Registrovaných užívate¾ov: 3589
Zaslaných príspevkov: 100875

„Nastupovat!“, zavelel nejméně stopadesátikilový průvodce v šusťákové sportovní soupravě a lidé se dali do pohybu, aby obsadili místa v oprýskaném autobuse.

Vládla napjatá atmosféra; taktéž jsem se nemohl dočkat, až spatřím kus historie. Jedinečná příležitost! Černobylská elektrárna – nebo alespoň to, co z ní zbylo. Katastrofa katastrof. Místo, kde se příroda v mžiku obrátila proti člověku, svému pokořiteli a vládci, a zasadila mu ránu nedozírných následků. Oblast, dlouhá léta vládou přísně střežená, spoustou skutečností zalhaná. A teď my, obyčejní turisté dychtící po poznání, a před námi autobus s řidičem a průvodce, kteří naši touhou společnými silami ukojí.

Naposledy jsem potáhnul z cigarety, nedopalek rozetřel po silnici a zařadil se za ostatní. 

„Mohu?“, otázal jsem hubeného mladíka s brýlemi s černými širokými obroučkami.

Jenom souhlasně kývnul a já se posadil. Vpředu již stál malý a téměř stejně tak široký průvodce, pozorující své svěřence.

„Tak vás tu všechny pěkně vítám,“ spustil. „Mé jméno je Ivan Wirskoj a dnes budu vaším průvodcem na zájezdu, který se pro vás stane, jak doufám, nezapomenutelným zážitkem. Rád bych také představil zde pana Igora Srowskeho, řidiče.“ Starší bělovlasý muž bez řidičské uniformy pokynul na pozdrav. Průvodce pokračoval: „Cesta potrvá přibližně dvě hodiny. Přeji příjemnou cestu.“ A usadil se na první sedadlo, které celé patřilo jeho nakynulému tělu. Na to motor několikrát chraplavě zakašlal a pak naskočil.
Jak předl, snad celá konstrukce autobusu vibrovala, vrzala a skřípala. Také co člověk může čekat od speciální a velice levné akce laciného hotelu svým zákazníkům. Nicméně mnohem důležitější než forma tohoto výletu je obsah. A ten má být, jak řekl sám průvodce, nezapomenutelný, a tak za tu trochu nepohodlí určitě stojí. Hořel jsem nedočkavostí.
   
Dále následovala krátká skladba zařazování rychlosti, která se neobešla bez příznačného škrabání úpějící převodovky. Řidič z pekla, pomyslel jsem si, a bez řidičáku! Kdo ví, kde všude se snažil zprostředkovatel zájezdu ušetřit… Raději nemyslet.

Konečně jsem se rozjeli a nechali tak nevlídně vyhlížející budovu našeho hotelu za námi.  

***

Ještě několik minut jsme kličkovali ulicemi Kyjeva a pak nás již obklopila rozkvetlá letní příroda, šedavé zatažené nebe nad hlavou.

***

Jak cesta ubíhala, pomalu se schylovalo k bouři. Krajina se topila v šeru a velké šedočerné mraky se postupně srážely v souvislou tmavou plochu. Stromy se pod náporem vichru hluboko klaněly a autobus se na rozlehlých plání vlivem jeho silných poryvů lehce kolíbal. Nálada byla ta tam.

Krajina, kterou jsme projížděli, byla rovinatá, bez kopců. Kam oko dohlédlo – a bylo to skutečně daleko – všude samá nízká zeleň, občas malý remízek. Ojediněle se mihlo políčko a poblíž něho zemědělská usedlost. Jako v pohádce.

Krásou nedotčené přírody nutně trpěla silnice, po níž jsme jeli. Popraskaná, prorostlá trávou, děravá, tokem času se pomaloučku ztrácela, až jednou zmizí úplně. Ačkoliv se řidič snažil sebevíc, autobus se co chvíli zhoupnul, jak jsme překonávali zrádná místa v chátrajícím asfaltu. Vrzání a skřípání jeho konstrukce při tom pokaždé hrozivě zesílilo.

„Za pár minut tam budeme,“ oznámil hlasitě průvodce, a protnuli jsme tmavou stěnu lesa, táhnoucí se od neznáma do neznáma. Najednou jako bychom se ocitli v jiném světě.

***

Setmělo se a mne přepadl skličující pocit strachu z lesního prostředí, z jeho tajemné tváře. Od dětství mi připadne, že se v něm může skrývat cokoliv, pokaždé nepřátelské a zlé. Očima jsem hledal v korunách vysokých jehličnanů, v jejich podrostu a nejvíc v temnotě, vyplňující prostor mezi vzdálenými kmeny. V jednom okamžiku se mi zdálo, že jsem přeci zahlédl něco, jak se mihlo mezi dvěma keři. Možná malé zvíře, možná také ne.
   
Brzy lesní porost prořídl, a svět za okny se stal jasnějším a přehlednějším. Ale na tak docela. Byl velice zvláštní; nikdy předtím jsem něco podobného neviděl.

Vrásčitá kůra měla šedou, popelavou barvu; jakoby to samotný popel byl. Navíc se v dlouhých cárech na mnoha místech po celé délce kmenu odlupovala, v cárech jako slzách utrpení. V korunách stromů se nacházelo jenom pár větví, přesněji řečeno pahýlů, holých a mrtvých. A pod nimi v bizarním kontrastu životem zářící koberec nizoučkých, bíle kvetoucích rostlin. Zvláštní místo, na kterém se snoubila zkáza s krásou. Místo, postižené jadernou katastrofou, jak se zmínil průvodce.

Zanedlouho dřevěné mrtvoly zmizely, všude kolem zelené pláně, a mě se zase snadněji dýchalo. V dálce se již rýsoval černobylský komplex. Konečně.

***

Vzrušení nemohlo trvat déle než půl minuty.   

  
„Sakra,“ vykřikl řidič a dupl na brzdy. Setrvačnost mě zcela nepřipraveného ihned katapultovala vpřed, kde se můj obličej setkal s kovovým držadlem sedadla. Pneumatiky ještě chvíli kvílely, než se dostavila pulzující bolest.      

„Jste všichni v pořádku,“ vyptával se průvodce na obě strany, když postupoval uličkou dozadu.

Nic vážného mi naštěstí nebylo, krev vytékala pouze z malé odřeniny, která příšerně pálila. Ani ostatním se nic vážného nestalo a někteří na tom byly stejně jako já – krvavý šrám na čele. Zalovil jsem v batohu, vytáhl kapesník a přiložil ho k ráně. 

   
Mezitím se průvodce vrátil zpět.     

„Žádám vás, abyste zůstali sedět na svých místech, za chvíli budeme pokračovat.“ Pokusil se uklidnit situaci a vystoupil ven za řidičem. Nato společně zamířili k čemusi, co leželo na silnici nedaleko před autobusem.

Až na pár zvědavců, kteří měli to štěstí a nemuseli si hledět svých ran, či ran svých bližních, nikdo nejevil zájem o to, co že se to vlastně stalo. A také kromě mě.
    
Chvíli to trvalo, ale než ti dva došli k oné překážce, už jsem příliš nepochyboval o tom, co vidím. Vlastně jsem si byl jistý.

Proboha! Lidské tělo.

Ledový pot mě polil od hlavy až k patě a ovládl mě silný třas.

Leží tam lidské tělo!

Ti dva nad ním právě stáli. Řidič na chvíli pokleknul a opět vstal. Vyměnili si několik vět a začali se vracet.

Panebože, mrtvola?!

Na přední sklo autobusu začaly dopadat první kapky deště. Cítil jsem se hrozně a snažil se neomdlít. Svět okolo mne se začal pomalu vzdalovat mému vnímání, a to se soustřeďovalo na jedinou věc: Támhle na to mrtvé lidské tělo. Jasně jsem teď viděl jeho namodralou kůži, krví potřísněnou uniformu, mouchy procházející se po něm.

„Bohužel vám musím oznámit, že z vážných důvodů musíme náš výlet předčasně ukončit,“ spustil průvodce, a já se rázem vysmekl z narůstajícího sevření paniky, dech jako bych právě doběhl maratón.

(Co to říkal?)

Ze sedadel se hlasitě zvedla vlna nesouhlasu.  

Pořád jsem uvnitř sebe bloudil, nemohouc najít cestu ven. Vše se zdálo tak neuvěřitelné; z ničeho nic mrtvola člověka. Jímal mne pocit bezradnosti.

V průvodcově baculatém, vážně nazelenalém obličeji, zroseném potem, se zračil strach. Oči měl vytřeštěné. Pootevřenými ústy rychle, sípavě vydechoval, na rtech bělavé sliny. Váhal, má-li všem oznámit to, co jsem již sám odhalil. Pravdu. Ano, nic jiného to být nemohlo.       

A snad by i promluvil, kdyby se najednou neozvala hlasitá rána, jak něco narazilo do boku autobusu, a ten sebou silně trhl. A vzápětí druhá. Od teď šlo všechno ráz na ráz.

Ženský zděšený výkřik spustil řetězovou reakci dalších. Mnozí se teď ještě důrazněji snažili dostat k oknům na straně, kam dopadly rány, aby také zjistili, co se děje. Byl jsem mezi nimi.
   
Situace nemohla být horší, venku pobíhali dva bizarní tvorové, kteří se nepodobali žádnému mně známému zvířeti. Mimozemská rasa, blesklo mi hlavou. Sahali do výšky alespoň jednoho metru, měli tmavě hnědou barvu, lysé, pod slabým deštěm lesknoucí se kůže a pohybovali se po třech širokých končetinách – dvě zadní, jedna přední. Přesto byli velice mrštní. Žádná hlava, žádné oči – ale těmi jsem si nemohl být jistý, tvorové byli až přespříliš daleko.

Ne dlouho.  

„Proboha!“ vykřikl někdo, když už bylo jasné, co mají v úmyslu.

Mířili na nás.  

V příštím okamžiku nejprve explodovalo zděšení, pak se ozvala plechová rána (zaútočili současně), autobus se začal naklánět, až se za mohutného vrzání a skřípaní převrhl na druhý bok.

Zvuk tříštícího se skla přehlušil všechno ostatní.     

Těsně před tím, než se masité nohy tvorů setkaly s konstrukcí autobusu, mi prolétlo hlavou, že to není možné převrhnout se. Teď jsem hekal pod tíhou několika osob, tlačících mi na trup. V zádech mě bolestivě píchalo od střepů rozbité okenní tabule, na nichž jsem ležel. Výkřiky zděšení vystřídaly nářky bolesti a vzlykot. Mokrá zem mě čím dál víc studila.   

Nevím, jak dlouho trvalo, než jsem se dostal ven. V chaosu, jaký panoval, kdy se každý chtěl dostat co nejrychleji pryč, a vůbec v převrženém autobusu, to bylo velice obtížné. Žádnou zlomeninu jsem si naštěstí nepřivodil. Mrholilo.  

Ve spěchu jsem si ještě stačil všimnout třech prohlubní v boku autobusu a pak už jsem po hlavě padal k zemi.

Ruce a deštěm nasáklá hlína mě uchránily před bolestivým pádem.

Postavil jsem se na nohy a už už se chystal rozběhnout za ostatními, kteří prchali všemi směry, hlavně co nejdále od hrozícího nebezpečí, když v tom na druhé straně autobusu, tam, vzlétl zvuk samopalu. 

Instinkt mě vrhl do trávy.

A střelba neutichala, ne déle než na jednu dvě vteřiny. To jak ji kdosi dávkoval.

Po chvíli, zdálo se mi to jako věčnost, se konečně rozhostilo ticho.
   
Tíživé ticho.

Zvedl jsem hlavu, protože jsem zaslechl něčí kroky, a spatřil vysokého muže, vojáka, ve zvláštním, technicistně vyhlížejícím brnění. V rukou třímal dlouhou, neméně záhadnou pušku. Beze slova došel až ke mně, ošoupané špice svých masivních bot v těsné blízkosti mého obličeje. 

Nato zpoza autobusu vyšli dva další. A za mnou ještě jeden, na němž jsme spatřil žlutý nápis, co spočíval na zádech pravděpodobně všech: S.T.A.L.K.E.R..     

Proboha, kam jsme se to dostali?