Registrovaných užívate¾ov: 3589
Zaslaných príspevkov: 100875

 

 

Štěstí pro všechny a zadarmo! A nikdo ať neodejde s prázdnou!
 Hnal jsem se do lomu jako vítr. Proboha, co mě to popadlo? Vždyť moc dobře vím, jak zrádné a nepředvídatelné je Pásmo. A teď zbrkle skáču z kamene na kámen jako ten nezkušený mladíček přede mnou. Můj šperhák. Co že se mu to stalo? Nevím. Ale ano, moc dobře si na to vzpomínám, je mi to však úplně jedno. Černé kapky, mlýnek na maso, to všechno je teď naprosto nepodstatný bod kdesi v dálavách nekonečného vesmíru mého podvědomí. Jediné, na co nyní dokážu myslet, je ona oslnivě se blyštící koule. Zvětšuje se, roste! Vyplňuje celé moje zorné pole. Štěstí, štěstí pro všechny a zadarmo.
 Mou mysl zachvátilo šílenství, jinak to nedokážu popsat. Věděl jsem, že mi ta věc splní jakékoliv přání, ale nenapadalo mě, co bych si přál. Běžel jsem k ní, ačkoli jsem nevěděl proč. Snad mě přitahovala její „osobnost“ nebo „duše“, nazvěte si to jak chcete, to teď není podstatné. Najednou jsem cítil, že se mi nohy odlepují od země. Moje otupená mysl to přikládala moci Zlaté koule. Pak mi tělem projely miliony střepů, nečež svět zčernal a úplně se ztratil.
  
...přání...jakékoliv...zoufalce...štěstí...zadarmo...propustí...jen...zoufalce...pro...všechny...zadarmo...
...jsi darebák...Mrchožrout...
     
 Stehna mě pálila jako deset čertů. Ležel jsem na břiše, hlavou zabořený do jakési měkké hmoty. Polštář, napadlo mě v první chvíli, pak jsem si ale uvědomil, že to je příliš mazlavé a páchnoucí, takže jsem se přiklonil spíše k blátu. Pravou rukou, což byl snad jediný nebolavý úd na mém těle, jsem se zapřel do země a za cenu dalších nejméně pěti čertů vstoupivších mi do nohou se mi povedlo převalit se na záda. Opatrně a naplněn strachem jsem si ohmatal břicho. První moje myšlenka byla, že mě někdo musel přikrýt nějakou hrubou pokrývkou, než jsem po důkladnějším ohledání zjistil, že můj krustovitý obal je tvořen směsí bláta, potu a krve. Opatrně, velmi pomalu jsem pokrčil zmrzačené nohy a konečně jsem se odvážil otevřít oči. Že bych zde ležel v bezvědomí tak dlouho? To už je snad noc? Pásmo tě oslepilo.
 Teprve nyní mi začly docházet souvislosti a události předcházející mému současnému stavu. Tehdy ve stavu mírné opilosti jsem souhlasil, že podniknu tuto sebevražednou pouť a přinesu mu až pod držku tu zatracenou zlatou kouli, která mu vrátí nohy a životní štěstí. Hajzl jeden. A pak za mnou přišel ten jeho parchant, že prej ať ho vezmu s sebou. Takovej mladíček s pěknou tvářičkou to byl. Chtěl se jednou stát velkým uznávaným stalkerem. Jo, chlapče, tak to už se ti asi nepovede. Hošánka sešrotoval mlýnek na maso, to se mi teď vybavilo zcela jasně, ale co se stalo se mnou? Že bych snad... Ne, to není možné. Jednomu stalkerovi už se sice z mlýnku vyváznout povedlo, to ale hlavně díky tý mrchožroutskýmu svini, která mu pomohla jenom pro svůj vlastní prospěch, jak jinak.

 A jak jsem tam tak ležel, ani jsem nevěděl kde přesně, oslepen, neschopen postavit se na nohy a zabrán do přemýšlení, téměř jsem nezaregistroval, že už neležím na vlhkém, lepkavém blátě, nýbrž se vznáším a pluji mrtvým vzduchem pulsujícím v nitru Pásma. Kdybych se nenacházel ve stavu, kdy mi při každém pohybu proletí tělem rozzuřený ptakopysk a mysl nedokáže vstřebat více než jeden podnět najednou, v tuhle chvíli by se mi všechny svaly v těle rázem proměnily na led hrdlo by se mi strachem stáhlo na štěrbinu svou nepatrností směle konkurující očku jehly. To poslední, o co jsem ale v tu chvíli stál, bylo zůstat naživu. Chtěl jsem pryč od Pásma, pryč od toho ubožáka Mrchožrouta, pryč od světa, který mě nechal snášet to utrpení, když jsem musel sledovat, jak z mé dcerky vyrůstá věc o nic lidštější než chladnokrevná puma, jež má jediný cíl – přežít, a to za jakoukoliv cenu. Pryč od života, který mi nepřichystal nic než bídu a utrpení, uvrhl mě do postavení odpadlíka, parazita společnosti, který se skrývá v temných zákoutích a v noci znesvěcuje slovutnou vědu tím, že si uždibuje kousíčky z koláče, který jí zaručuje úspěch. Jsem stalker, lupič riskující život, aby zaopatřil rodinu. Stalker, dříve Někdo, dnes nic.

 

 Najednou jsem cítil svět. Vcházel do mě každou částí, každým pórem mého těla. Před chvílí jsem ucítil tvrdý náraz a věděl jsem, že už zase ležím na chladné zemi. Určitě jsem byl pořád v Pásmu, vzduch už ale nebyl cítit tou známou mrtvolností. Bylo to, jako by se do opuštěného města, které zůstalo po desítky let tiché a nad nímž se vznášela jakási podivná zatuchlost, opět vrátili obyvatelé a začali pokračovat tam, kde před lety přestali. Ulice se znovu rozeznívají, přítomnost lidí z nich vyhání zatuchlinu a vzduch je znovu čerstvý a dýchatelný.
 Nevím jak dlouho jsem balancoval na hranici bdělosti a mdlob, snažíc se vydržet aspoň chvíli zcela při vědomí, ale když jsem se úplně probral, byl ten pocit živosti pryč. Pásmo bylo zase jenom Pásmo. Postavil jsem se a nohy – ano, opravdu jsem se dokázal postavit, moje stehna už nebyla dvěma planoucími pařezy v hořícím lese – a zamžoural jsem kolem sebe. Zrak se mi začal pomalu vracet, takže jsem dokázal rozeznat značně zamlžené obrysy krajiny. Přesto jsem ale neviděl natolik dobře, abych se odvážil pohnout z místa. Ne, pane, takovej blázen ještě nejsem, abych si to mašíroval poloslepej po tomhle zapomenutým koutě světa.

 V podbřišku jsem cítil nesnesitelný tlak. Usnul jsem? No jistě. To byla hodně velká pitomost, stalkere. Do očí se mi zabodly jasné sluněční paprsky. Mžoural jsem po okolí, ale stále jsem nedokázal zaostřit, všechno se zdálo být zahaleno tajemným oparem. Všude bylo bílo. A já už se neválel v bahně. Tlak se neustále zvyšoval, dál jsem to nemohl vydržet. Vypustil jsem přebytečnou moč.

 

 Stačilo, abych uslyšel „Doktore, trojka se probírá,“ a bylo mi všechno jasné; jsem v blázinci. Nikdy nebyla žádná návštěva, takže nemohlo vzniknout ani Pásmo. Guta... Proboha, jak by ta mohla být jenom výplodem mojí fantazie? A Agnes? Moje holčička? Bylo snad tohle všechno pouze smrdutými zvratky mé choré mysli?
 „Pane? Pane, slyšíte mě?“
 Kriste pane, co to ten chlap dělá? Ať mě nechá spát. Netřes se mnou, ty blbče, já už se nechci probudit. Ja už se nikdy nechci probudit.
 „Pane, proberte se. Všechno je v pořádku.“
 Všimnul jsem si, že tajemný hlas vychází z úst patřících postavě, která se nade mnou skláněla jako anděl při posledním soudu. Velmi pozvolna jsem začínal přicházet k sobě. Potom se všechno ztratilo a já se opět zřítil do bezedných hlubin bezvědomí.

 

 Seděl jsem na posteli a zíral ven z okna nemocničního pokoje. Měl jsem odtud krásný výhled téměř na celý Harmond. Támhle je náš dům. Co asi dělá Guta a Agnes. Můžu jenom doufat že jsou v pořádku, protože znáte to, taková novina o druhé návštěvě se roznese rychlostí blesku a to si pak ani nedovedeme představit, co dokážou natropit ti fanatičtí šílenci. To před nima rodiny stalkerů neuchrání ani pancéřová stěna, to vám teda povím. Snad se Guta s Agnes stačily někde ukrýt, než se ta největší vlna šílenství přežene.
 
 Před chvílí tady byl doktor s nějakým místním zaprděným komisaříčkem, oba v ochranných oblecích. Prej byla před dvěma dny zaznamenána v Pásmu neobvyklá aktivitu, takže tam vyslali roboty na průzkum. Údajně se nezjistilo, co se tam ten den dělo, ale mně je úplně jasný, že to všichni vědí stejně dobře jako já. Roboti našli mě a na úplně opačném konci Pásma ještě další dva stalkery. Teď jsme všichni tři v karanténě, dokud se neprokáže, že nejsme nebezpeční pro okolí. Každému aspoň průměrně inteligentnímu člověku musí být jasné, že pak nás zavřou až zčernáme. Toho já se už ale nedožiju.
 Takže Harmond byl opět poctěn návštěvou našich vesmírných kolegů. To se asi holčička vrátila pro zapomenutého medvídka. A já to přežil. Někdo mi kdysi řekl: „Pásmo propustí jenom ubožáky.“ Kdo to jenom byl? Na tom už teď nesejde. Byl jsem ujištěn, že moje rodina je v pořádku, ale kdo by těm vládním parchantům věřil? Ještě chvíli počkám a pokochám se pohledem na svoje rodné město, na svůj domov, a pak odejdu. Ten plechový noční stolek má pořádně ostré rohy. Snad jim můj spánek nebude moc dlouho vzdorovat, nesnáším totiž bolest.