Registrovaných užívate¾ov: 3589
Zaslaných príspevkov: 100875

 

 "O čem tady tak dlouho řečníte?" Zarachotil nocí drsný hlas našeho velitele Lonewolfa. Jeho mohutná postava ve vojenské kombinéze vplula do kruhu světla kolem ohně.
 "Ále, vyprávíme mladýmu vo Pidlovokym Andrejovi." Odpověděl Filip a ukázal prstem na Goudu.
 "Hmm, Andrej byl dobrej stalker, než se stala ta věc a vykázali jsme ho. Porušil pravidlo číslo jedna. Nemohl být už stalkerem. Je to dlouhý příběh, chcete ho doopravdy slyšet?" Lonewolf si přisedl k ohni a sundal si plynovou masku.
 "No tak to vybal, šéfe!" Vyjekl Gouda.
 "Dobrá. Bylo to zhruba před třemi lety. Dělali jsme jednu z prvních organizovaných výprav k jezeru Jantar."
 "K Jantaru? Co tam? Vždyť tam nikdo nechodí!" Dotazoval se Gouda.
 "Chodí, akorát se od naší poslední návštěvy všichni vrací jako fanoušci Michaela Jacksona. Chodili jsme tam, protože tam byly ty nejmocnější anomálie v celé Zóně jmenovitě to byla Díra, Rez a Nerez.
 Určitě tě už někdy napadlo, kam se ztrácejí všechny ty šrouby, co tu každodenně rozházíš. Všechny zmizí. Ale objeví se v Díře. V té době zde nebyly pořád ty vojenské vrtulníky plné pytlů se šroubky. Tehdá měl každý jen těch pár kousků, co si nabral tam.
 Navíc s trochou štěstí jste je mohli přeházet skrz Nerez, která je vyčistila a odlehčila, takže jste si jich mohli vzít s sebou víc.
 Ale už tehdá se tam skrývali obludní mutanti, před kterými se třásli i největší tvrďáci. Kontrolóři, oživlé mrtvoly i jiné zrůdy.
 Den předtím jsem našel na skládce artefakt Chichot, který přidává +600% do vtipnosti, takže cokoliv co jste řekli znělo jako dobrá zábava.
 Bohužel té noci jsem všem řekl, ať se všichni po zuby ozbrojí. Na bojišti jsme se nakonec ocitli s dvěmi napodobeninami zbraní, jedním samopalem se slepou municí, plastovým nožem a pytlíkem práskacích kuliček.
 taky jsem chlapcům doporučil, ať se opláchnou, aby nedostávali tolik radiace, takže všichni byli vyválení od bahna, páchli hnojem a ve vlasech měli podivnou věc, o které jsem později zjistil, že v noci modře září.
 Zombíci si mysleli že jsme kluci od nich, takže jsme si s nima pokecali. O počasí.
 Kontrolor jim prý řekl, že mělo být větrno, v 1000 metrech nad mořem až vichřice, teplota vzduchu 16 stupňů, jihovýchodní okluzní fronta, tlak 1020 hPa vlhkost vzduchu okolo 75% a srážky by neměly překročit 12mm.
 Jejich kontrolor prý sledoval každodenně Meteopress. Věřili jsme jim.

 Pokračovali jsme dál a ostatním jsme tvrdili, že máme za úkol najít Svatý grál. Nechápal jsem proč se tomu všichni tak smáli.
 Když jsme se dostali blíže k fabrice, přituhlo. Černý Omar se u jedné zdi zastavil, pozoroval něco dalekohledem a počítal. Všichni jsme se přikrčili a kachním pochodem připlazili k němu.
 'Je jich tam asi tucet a mají šatičky a hůlky jako mají víly!' Popsal mi situaci Omar.
 'K sakru, jak se sem Armáda dostala tak rychle?!' Vyhrknul jsem.
 'A šéfe! Mají krabičky od sirek a v rádiu říkali že v nich mají pavouky!'
 'Špatné, špatné. Kde je Andrej a Kojot?'
 'Prej se šli na ty pavouky podívat.'
 Vykouknul jsem a rozhlédl se po zbořeništi.
 Rumištěm běžel Andrej, za ním klapala Paštika a před ním běžel Kojot a řval na celé kolo 'Leeroy! Jenkins!'
 'Ježiš, Co to provedli!' Zahudroval Omar.
 'Za nima, zachráníme je!' Všichni jsme se naráz zvedli a vyběhli. Kojot a Andrej najednou zmizeli pod zem.
 'Panebože! Panebože! Ááá!' Ozývalo se z otevřeného poklopu od kanálu. Během okamžiku zmizel v žumpě i zbytek týmu.
 Všichni jsme se seštosovali na jednu velkou hromadu.
 'Alespoň nejsem srab.' Zakvičel Kojot pod tíhou a kopanci ostatních.
 Celý komplex je poddolován hustou sítí tunelů a chodeb, o kterých se říká že vedou i do Moskvy. My jsme tam potkali akorát tlupu Vikingů, Rusy žádné.
 'Kam pudem šéfe?' Ptal se mě Omar.
 'Tudy, na sever!' Zavelel jsem. Všichni se začali hlasitě smát.
 'To není vtipné!' Zakňučel jsem, nejsem zvyklý na demoralizovanou jednotku. Zkusil jsem vystřelit do vzduchu, aby mi věnovali pozornost. Zjevně se jim to líbilo, tak se všichni přidali. Znechuceně jsem zahodil Chichot a zařval: 'Vy smradi! Vy už se mnou nikdy nepudete!' To na ně zabralo.
 'Tak tudy, na sever!' Zopakoval jsem naštvaně. všichni jenom blbě čuměli.
 'Kde je zase Andrej?' Stalkeři se rozhlíželi, ale nikdo nevěděl.

 

AUTOR SI DOVOLUJE DO NAPÍNAVÉHO ZVRATU VLOŽIT VELICE DLOUHOU A NUDNOU PASÁŽ POPISU CHODBY, ZA ÚČELEM VAŠEHO NEJVĚTŠÍHO ZPRUDĚNÍ A ZNUDĚNÍ. POKUD JSTE CHTĚLI PŘESTAT ČÍST, JE TOTO NEJLEPŠÍ ŠANCE. DALŠÍ ČÁST PŘÍBĚHU BY SI NIKDO NEMĚL ČÍST, KDO SI NEVYČISTIL ZUBY. BUDOU V NÍ PADAT SPROSTÁ SLOVA, ALE NA TO JSTE ZVYKLÍ. VELIKOST MÝCH BOT JE 48. VÍTE ŽE SKORO NIKDO SI NEDOKÁŽE OLÍZNOUT VLASTNÍ LOKET? ALE TEĎ NĚCO ÚPLNĚ JINÉHO...

 

 Skvadron se tiše plížil nekonečnou chodbou. Zdálky se ozývalo slabé hučení a stalkery ovál průvan studeného větru. Pak se ozvalo tichounké 'Ááá!' a pomalu přibývalo na síle.
 'K zemi!' Zařval jsem a všichni jsme se natáhli. Nad halvou nám proletěl s rykotem Andrej.
 'To ne! Znova už ne!' Zakňoural Kojot.
 'Co je? Co se děje?' Ptal se zmateně Omar.
 'Kontroloři hrajou zase pong.' Procedil mezi zubama a rozeběhl se dopředu.
 'Kontroloři jsou ale samotáři! Nikdy jich neni víc jak jeden v celý loadingový oblasti!' zaprotestoval Omar.
 'Jo, ale ne když jsou po šichtě, kam myslíš že choděj odpočívat?' Osvětlil nám pravdu Kojot.
 'Jo, to dává smysl.' Uzavřel jsem debatu.
 'Jestli chcete projít v klidu, zkusíme je ošálit. Už se mi to dvakrát osvědčilo. vemte si na hlavu kapesník a choďte jako idioti. Kontroloři maj v řádu přikázáno ovládat jen lidi s IQ nad 60. Pokud budete dělat jako že máte míň, vykašlou se na vás. Přesčasy nedělaj.' Poradil Kojot.
 Jak řekl, tak jsme udělali. Potáceli jsme se chodbou, občas zažvatlali 'K zemi', nad námi prosvištěl Andrej a pak pokračovali dál.
 Měli jsme v gatích naděláno. Když jsme se dopotáceli na dohled, zjistili jsme, že vchod hlídá DEVĚT kontrolórů.
 Jako pošukové jsme doskákali před ně a zastavili.
 'Vono to vyšlo.' Řekl překvapeně Zlatouš a žďuchnul Kojota do lokte.
 Všichni (jak my, tak kontroloři ) se na něj podívali. Následně se kontroloři koukli na nás. My se podívali opatrně na kontrolory. A pak se ozvalo několikanásobné 'Ááá!' a svištění vzduchu.
 Zlatouš byl v suchu. Jeden kontrolor ho poplácal po rameni a vysvětlil mu jak se odtamtud co nejsnáze dostane. Zlatouš zmizel na schodech a kontrolór vytáhl flétnu a k všeobecnému nadšení začal hrát Vídeňský valčík v G dur.

 V místonosti o poschodí výš seděli dva vojáci, pili vodku a hráli karty. Po chvilce tam přišel třetí.
 'Byl tu jeden takovej magor a vzal ti ten hoboj.' Oznámil mi jeden.
 'Jakej hoboj, vy dva negři?' Podivil se třetí.
 'No a co's měl v tom futrálu?' Dotázal se druhý.
 'Bazuku, negře.' Ani to nedořekl a s ohlušujícím 'Ka-Boom!' se celá budova otřásla.
 Náš poslední let byl opravdu stylový, v prostředku jsme se minuli s druhou polovinou týmu, náhle začala fungovat gravitace a my jsme se asi dvaceti žabkama dokutáleli k hromatě orestovaného masa. Zvedli jsme se a oprášili. Dvacet kroků za námi ležela na podlaze bazuka a za ní očazená mrtvola Zlatouše.0
 'Né! Zlatouš je mrtvý! A to nás zachránil!' Řval Omar, lomil rukama a klekl si k němu.
 'Von neni mrtvej, on si jenom tak hoví.' Řekl Kojot.
 'Debile! Poznám mrtvolu. Vždyť je totálně tuhej!' Mlátil se Zlatoušovou hlavou o zem Omar.
 'Ne, podívej, teď se pohnul!'
 'Viděl jsem to! Ty's do něj kopnul!'
 'Nekopnul!'
 'Kopnul! Patičkou, aby to nikdo neviděl!'
 'To neni pravda! Hejbe se sám, vidíš!'
 'Přestaň do něj kopat!'
 'Tak dost! Díra už je blízko. Vím to.' Zavelel jsem brunátným hlasem. Rota se přestala hádat.
 'A jak to víš, že jsme blízko?' Rýpnul si Kojot.
 'Když jsi kapitán, musíš to vědět!' A vyrazili jsme.

 Proběhli jsme chodbou, oběhli staré známé anomálie a vrhli se k hromadě šroubků. Narvali jsme si jima všechny kapsy a pak si to pomalu cinkali zpátky. Na schodech nás překvapili tři vojáci.
 'Stát! Neprojdete! Vy zlí zloději raketometů!' Zařval seržant.
 'Uh. To nejsme my, to byli jiný, my jsme... náhradní statisté!' Zaimprovizoval jsem.
 'Statisté? Ale sem žádní hráči nechodí, obvykle sem dáme jen pár figurín a do bundy jim strčíme náboje a obvaz.' Podivoval se Seržant.
 'My jsme... hráčův předvoj!' Pokračoval jsem ve lhaní.
 'Jujky! Sem má přijít hráč?! A že mi to nikdo z velitelství neřekl! To abych si nacvičil ruský přízvuk a místní nadávky!'
 'Ty durak!' Řekl voják vedle něho.
 'Jo, já vim, že mi v táboře všichni říkají Draku. To asi kvůli tomu tetování.'
 'Niet! Sakra, chlape, to nejsou statisti! Vždyť to sou ty tupí stalkeři!' Zuřil vojín.
 'My ale nejsme stalkeři!'
 'Opravdu nejste ani třošičku stalkeři?' Tázal se seržant.
 'No... možná trošku jo.' Přiznal jsem.
 'Á! Pak že nejste!' Zamrkal na nás a poklepal si na nos. 'Já vás znám, vy si tu kradete bazuky a šroubky, sežerete nám párky a nakonec nám na zeď načůráte nápis byl jsem tu a příjdu zas!'
 'Ale to jsme nebyli my!' Obhajoval jsem se.
 'Já jo.' Řekl Andrej a strčil si ruce do kapes. Všichni se k němu otočili.
 'Útóóók!' Zařval jsem z plna hrdla a všichni stalkeři začli pálit jako diví. Vojáci jen stáli a nechápavě koukali.
 'Ra ta ta ta ta!' Prohlásil jsem a přestal škubat hračkou. 'Chlapi! Přestaňte, nemáme šanci! Maj obrněný exoskelety!'
 'Šéfe, ale vždyť to vypadá jako vobyčejný šusťáky.' Namítl Kojot.
 'Maj maskovaný exoskelety!' Vyděsil se Omar. Vojáci zírali s otevřenýma hubama. Právě přežili útok dvanácti hlavní a patnácti zásobníků.
 'No tak dobře. Zastřelte nás!' Zuřil jsem já.
 'Ale vždyť jste po nás nestříleli.'
 'Stříleli! Vždyť jste to viděli!' Namítal Kojot.
 'Ale slepý se nepočítaj!' Seržant znervózněl. Půlka mých lidí se jala zkoumat munici.
 'Ty nebyly slepý! Prostě jsme se netrefili! Budeme muset víc cvičit!' Hádal jsem se s ním.
 'Vždyť bys tou flintou nezabil ani sebe!' Vykřikl znechuceně. Praštil jsem Kojota do temene, ten se skácel k zemi.
 'Vydíš! zastřelil jsem ho!'
 'Nezastřelil! Dyť jsem viděl jak jsi ho bouchnul! Přestaň mlátit svoje lidi! Navíc žije!'
 'Nežije!' Oponoval jsem mu.
 'Vždyť se ještě hýbe a sténá!' Seržant byl v koncích.
 'To jsou jen posmrtné křeče!'
 Seržant se jen plácl přes čelo a zhluboka dýchal.
 'Dobře, chopte se jich chlapci, a za- zabavte jim tu vodní pistoli! Dost! Řekněte mu ať už na mě přetane stříkat!' Seržant pěnil zlobou.
 Vyvedli nás o poschodí výš.

 'Hele, víš že prej v minulym patchi se v zóně objevila jedna ženská?' Chtěl si povídat jeden z vojáků. Všichni strnuli.
 'KDE ???' Zeptali se všichni sborem.
 'Já sem slyšel, že jí maj v Baru.' Prozradil Kojot.
 'No, chtěli jsme vás odvést do vojenské základny, ale když už půjdeme kolem Baru, tak bysme měli doplnit zásoby.' Změnil trasu seržant.
 'Já sem pro. My všichni jsme.' Řekl jsem a nadšené povykování mě podpořilo. Pak jsme šli delší dobu tiše, občas jen někdo vzdechnul, když si vzpomněl, co je to ta ženská a kde má největší textury.
 'Seržo, ten chlápek s tou chodící pixlou je Pidlovokej Andrej!' Vyjevil se jeden z vojáků.
 'No a co má být, vojíne?' Nechápal seržant. Na hlavu Pidlovokýho Andreje byla vypsaná odměna přes dvacet tisíc rublů. Jednou se mu povedlo s jedinou odraženou kulkou zničit celý vojenský konvoj. Všem nám zatrnulo.
 'No to je ten chlápek, co dokáže uspávat cihly!' Vykřikl nadšeně vojín.
 'Co je to za hloupost. Stalkere, ty umíš uspávat cihly?' Otočil se seržant na Andreje.
 'Nó.' Zahučel Andrej.
 'Měli bychom si dát přestávku.' Zavelel seržant. 'Tak ty umíš uspávat cihly, jo?' Začal dělat tlaky na Anrdeje.
 'Nó. Umim.' Zahuhlal Andrej.
 'Tak ukaž jak uspáváš cihly! Nevěřím ti!' Seržantovi se opět zaleskly očíčka vzdorem, jako když se se mnou hádal na schodech. Pak ukázal na jednu cihlu co se povalovala opodál. 'Uspi ji!'
 'Nemůžu.' Odmítal se Andrej.
 'Proč ne? Vždyť jsi tvrdil že to umíš!' Seržant si připadal jako vítěz.
 'Ale tahle už spí.' Odpověděl mu Andrej. 'Třeba nějákou co nespí bych uspal.'
 'Tak támhletu!' Ukázal seržant na cihlu vedle.
 'Ta taky spí!'
 'Tak jinou! Támhletu!'
 'Vy nepoznáte spící cihlu?' Položil mu otázku Andrej. Chvíli bylo ticho.
 'Samozřejmě že poznám. Jenom tě... zkouším.' Blufoval. 'Vojáci! Pojďte na chvilku za mnou!' Zvolal a poodešel do přítmí nedaleké rozvaliny. Vojáci šli za ním. Chviku bylo slyšet štěbetání a pak rozzlobený hlas seržanta jak křičí neco ve smyslu: 'Okamžitě mi přineste nespící cihlu!'
 jenže ten rozkaz dovnitř přilákal něco velkého, protože se odtamtud ozvaly už jen výkřiky a podivné praskání.
 'Ústup!' Rozkázal jsem.
 A pak jsme se dostali zpátky do tábora. Akorát Zlatouš to nepřežil.“ Pomluvil Lonewolf a přihnul si z kolující lahve.
 „Šéfe, jako, nechci vás urazit, ale za celejch pět stránek si nám neřek jak ten Andrej porušil ňáký první pravidlo. Von někoho zabil? Nebo vokrad? Co proved?“ Páčil informace z velitele Gouda.
 „No jó! Já myslel, že mluvíme o mě!“ Usmál se Lonewolf. „No když jsme šli zpátky, tak si dal Andrej v Baru párek v rohlíku. A to byl pátek, pánové, pátek!“
 „Kristova noho! A co ho k takový zvrácenosti vedlo?“ Vyjekl překvapený Gouda. Ostatním zamrazilo v zádech.
 „To ví asi jenom on, a asi nikomu to nepoví.“ Prohlásil hrobovým hlasem velitel.
 „Omyl. Ctěl jsem vám to vysvětlit už dávno, ale nikdy k tomu nebyla příležitost.“ Ozval se hromový hlas a mezi překvapené stalkery vešla temná postava v dlouhém černém plášti.
 Vedle ní kovově zaklapal mnohem menší stín.

 

 

*Omlouvám se panu Tomáši Přibylovi za Kojota. Uvědomil jsem si to až někde v půlce a jsem velice líný to přepisovat. Je to prostě jiný Kojot, možná fanoušek toho drsnějšího. Kolik z vás si uprostřed čtení zkusilo olíznout loket?