• shadow of chernobyl
  • clearsky
  • call of pripyat
  • stalker 2
  • metro 2033
  • modding
  • larp
  • Čerrnobyl
  • forum
forum
S.T.A.L.K.E.R.: Shadow of Chernobyl
Datastor Modpack Main Spanish STALKER Community STALKER Community in France RPG Vault
Prvá slovenská fanstránka o hernej sérii WORMS NightStalkers: Return to Chernogorsk Zone - OFP Mod ChernobylZne.cz




S.T.A.L.K.E.R. Shadow of Chernobyl

Súťaž - Poviedky - Orbitus

ciara
09.04.2007 | Branislav Šiftár
Autor: Tomáš Přibyl
 
     Ticho noci prořízl výkřik. Otevírám oči a rozhlížím se po ostatních, kteří bez hnutí sedí kolem ohně. Ozvěna výkřiku se utápí v pokračujícím zlověstném tichu, jako by se před malou chvílí údolím nenesl poslední zoufalý výkřik umírajícího. Na chvíli si myslím, že to byla jenom moje představa, nějaká noční můra, která mne vytrhla ze spánku. Ten postarší muž, kterého jsem před týdnem potkal, měl pravdu. V Zóně člověk nikdy dobře nespí.

     „Kojot. Dneska v noci vyrazil k Tunelu. Sám.“ přerušuje ticho Sergej a nepřítomně při tom hledí před sebe na zběsilý tanec plamínků v ohništi.
Polykám a cítím, jak mě sucho škrábe v krku. Přitáhnu si batoh, chvíli v něm hledám vojenskou čutoru s vodou. Když jí konečně najdu, zjišťuji, že je prázdná. Co naplat, krčím rameny a sahám po lahvi vodky.
„Co ho to napadlo, jít v noci k Tunelu? Vždyť tam se nikdo neodváží ani ve dne, natož pak sám!“ ptám se nechápavě. Při těch slovech se mi před očima promítá obraz Kojota -  vysoký hubený muž s ostře řezanými rysy a spáleným levým obočím. Několikrát jsme se potkali v Baru a mluvil jsem s ním. Jednou si nevšiml anomálie a ta mu popálila obličej, ale nijak vážně. Obočí už mu nikdy znovu nenarostlo. Teď je mrtvý a jenom měsíc, který nad námi svítí, ví, co z toho chudáka zbylo. 

     Muži se nehýbou, jenom Sergej odtrhává pohled od ohně a dlouze si mne prohlíží. Byl tady už dlouho a stále žil. Ať jsem se ptal kohokoliv, nikdo nevěděl, jak dlouho tady je, ale mnozí říkali, že snad byl jeden z prvních stalkerů, což je ale vzhledem k jeho věku nesmysl. Přes svoje schopnosti nebyl nikdy povýšený a nehledal spory. Nepotřeboval to. Byl nepřirozeně klidný a uvažoval vždy s chladnou hlavou. Jako stroj, dokonalý stalker. Jednou se do něj navážel nějaký opilec v Baru. Když Sergej nereagoval, začal mít ten pobuda řeči na Sergejovu matku a vytáhl nůž. Ozvala se rána a opilec ležel na zemi s prostřeleným břichem. Sergej nad ním mlčky stál a mířil na něho pistolí. V baru nastalo hrobové ticho a všechny oči směřovali ke dvojici.
„Ne, moje matka opravdu nebyla děvka, musel sis jí s někým splést.“  procedil mezi zuby a druhá kulka se zavrtala do lebky. Sergej se otočil ke stolu a dál v klidu popíjel, zatímco několik mužů táhlo pryč mrtvé tělo svého kumpána. Ti, co celou scénu viděli na vlastní oči, se dušovali, že Sergejova tvář se ani nepohnula, neprozradila žádnou emoci, ani vztek, prostě nic. Od té doby si na stalkera, který byl na první pohled úplně průměrný, nikdo nedovolil. Báli se ho. Byl nenápadný a přitom měl neskutečnou sílu a byl rychlý a obratný. 

     „Orbitus, mladej. Kojot chtěl Orbitus. A zaplatil za to životem.“ říká Sergej.
„Co je to Orbitus? O tom jsem nikdy neslyšel.“ pokračuji v otázkách. Muži okolo ohně se dívají nejdříve na mě a potom na Sergeje.
„Orbitus je artefakt, mladej.“ začíná pomalu Sergej a znovu se dívá do ohně, ke kterému teď natáhl ruce a ohřívá si je. „Je to zvláštní artefakt. Nevzniknul totiž z nějaký anomálie, ale objevil se při samotnym vzniku Zóny. Je to část Zóny zhmotnělá v jednom jedinym artefaktu. Říká se o něm hodně věcí. Je to mocný artefakt. Dělá z člověka něco víc. Člověk vlastnící Orbitus prohlédne k naprostému poznání.“ Sergej se na chvíli odmlčel a teď se dívá přímo na mě. „S pomocí Orbitusu se staneš bohem.“
„To je přece nemožný!“ namítám a vrtím hlavou.
„Nemožný?“ pousmál se Sergej. „Rozhlídni se kolem! Jsi v Zóně. Tady je možný všechno. Tady neplatí gravitační ani jiný fyzikální zákony. Zóna sama je vlastně nemožná a přesto tu je. A navíc nikdo neví proč tu je.“
Nemám slov. Nenapadá mě nic, jenom si se Sergejem vyměňuji pohledy. Zóna je skutečně nemožná. Změnil jsem tedy téma.
     „A jak má vypadat ten Orbitus? A odkud o něm vůbec víte? Kde berete tu jistotu, že to neni jenom něčí výmysl?“
„Nejvíc připomíná válec a má modrou barvu.“ vypráví dál Sergej a všichni ho mlčky poslouchají, „Znal jsem chlapa, jmenoval se Vladimir Afanasjevič. Byl u armády a byl tady od prvních vojenských výprav do Zóny. Jako jeden z mála to přežil.“ dodal. „Odešel z armády a stal se stalkerem. Nedělal to pro peníze a nikdo nevěděl, proč po skončení služby radši nešel domů, pryč ze Zóny. Na tuhle otázku se jenom usmíval, nikdy neodpověděl. Jednoho dne jsem s nim a ještě s jednim vojákem vyrazil k Tunelu. Vladimir nám sliboval doslova zlatý důl. Bylo to drsný, hodně anomálií i mutantů, ale nakonec jsme se dostali až k Tunelu.“ odmlčel se Sergej a jeho pohled je nepřítomný. Možná se mu teď znovu všechno přehrává před očima.

     „Potom jsme vešli do tunelu, ten chlápek první, Vladimir druhej a já šel poslední. Po pár metrech Vladimir zničehonic skočil k levý straně tunelu a já jsem skočil k němu. Hned jsem pochopil proč. Chlápek před náma se vznášel pár centimetrů nad zemí prohnutej jako v křeči. Pak ho to vcuclo pod zem, prostě zmizel v zemi. Z ničeho nic. Celý to trvalo jenom pár vteřin, ale mě to připadalo jako hodiny.“
„Tyhle anomálie nejsou tak častý, ale pár jich najdeš i tady okolo.“ poznamenal na mojí adresu jeden z přísedících. Než o poruše gravitačního zákona mohl říct víc, pokračoval Sergej ve vyprávění.
     „Opatrně jsme tu obludu obešli, občas jsme tím směrem hodili nějakou matku, abysme do toho taky nešlápli. Potom už jsme procházeli klidně a na žádnou takhle zákeřnou past jsme už nenarazili. Chodbou se najednou začala pozvolna šířit modrá záře, šli jsme dál, já pořád vzadu, vepředu Vladimir. Záře nás zavedla do malý místnosti, na druhym konci byla malá modře zářící pulsující věc, která vypadala jako pomalu rotující válec. Vladimir zůstal stát a já taky. Zmocnila se mě touha dotknout se válce. Pomalu jsem k němu šel a přestal vnímat okolí a to byla chyba. Cítil jsem jenom náraz a ostrou bolest v boku. Jak jsem upadal do bezvědomí, duněla ke mně zdálky střelba. Pohltila mě tma.“.

     „A co bylo dál?“ ptám se Sergeje dychtivě, až se zastydím, že tolik naléhám.
„Probudil jsem se kousek od vědeckýho tábora. Cítil jsem sice pálení na boku, ale už nic hroznýho. Otevřel jsem oči a nade mnou se skláněl Vladimir, ale byl to jiný Vladimir, než ten, se kterým jsem šel do Tunelu. Měl okolo sebe modrou zář, auru, která z něho sálala. Usmál se na mě a já jsem slyšel jeho hlas. Ale neotvíral pusu, pořád se jenom usmíval a já slyšel jeho hlas uvnitř svojí hlavy. Říkal mi, že jsem v bezpečí, ale ať už Orbitus nehledám, že už mi jedno přání splnil. Ale můžu o něm říct ostatním, potom jsem zase omdlel. A probudil jsem se až v táboře a všem jsem o tom vyprávěl. To bylo na podzim roku 2010.“ dokončil Sergej a dál se dívá do ohně.

     Vydechuji překvapením. „Ale to už je deset let! To je nesmysl, to by ti tehdy muselo bejt...“ začal jsem nahlas uvažovat.
„Tehdy mi bylo 32 let. Od tý doby jsem nezestárnul ani o den.“ přerušuje můj tok myšlenek Sergej. „Uvědomil jsem si, o čem mluvil Vladimir. Než jsem v tý místnosti omdlel, blesklo mi hlavou, že nechci nikdy umřít, a tak se taky stalo. Bylo mi jasný, že doktoři a vědci by mě zavřeli a rozřezali. Tak jsem tady, v Zóně. Tady se člověk ztratí. Ze Zóny se člověk nevrací.“ při posledních slovech se mi Sergej dívá přímo do očí. Vím, co tím myslí. Zóna se pro stalkera stává vězením, které si sám dobrovolně vybral a není z něj úniku. I když člověk uteče na druhou stranu světa, ponese si v sobě kus Zóny až do smrti.

     „Vladimira jsem už nikdy neviděl, ani nikdo jiný. Někdy mám pocit, že tady v Zóně zůstal, že se stal součástí Zóny.“ pokračuje Sergej. „Mám pocit, že Orbitus je duše Zóny a že ho tvoříme my samotní a stejně tak i celou Zónu. Dokud tady budeme my, bude tady i Zóna. Patříme Zóně.“ skončil Sergej a na jeho slova všichni zvedáme pití.

     „Patříme Zóně!“ zahřmělo sedm mužských hlasů u ohně a připili jsme svému osudu. Osudu stalkerů.