalená zrezlá plechovka. Párkrát do ní ťuknul, ale plechovka votevřela spodní víčko a kus klacku ukousla a sežrala. Pak ze spodku vytáhla čtyři malý nožičky a připochodovala k Andrejovi. Byli sme všichni připosraný strachy, přestože to byla jenom třicet cenťáků velká piksla husí paštiky, ale třicet čísel větve v ní zmizelo raz dva. Andrej na to namířil pistolí, ale když vystřelil, cukla mu ruka a vomylem zabil velkýho mutíka na stromě, kterýho  si nikdo nevšim a Andrej pak dělal jako že vlastně mířil celou dobu na něj.
     Andrej si věřil a myslel si, že se tý plechovky zbaví dřív než nás to všechny sežere, ale když se napřáhnul ke kopu, uklouznul po slizu z mutanta a spadnul tváří přímo k tý pekelný plechovce. Ta pixla přišla ještě blíž, a trochu se povotevřela. Zakryli jsme si všichni voči, protože jsme tušili, že mu vysaje mozek a rozhryže kosti, ale nakonec z ní vyjel voslizlej fialovej jazyk a Andrejovi volízal ksicht. To že se pochcal strachy chápu, dneska bych nevolíznul v zóně ani stehna Merlin Monroe kdyby se tu ukázala, když slyšim ty historky vo mozkožroutech a kyselinovejch potvorách. Paštika se k němu pak přitulila a přátelsky vrzala zrezlym víčkem. Vod tý doby se jí nemoh zbavit, přestože zkoušel různý fígle.
 V noci, když spala a hlasitě chrápala jí zatížil několika ohromnejma šutrama, ale vona se jenom voklepala a půl tuny železobetonu bylo pryč. Vykopal vodní příkop a stoupnul si do něj a doufal, že se Paštika utopí, ale vona místo toko plavala, cákala těma fialovejma panožkama a hlasitě chrochtala. Dokonce jí zavřel v jednom krytu protiatomovovejma dveřma, ale vona se prožrala ven.
     Nakonec si na ní zvyknul a začal tomu řikat Paštika, podle etikety na svrchní straně." Filip domluv a pomalu se zvednul.
     "Ty vole, to ti tak budu žrát. Větší pitomost sem v životě neslyšel." Pokýval hlavou Gouda a zapálil si další Lipku.
     "Pravda nebo ne, hlavně že příběh je to dobrej." Usmál se Filip u keře a rozepnul si poklopec.

 

Příběhy u ohně díl 2.: Andrej hrdinou
     Filip si opět sedl k táboráku, z brašny vytáhl sáček s maršmelouny, jeden si napíchl na klacek a jal se ho opékat.
     "Hele, co nám roste za kempem!" Chlubil se Gouda a z brašny vytáhl jakousi oranžovou hroudu se zeleným lístkem.
     "Říkám tomu multivitamín, protože to je něco mezi švestkou, meruňkou, jablkem, mandarinkou a fazolí dohromady."
     "To ovoce jsi poznal podle chuti, ale jak jsi přišel na tu fazoli?" Dotázal se zvědavě stalkeří intelektuál Mitzkin.
     "No podle chuti ne, ale v noci potom prdíš řachy jak autokanón." Zasmál se tupě Gouda.
     "Á, to mi připomíná příhodu, jak Pidlooký Andrej přemohl gargantuovského mutanta." Mitzkin si sundal brýle a vypnul SUDOKU na svém PDA.
     "Ty vole! Co je to ten garaganovej?" Zeptal se Gouda a protože zapomněl otevřená ústa, žváro mu vypadlo z koutku a spadlo do klína.
     "Jak bych to... Nu, tvými slovy Goudo by to znělo jako: fakt zasraně velkej." gouda se ušklíbl a najednou začichal.
     "Doprdele! Pálej se mi mý nový kevlarky!" Prudce vyskočil a rychle si sklepával popel z kalhot.
     "A to stály šest litrů! Pravej Versace! To je kůli těm tvejm intošskejm výrazum!" Neváhal a rychle vajgl zvedl a vsunul si ho zpět do pusy, na místo kde už měl vytlačený oblouček ve tvaru podomácku stočeného Viržínka.
     "No tak jak bych začal..." Snažil se Mitzkin pokračovat ve vyprávění. "Bylo to před třemi roky v lednu. Na Ukrajině byla tehdá dechberoucí zima. Většina z nás jen seděla u ohně a snažila se rozpéci ponožky, ale leckdo se bavil i tím, že se nepřímo kouloval pomocí gravitačních vírů. 
     V neděli ráno se nikomu nechtělo mezi mutanty a tak jsme se rozhodli uspořádat takový barbarský turnaj v koulované. Bavili jsme se tím celé dopoledne, a já jako rozhodčí jsem dostával největší množinu všech ledových střel do hlavy. Paštika nadšeně pobíhala vůkol  a snažila se chytat koule za letu.
     Náhle se tyrkisově zelená obloha zatemnila. Všichni mě přestali koulovat a zírali vzhůru, co se bude díti. "Zachraň se kdo můžeš! Všichni do podpalubí!" Křičel tehdá schizofrenní Morgan (Který si myslí, že je pirát ve službách britské královny a my mu to nevyvracíme). Z černého nebe počali dštít ještě černější kroupy. Hned druhá se trefila podnapilému Morganovi do hlavy a omráčila ho. Byli jsme nuceni najít si úkryt.
     "To nás trestá pánbů!" Vyřkl slova nábožný Antonov. 
     "A proč nás trestá tyčinkama Mars?" Optal se pohotově Filip, držíce v ruce jednu z  míněných krup, což byla vskutku čokoládová pochutina. 
     "Tak se děte vycpat!" Naštval se Antonov, vytáhl svůj revolver a odběhl pryč, vybít si zlost na mutantech. 
     My jsme naopak vyběhli na déšť a sbírali jsme cukrovinek, co nám vaky držely. Celý týden se pak nic zvláštního nestalo, nepočítaje příchod posla od banditů s hlavou Antonova a písemným vzkazem, jenž rcel: "Klidně si hrajte stupidní hry ve sněhu, ale koledy už víckrát nezpívejte!" Antonovu hlavu jsme pochovali do mělkého hrobu a banditům jsme napsali sáhodlouhý omluvný dopis, jenž jsme vložili do obálky a přilepili ho k protipěchotní mině, kterou jsme jim po obědě poslali pomocí Morganova děla. Asi se jim velice líbil, neboť někteří skákali až deset metrů vysoko.
     Ve středu přišla obleva. Sníh zmizel a všude kol našeho tábora se válely pomačkané čokoládové tyčinky s nugátem. V pátek byla čokoláda cítit prý až ve vojenské základně, což způsobilo návštěvu vojenského kuchaře, který si od nás koupil metrák tyčinek, prý aby chlapcům zvedl náladu. 
     Museli jsme zostřit vůkol tábora hlídkdy, neboť čokoláda lákala kde koho, v mnohém horším případě kde co.
     V sobotu jsme našli za latrínou hnědou mrtvolu vojenského kuchaře s napuchlým břichem a čpělo z něj kakao. Sto kilo čokolády je nezdravé i pro Ukrajinské mariňáky.
     Stejný den byl vyhlášen poplach, protože na severním čokoládovém poli byl spatřen šestimetrový živočich, lačnící po čokoládě. Nazvali jsme ho čokoládový fantom. Údajně ho téhož dne prý shlédli i na severozápadním poli a za latrínou.
     V neděli nám zmizel John. Měl hlídku na severovýchodním sektoru. Pak zmizel i Alexej, hlídající severní sektor. Večer se nikomu nechtělo na hlídku a tak jsme tahali slámky. Já jsem si vytáhl zlomenou tyčinku Mars a Pidlooký Andrej též.
     V noci bylo teplo a dělalo se mi mdlo z nasládlého pachu čokolády. Ve dvě ráno mě vzbudilo cvakání Paštiky. Dalekohledem jsem zrekognoskoval horizont a spatřil jsem na severovýchodním sektoru Čokoládového fantóma. Byla slyšet střelba a já si s hrůzou uvědomil, že to střílí Pidlooký Andrej, a tudíž je celý tábor ve smrtelném nebezpečí od jeho zbloudilých kulek. Naštěstí pro nás mu Lonewolf nikdy nedal víc jak jeden zásobník, takže po dvanácté ráně jsem vyběhl ze své skrýše.
     Dle předtuchy se Andrej do stvůry netrefil ni jednou, bestie se jen rozzuřila, že byla myšleným terčem, ačkoliv byla z celého osazenstva tábora nejvíce v bezpečí.
     S válečným rykem se pět tun líté biomasy vrhlo proti Andrejovi. Ten zas s dívčím jekem utíkal pryč, jediný, kdo se monstru pokusil vzdorovat byla Paštika, která však byla zašlápnuta do čokolády po prvním nájezdu. Andrej se schoval na latrínu a já vylezl na lípu srdčitou, která tehdá rostla tam co je dnes ten menší kráter.
     Náš kemp podléhal upatlané zkáze. Ospalí stalkeři vybíhali z koupelen s žiletky v rukách a stěžovali si na nadměrný hluk v ranních hodinách. Čokoládový mutant zaznamenal otráveného kuchaře a za účelem pohodlné svačiny jediným máchnutím ohonu rozštípl kadiboudu ve dví.
     Pak se náhle stala spousta dějů během jednoho krátkého okamžiku. Mne podklouzla noha, a já se sotva chytl lipového listu. Z trosek latríny se s vřískotem vyřítil Andrej. Bezradně zatřásl rukama, nevšímajíc pistoli v dlani. Jako zpomalený film jsem pak viděl, jak se Makarov ráže 18 milimetrů vznáží z Andrejovi ruky, ve vzduchu se dvakrát otočí a dopadá na jediný opravdový kámen v celém našem táboře a selže.
     Titánský mutant prokousl kuchařovo břicho a ozvaly se dvě ohlučující rány. První, když Andrejova pistole vystřelila třináctý náboj, který zapomněl v komoře, a druhá když vzplanul bioplyn z kadiboudy. Tlaková vlna povalila všechny v kempu, list, za který jsem visel se utrhl a podobně jako padák mi dopomohl k měkkémů přistání. Kusy čokoládového fantóma se vznesly a gravitační vír vše dopravil do středu ležení banditů. 
     Když jsem se o tom měsíc později s jedním bavil, vyprávěl, že měli celý měsíc zdarma kebab, přestože nikdo neviděl žádnou dodávku kanců.
     Na místě kde původně stála naše latrína vznikla menší gravitační anomálie a fekální snahy v těch místech se staly jakýmsi kumštem. V rozhlase pak vojáci proklamovali že ten den někdo zastřelil armádního generála dvanácti ranami ráže 18 milimetrů a slíbili, že až vraha najdou, pověsí ho za koule do gravitačního víru. Tak takhle to bylo." Miztkin se rozhlédl po okolospících stalkerech, znechuceně si nasadil  brýle a odešel si číst do spacáku.
     "Už je pryč?" Zašeptal Gouda.
     "Jo, pohoda. Kdybysme tohle neudělali, kecal by až do rána a pak by si chtěl zahrát Screbble." Filip si přihnul vodky, posílil sebe, pak oheň a nakonec si na klacek napíchl další bonbón a strčil ho do ohně.