Registrovaných užívate¾ov: 3589
Zaslaných príspevkov: 100875

 

   Michail dřepí za hromadou prorezlých barelů a pravou horní končetinou, jež se snad kdysi dala nazývat rukou, si se zaujetím olupuje poslední zbytky zahnívající kůže z levého podpaždí. Už třetí den ho sužuje strašlivý hlad a žaludek se mu za tu dobu smrsknul na velikost sušené švestky. Poslední, co pozřel, byl kousek radioaktivní mršiny psa, kterou nalezl nedaleko elektrárny. Bylo to odporné, zdechlina se už nacházela ve značném stádiu rozkladu a Michail měl co dělat, aby právě pozřenou potravu nevydávil zpět.
   Teď se ale nemůže vydat na lov. Tam venku je pro něj příliš nebezpečno. Před nějakou dobou se omylem připletl do cesty skupince tří vojáků a měl co dělat, aby vůbec vyvázl živý. S průstřelem stehna se dobelhal sem, do sklepa svého bývalého domova a teď musí jenom doufat, že se zranění zahojí nebo alespoň zlepší dřív, než zde pojde hlady.

 

   Než reaktor vybuchl poprvé, pracoval Michail jako technik v černobylské jaderné elektrárně a se svou manželkou a synem žil v hezky zařízeném bytečku v Pripjaťi. V onu osudnou noc vystřídal se svými kolegy z noční směny ty burany z odpolední. Měli za úkol pokračovat ve snižování výkonu reaktoru, aby mohl být proveden test jeho chodu funkčnosti. Celé akci šéfoval ten despota Djatlov. Chlapi ho nenáviděli, ale nikdo se mu neodvážil vzepřít. Chtěl si dokázat svou převahu nad reaktorem a přikázal spustit test při nižším výkonu než povolovaly limity.
   A pak to bouchlo. Všechny ty chudáky, co tam zařvali, Michail znal a to by vám mohl povídat, jací dobří kluci to byli. Michail vyvázl bez zranění, zato ale chytil pořádnou dávku radioaktivity.
   Všichni obyvatelé Pripjaťi včetně Michailovy rodiny byli okamžitě evakuováni. On sám byl odvezen do nemocnice na pozorování.

   Už delší dobu slyší kdesi v budově jakýsi šramot, jehož zdroj se neustále přibližuje. Michailovu mysl začíná zachvacovat panika. Lidi! Jestli mu v Zóně, kde znal každý oblázek u kterékoliv cesty, něco nahánělo hrůzu, byli to lidé. Sebe sama už dávno přestal považovat za člověka, ačkoliv stále rozuměl lidské řeči a někde v nitru se zachovaly zbytky lidských, řekněme, citů. Přijal vnucenou roli mutanta, zvířete skrývajícího se v temných podzemních koridorech.
   Ťuk ťuk. Ťuk ťuk. Něco schází do příšeří sklepa. Lidi mají zbraně. Ať už vojáci nebo stalkeři, všichni mají zbraně a ty způsobí Michailovi bolest. Teď tiše, nebude na sebe upozorňovat, o útok se pokusí jen v případě, že ho člověk najde a bude ho snažit poranit.
   Prase! Je to prase! Michail nemůže uvěřit, že ho potkalo takové štěstí. Po třech dnech hladovění mu do úkrytu napochoduje prostřený stůl. Teď ho nesmí vyrušit. Zmutovaný čuník je stále moc blízko u dveří a pokud by Michail jednal zbrkle, jeho oběd by mu zmizel v nenávratnu. Blíž, ještě blíž. Michail se odrazí od levé, nezraněné nohy a jako anděl zkázy se snese na nebohého pašíka. Pohybem, který za čas strávený zpustlým životem v Zóně vypiloval k dokonalosti, mu zasekne žluté tesáky do hrdla, čímž zvířeti způsobí okamžitou smrt bez utrpení. Pařáty, z nichž se odlupují plátky plesnivějícího masa, mu vrazí do břicha a jediným trhnutím ho rozerve. Po tvrdém dopadu Michaila neuvěřitelně rozbolelo prostřelené stehno, to mu však nijak nebrání v tom, aby se s chutí zakousl do čerstvé potravy.

 

   Po havárii v Černobylu se Michail s rodinou přestěhoval do Kyjeva, kde docházel na pravidelná pozorování. Následky ozáření se na něm skoro neprojevovaly a doktoři to prohrašovali div ne za zázrak. V době, kdy ho už trápily pouze nahnědlé flíčky na kůži, přišla další rána – autohavárie. Syn byl na místě mrtev, manželku odvezli do nemocnice a Michail vyvázl bez zranění. Opět. Ošetřující lékař mu sdělil, že jeho žena už nikdy nebude vnímat. Doživotně zůstane v kómatu. Při poslední návštěvě v nemocnici se Michail se svou milovanou rozloučil, načež jemně uchopil polštář a se situací se vypořádal po svém.
   Po této rodinné tragédii zůstal Michail sám. Každý týden navštěvoval Zónu a procházel se místy, jimiž dříve pulsoval život a která dnes byla tichá jako hrobka. Dlouhé hodiny stával před vchodem do svého bývalého domu a vzpomínal na krásné dny, které zde prožil. Své výlety vždy zakončil procházkou ke svému bývalému pracovišti, kde se položil do trávy a nenávistně zíral na betonem zalitý čtvrtý reaktor.
   Michail takto navštěvoval Černobyl dlouhých osmnáct let. A právě ležel na svém oblíbeném místě v trávě, když se to stalo podruhé.

 

   Už zase sedí uvelebený na svém místečku za hromadou barelů a nedaleko od něj se válí roztrhaná zvířecí mrtvola. Michail je shrbený, líže si ránu, která mu po prudké akci opět začala silně krvácet. Půlka prasete ještě zůstala. Mohla by mu vystačit tak na týden, pokud se bude hodně omezovat. Potom se bude muset chtě nechtě vydat ven na lov a neohlížet se na bolavou nohu. Bude muset riskovat, že ho zmerčí některý ze stalkerů nebo nedejbože vojáků a to by potom neměl šanci uniknout. Ale teď, s plným žaludkem, se mu vrátilo sebevědomí. Když Michail nechtěl, nemohl si ho žádný člověk tam venku všimnout. Život zde ho naučil dokonale splynout s krajinou. S lovem to už bude horší, ale i s tím si dokáže nějak poradit. Uprostřed přemítání Michail usnul.
   Z tvrdého spánku ho vyrušilo něco, co nápadně připomínalo dupání a funění. Lidské funění.

 

   Země se s ním otřásala. To ho vyděsilo natolik, že okamžitě vyskočil na nohy a bez rozmyslu utíkal pryč od elektrárny. Nedoběhl ale daleko. Ve zbrklé nepozornosti šlápnul do prohlubně v zemi a vyvrtnul si kotník. Bolestí zkřivil tvář a svalil se na zem. Následovala ohlušující rána, přes Michaila se přehnal proud vzduchu a pak byl klid. Nad krajinou se opět rozhostilo ticho a země byla nehybná. Michail vzhlédl, takže se mu naskytl pohled na betonový sarkofág, který teď u země hyzdila obrovská černá díra. S vypětím všech sil se postavil na nohy a ovládán šokem a zvědavostí se belhal směrem k ní. Až k cíli se ovšem nikdy nedostal. A od té chvíle to zkoušel ještě mnohokrát. Několik metrů před otvorem ho vždy zachvátila hrůza, jež mu nedovolila se pohnout ani o krok kupředu. Pokaždé odvrátil a pádil zpět, dokud mu nohy nevypověděly službu.
   Po této události se Michail vrátil do Kyjeva, kde zůstal ještě dva týdny. Během té doby se mu začala sloupávat kůže z těla, kosti se pokřivily, a když kvůli strašným nočním můrám, v nichž se mu zjevovala Zóna a smrt jeho rodiny, opouštěl město navždy, lidskou bytost připomínal už jen vzdáleně.
   Pouze zde, v místě svého bývalého domova se teď cítil bezpečně. Zóna mu skýtala útočiště. Tichá, klidná oblast, do níž se neodvážila vkročit lidská noha. To se ale brzy změnilo. K Michailově velké nelibosti se po Zóně začaly pohybovat větší či menší skupinky lidí, říkajících si stalkeři. V počátečních návalech vzteku se je Michail pokoušel napadat, když ale zjistil, že tato individua mohou být velice nebezpečná, naučil se stranit se jich. A pak přišli další stalkeři, pak vojáci a obchodníci. Michail dokonce sem tam narazil na podivné bytosti, které nepřipomínaly ani lidi, ani zvířata. Uvědomil si, že je silnější než většina těchto kreatur a začal je lovit. Stal se mutantem – nedílnou součástí Zóny.

   Tentokrát je to skutečně člověk! Jeden ze stalkerů. Michail cítí, jak mu srdce buší ve zběsilém tempu. Člověk si ho zatím nevšiml. Teď stojí pár metrů od něho, je otočen zády. Michaila napadne, že tohle může být skvělá šance k úniku, ale je strachem přimrazen k zemi. Stalker se rozhlíží a – teď ho zpozoroval! Na tváři se mu zračí úlek ale reflexy fungují skvěle.
   „A doprdele!“ vydechne stalker, načež na Michaila namíří zbraň. V tu chvíli se Michailovi vrátí do těla život. Vyráží kupředu, takže kulka ze stalkerovy zbraně zasáhne jen stěnu. Michail se zakousne člověku do holeně a pak už nesleduje, co se bude dít dál. Plnou rychlostí a bez ohledu na zraněné stehno vyráží ke dveřím vedoucím ze sklepa. Vyběhne nahoru, proskočí vchodem domu a ocitá se na rozlehlé ulici.
   Takže on není sám! Před domem postává skupina dalších po zuby ozbrojených mužů, všichni jsou však dočasně paralyzováni nenadálým zjevením se mutanta, čímž dávají Michailovi příležitost k vyváznutí z této nepříjemné situace. Zběsile se řítí ulicí následován salvami kulek, žádná ho však nezasáhne.
   Konečně se jim dostal z dohledu, ale běží dál. Zastavuje se až na louce u skupinky stromů, když je už bolest pravého stehna nesnesitelná. Chvíli mu trvá než popadne dech. Rychle se skrčí ve vysoké trávě. Žádný člověk není v dohledu, ale jak se už několikrát včetně dneška poučil, opatrnosti není nikdy dost.
   Co bude dělat dál, neví. Zraněný a prakticky bezbranný v této divočině. Role se obrací – lidé jsou teď lovci a on je lovná zvěř. Tentokrát měl štěstí, ale Zóna nemá slitování.