S.T.A.L.K.E.R. Shadow of Chernobyl

Poviedky - L.A.M.E.R. v2.0

08.01.2008 | Branislav Šiftár

Autor: Martin Levíček

Malá poznámka před začátkem: Příběh byl psán před „konečným“ dohráním hry, takže, sic má parodovat dějovou linii S.T.A.L.K.E.R.a, se od ní vlastně často odpoutává. Zároveň doufám že příběh neurazí jisté skupiny lidí, jako jsou smažky, stalkeři, pravicoví extrémisté a homosexuálové. Pokud se vás některé z těchto témat jakkoli týká, dále prosím čtěte na vlastní bezpečnost :-)

Je tma… prší.
Hřmí.
Zóna… nebezpečné místo pro kohokoliv. Málokdo má dost odvahy a síly jenom na to aby se sem dostal… natož aby přežil. A přesto, několik let od doby co se začali dít velmi záhadné věci, jsou zde lidé. Někteří pro peníze, jiní ze zvědavosti, jiní z potřeby se skrýt před zákonem… každý má svůj důvod.
Noc rozrážejí silná světla nákladního automobilu. Cesta je neudržovaná, ale auto je na na těžší terény stavěno. Řidič a spolujezdec sledují cestu před nimi.
Déšť houstne. Stěrače přestávají stíhat odklízet přívaly vody, ale řidič zůstává klidný. Není třeba mít strach, jiné vozidlo stejně nepotká. Ne v Zóně. Ne v této části…
Vysoko nad vozidlem se začne kumulovat energie, změní se v blesk a ten si rychle najde cestu přímo k …

Sakra.
Pardon… špatnej scénář… tohle se mi stává pořád.

Takže znovu a lépe.

Je krásný letní den, slunce svítí a po mracích ani stopy. Kdo může, převleče se do plavek, rozlosuje hlídky proti mutantům a skočí si na chvilku do řeky. Kdo nenajde řeku tak zkouší bažiny a kdo nemá ani tu možnost tak se určitě někde opaluje. Koneckonců, i mutanti nejsou nijak moc agresivní, schovávají se ve stínech a těší se na příchod studené fronty.
Pro přítomné stalkery prostě pohodička.

Jeden takový, nepříliš intelektem obdařený si vyjel na kole podívat se po houbách a možná se i vykoupat.
No tady ho máme… je udýchaný, právě vyšlapal kopec, projel hejnem much a má jich plnou hubu. Plive co to dá, ale ty malé zmutované svině mu zalezli snad i do dásní. Pustí jedno řidítko, vytáhne zpoza opasku nůž a začne vlezlé mrchy vydloubávat z mezizubních prostorů, společně se zbytky jídel za poslední dva měsíce.
Vysoko nad jeho hlavou si jeden z poletujících ptáků usmyslí že je nejlepší čas vyprázdnit své tělesné dutiny…

Na holé čelo stalkera s mlasknutím dopadne nevábná kašovitá substance.
„Aka-a á-e!!“ zahuhlá a nůž se mu zasekne mezi zuby. Pustí řiditka i druhou rukou a instinktivně si otře rukou čelo…
V tom však kolo najede na kámen, muž ztratí rovnováhu a země se začne neukecatelně přibližovat…

Ráno je ve stavu neutěšeném nalezen podezřele vypadajícím stalkerem… ten rychle zkontroluje kolo, zanadává nad píchlou duší a pak si všimne vedleležícího.
„Ale božíčku, copak to nám to tu hapinkalo…“
Vytáhne svoje růžové PDAčko, začne něco tajemně vyťukávat (mě se neptejte co, já scénař nepsal…)

„Nakoupit mlíko…. Rohlíky… záplatu na duši…“ hlava mu padne na stalkerovu předpotopní berretu
„… ježda mane zapomněl bych na chleba… něco 9mm munice… toaleťák…“

No bóže. Půjdem k věci...

Deník stalkera

Být někým a nevědět kým je pěkně nahovno, to vám teda řeknu. Našli mě v zóně prý před několika dny, byl jsem mimo. .
Vůbec nic si nepamatuju. Docela by mě zajímalo proč mi chybí zub a proč mám na čele divně smrdící značku která nejde umýt.
Takže teda k událostem...

Den první, 28. Října
Museli mě najít v tomhle zapadákově. Pár baráčkù a nic. To zas bude.
Vylez jsem od tlustýho maníka v bílý košili z podzemí. Hoří tu oheň a někdo hraje na kytaru, dohromady se nic neděje. Nuda. Obhlížím tábor.

Den druhý, 29. Října
Usnul jsem po obhlídce tábora. Něco (nebo někdo) mi oslintalo ucho.
V táboře se pořád nic nezměnilo. Jeden týpek furt hraje na kytaru, zbytek postává a posedává kolem. Dycky když přijdu k barmanovi, začnou mu tam hrát O-Zone to svoje Zonastea Din Tei, občas to prokládá Agroprom Hotelem. Nedá se to poslouchat...
Nikdo na mě nemluví a otvírat konverzace pro mě byl dycky problém, tak sem radši zticha.
Šel jsem se podívat po okolí. Napřed potkám dva pejsky, vypadají na nějakou vzácnou rasu, tak si řikám pohodička. Chtěl sem jednoho pohladit, ale pokusil se mě hryznout do ruky. Hned ji sice vyplivl, poblil se, zaskučel a zdrhal, ale stejně sem ho zastřelil. Co když má vzteklinu. Druhej mi utekl, sviňa jedna.
Pak sem si všiml že tu leží dva mrtví. Vlastně jeden, druhej byl eště živej a něco řval.
Řeknu vám, ta angličtina byla hrozná. Nesnáším lidi s touhle výslovností.
Cosi huhlal a ukazoval směrem na mrtvýho psa. Lekl sem se - sakra lidi, já mu zastřelil jeho čokla! Hlasitě a zřetelně sem se mu omluvil a podal mu psí tělíčko.
Sice porád huhlal, ale nadávky, ty poznám dobře. Šel jsem pryč.
PS: všiml jsem si že pod psem ležela lékárnička. Ta se může hodit.

Den třetí, už mě nebaví psát data

Lidi tady sou pěkný prasata, nikdo tu nemá vlastní postel.
Všem je jedno kde spí… pokusil se ke mně nasomrovat jakejsi maník s přihřátým hlasem, prý jestli nemám v noci strach… všichni tu spí na hromadách, to je ideální prostředí pro všelijaký vši a jinou havěť… Brr, doufám že nic nechytnu. Začínám přemýšlet o zámku na spacák.

Dneska jsem dokončil obhlídku okolí. Chlapík, kterýmu jsem včera nešťastnou náhodou zastřelil psa, umřel. Alespoň umíral se svým němým přítelem...
Na druhou stranu od tábora jsou divní lidi – sotva jsem se zkusil přiblížit stříleli po mě. Že sháním někoho kdo mi pomůže s pedikúrou nohou je moc nezajímalo.
Nejsem si jistej co sou zač, možná známí od muže kterýmu jsem zabil psa. Šel jsem od nich pryč. Někdy se k nim musím vrátit, u jednoho sem viděl tu tužku kterou se ťuká na PDAčko – tu moji mi někdo zčóroval a displej už mám celej zadělanej a doškrábanej od nehtů…
Jinak nic zajímavýho. Snažím se zapadnout mezi ostatní, ale mlčení, postávání na místě nebo zpívání ke kytaře mi moc nejde.

Den čtvrtý.
Našel jsem pod cizí postelí brokovnici. Nefunguje. Pořád se snažím zapadnout do kolektivu, ale nikdo očividně nemá zájem o introvertní a opuštěný stalkery… kromě jednoho chlapa s růžovým palmtopem….

Den pátý

Už nikdy nebudu strkat prsty do hlavní střelných zbraní!!
Brokovnice je funkční, stačilo odjistit. Přišel jsem o levej prostředníček. Kytarista mi to ošetřil, ale musel sem dokopat pár lidí co chtěli zbytky prstu jako suvenýr. Ti turisti …

Den šestý
STAL JSEM SE OBĚTÍ HNUSNÝHO VTIPU!!
Nestačilo už že mám na hlavě radioaktivní značku jako kdyby se na mě vykalil pták, někdo se na mě ještě musí podepsat. Někdo mi na ruku lihovkou bez výčitek napsal L.A.M.E.R.
Zatím to nikdo neví, ale musím být opatrnej. Kdyby se to provalilo, byl by to trapas.

Den sedmý.
Mlčení a postávání už mi docela de.
Snažil jsem se opatrně vyptávat čím asi tak smyju lihovku Nikdo nic neví a všem je strašně špatně rozumět. To tu nikdo neumí pořádně anglicky?! Mimochodem přistihl sem kytaristu při… ale to radši nic.
Padá na mě deprese. Chci domů, i když nevim kde to je. Tím hůř.

Den osmý
Vydal jsem se z tábora hledat někoho kdo mi poradí jak umyju lihovku. Zatím o nápisu nikdo neví., doufám že to tak zůstane. Spacák si na noc provizorně ovazuju jednostranným ostnáčem, páč začínám mít pocit že se v Zóně řeší nedostatek ženských hodně svérázným způsobem… no někdo mi v noci nechal vzkaz za kalhotama:
„Dnes, 17:00, 300 m severně od tábora… dej si pozor ať sme sami brouku.“

Znova jsem taky potkal ty známé od chlapíka kterýmu jsem zabil psa. Chvilku jsem je pozoroval, a připadlo mi že jsou z armády. Všichni měli uniformy.Pak si mě všimli a zase se mě pokusili zastřelit. Boha jeho snad to tehdá nebyl armádní čokl… No utekl sem.

Den devátý
Zpátky v táboře. Došlo mi jídlo, musím nakoupit. A nutně potřebuju sprchu.

Den desátý.
PRÙŠVIH!!
Jednou se chci vosprchnout a zrovna nasviňu tam musí někdo vlízt. Viděl mě nahýho (to by nebylo tak hrozný, za svoje tělo se přece nestydím, a stejně to je buzerant), ale co hůř viděl mou značku! Řekl sem mu že jestli to vykecá tak ho zabiju. Středok, tak se ten čumil menuje.

Den jedenáctý.
Mám depresi. Středok zmizel a samozřejmě to všem vykecal. I ti co mě nikdy neviděli mi teď říkají Označený, navíc tím jejich ruským přízvukem to zní hrozně.
Však já přijdu na to jak tu lihovku umejt!! Však já dokážu že ta značka na čele nejni od lejna!!

Den dvanáctý
Potkal jsem chlapíka, co má kámoše jehož kámoš prý zná někoho kdo ví něco o Středokovi a kam zmizel. Tu svini najdu. Ať ani nezkouší vypouštět do světa další detaily o mém vypracovaném těle. Opouštím tábor, dofám že jinde umí lidi pořádně anglicky.

Den třináctý.
Říkal sem si že třináctej den v Zóně bude pohodička, přece nejsem pověrčivej. Houby.
Mutantíci sou ještì asi pořád naštvaní za kamaráda kterýho sem zastřelil, a tak mi nedají pokoj. O armádě to samý.
Dochází mi toaleťák a nikdo mi ho nechce prodat – asi to bude nedostatkový zboží. Hlavně že obvazů a pistolek je všude plná p… potok.
A ani ty houby nerostou…

Den čtrnáctý
Našel jsem maníka, kterej prý má kámoše co zná chlapa co ví něco o Středokovi, ale toaleťák neprodá. Používám obvazy i když to není vono.
Začínám závidět mutantům, kterejm bonton dovoluje aplikovat metodu „Udělej, očuchej, případně sežer a jdi“.

Den patnáctý
Poslech rádia Zóna stopětcelýchpětefem mi narušil zpráva o akutní potřebě podpory proti útoku banditù. Na to jim kašlu jestli budou takhle dál rušit veřejný frekvence.
Furt hledám chlapa co zná někoho kdo ví něco o Středokovi.

Den šestnáctý
Chlap co ví něco o někom kdo zná Středoka nalezen.
Došli obvazy, zkusil sem použít pistolku – bez účinku, moc škrábe mířidly a navíc pak není funkční (teda vlastně je, ale… ale.). Zásobníkem to taky nejde. Zatraceně.

Den sedmnáctý
Špatně se mi sedí. Nemám náladu psát.

Den osmnáctý
Trochu sem experimentoval s náhražkama toaleťáku – zkusil sem tradiční lopuch. Ale všechnodojebávající radiace dojebala i lopuchy, takže teď po „použití“ rychle „hmotu“ vstřebají, uloží ji do dužin a už při malým tlaku zas prasknou. To by šlo, jenže potom z nich teče jakási břečka která pálí. Ale stačí to jako nouzový řešení.

Den devatenáctý
Zkoušel sem házet po armádě použitý lopuchy. Reakce negativní.

Den dvacátý
Krásný, ne? Tohlencto je totiž dvacátej den deníku!
Lítají to dva vojenský vrtulníky a hledají lejnohazeče. Zalez sem do jakési nory a nevystrkuju hlavu.

Den dvacátý první
Hádal sem se o noru s bloodsuckerem. Pravda, možná je 4+1 pro osamocenýho stalkera v Zóně krapet moc, a možná bych měl dát přednost rozvedené matce s dětmi která se živí lovem nezkušených nováčků, ale moje nora, můj hrad. Hodil se té lůdře do ksichtu poslední použitej lopuch co mi zbyl. Utekla.
Připadám si trochu jako bobr, se svýma teritoriálníma choutkama s hradem pod zemí… nebo se jim říká králík?

Den dvacátý druhý
Nudím se a hraju na PDAčku tetris.
Veknu to blowoutovalo, tak sem k sobě pustil do nájmu tu bloodsuceřici s tím, že na moji půlku nory nebude močit. Má pěkný dvě malý bloodsuckerátka, ale nenechá mě si je pohladit.
Mimochodem, je to celkem kočka…

Den dvacátý třetí
Docela sranda. Když bloodsuckeřice spala, jeden z těch jejich faganů se vzbudil. Dolezl ke mně čučel co pařím, no já tam měl ten tetris. Byl sem celkem daleko a zrovna nasviňu když mám obecenstvo, tak sem ten level nemoh udělat.
Ten malej upírek mi PDAčko vyrval z ruky a zneviditelnil se abych ho nechyt. Začal sem nadávat a přemýšlet kde sem nechal brokovnici, když v tom se vobjevil a mával na mě PDAčkem s nápisem LEVEL COMPLETE.
Hochùù, ten bastard svejma zmutovanejma tlapama za pár minut prošel level co mì trápil pùl hoďky!
Vzhledem k tomu že na konci hry se aktivuje super tajnej cheat, kterej mi davá neomezenej kredit u vědecký donáškový služby (Dnes podáte, za měsíc dodáme!! (pokud nás nesestřelí)), hodlám ho sprostě zneužít k dokončení hry.
Průsmrk je, že hraje jenom když má náladu.

Den dvacátý čtvrtý
Docela prùšvih….
Došli lopuchy. Vokouněl sem venku po dalších, ale září to tam jak v mikrovnce takže se rači držím dole. Problém je, co s tím. Normálně sem to házel na lopuch, ten nasál, pak sem se utřel a vyhodil to ven (pak rychle k zemi když to trefilo anomálku s gravitací, to byl humus všude)… jenže teďkom co. Jakejkoliv papír mi došela hadry už mám jenom to co mám na sobě….
Asi budu muset vylízt trochu dál ven…

Den dvacátý pátý
Tož sem zkóšel očumovat jak to řeší bloodsuceřice – vzala to jako šmírování jejího ladného těla, mě označila za pervezního a pokusila se utýct. To by mi nevadilo, jenže s sebou chtěla vzít i toho caparda co válí v Tetrisu.
Nemoh sem zrovna najít brokovnici, tak sem na ni vytáh empépětku, jenže, jak nasviňu se sekne náboj v komoře. Měním zásobník (divný, ale dycky to pomůže) a vona zmizne z dostřelu.
Pln energie, očekávání, odvahy, nadšení pro nastávající dobrodružství a výkalů které si žádají procházku po okolí sem se za ní pustil, očekávaje dlouhou dechberoucí honičku po lesích zóny, při které jistě narazím na spoustu úskalí, nebezpečí, ale i nových lidí, neznámých věcí, naberu nové zkušenosti, získám nové přátele, třeba najdu tu tužku kterou se ťuká na PDAčko, naberu nový lopuchy a třeba zistím něco o Středokovi…
Nakonec sem tu svini doběh po třech minutách.
Stačilo vystřelit
Doufám že z toho ty její děcka nedostanou trauma.

Den dvacátý šestý
Děcka sou v pohodě, a máma je připravila i na eventualitu své smrti – už si sami obstarali stravu. Zatím se ti dva prožrali k jejím střevům.
Snažím se přimět tetrisového génia ke spolupráci, ale nemá se moc k tomu – navíc se dneska stalo něco moc divnýho. Asi už vim jak se jmenuju.

Když sem dneska hlídkoval v okolí nory (napsal bych rovnou že sem hledal toaleťák ale hlídkovat zní drsněji), někdo se objevil. Typyckej typan typu Stalker-drsňák, co přišel do zóny střílet, zachraňovat nevinné a odhalovat skrytá tajemství. Prostě člověk bez smyslu pro černej humor (hele kámo už si viděl co se stane s člověkem co po šedesátimetrovým pádu z vrtulníku spadne přímo do hejna bloodsuckerů? Ne? Tak si sundej ten padák, odpoutej se a poď se podívat tady ke mě… no musíš až nakraj kamaráde nebo to neuvidíš…), a romantiky (není nad večerní sledování blowoutu, že drahá?).
Horší bylo že ten maník mě asi znal, soudě podle toho že na mě zdálky mával a řval.
„Hele vole, průser vole.“ Říká mi když se konečně promává a prořve ke mně. Mezitím s mi povedlo všechny lopuchy nenápadně zakopat ze jeden velkej kmen stromu.
„To sem *škyt* já vole, Strelok vole“
„Vole, *škyt* fakt prùser vole. Vole pamatuješ vole jak sme vole kalili v tom náklaïáku vole?“
„Ne“
„Nevadí *škyt* vole. Tak jak sme se tehdá vole tak strašně zdrbali vole, tak já blbec s tím naboural…“
Zaboha sem nevěděl o čem mluví, ale z huby mu táhl chlast a v furt si hrál s tím svým naleštìným akáčkem, tak sem ho radši nepřerušoval.
„Vole já to taktak přežil, vodkymácel sem se vodtam k barmanovi ten mě dal dokupy“

To vidím.

„… ale vole *škyt* průser je v tom vole že to přežil jeden s těch pasažérů vole. Ten vůl si po té kalbě skoro nic nepamatuje, ale když byl ještě nadrbanej stih si vole do PDAčka naťukat vole poznámku aby mě zabil vole, potom vytuh. Nevim, je to vole celkem korba vole ale...“

Právì to ákačko odjistil.

„… ale jak sem byl pos*anej že po mě pude vole tak sem mu háčknul PDAčko a tu moju fotku co tam měl sem mu vole nahradil tvojí, takže ten vůl si teď vole myslí že já sem ty. Nebo *škyt* že ty si já. “

A kurva.

„Vole, nevim jak ty vole, ale ten vůl je asi nasranej, tak sem si myslel že ti to vadit nebude… stejně moc společenskej nejsi vole, tak se chvilu drž zpátky vod lidí a von snad *škyt* vole vychladne.“

Furt má odjištěno.

„Jo a vole pamatuješ jak sme tenkrát zkoušeli jestli zombíci plavou na vodě…“

Přestal sem ho na chvilku poslouchat a dával sem si dohromady, co se mi vyjma škytání pokoušel sdělit.
Vypadá to že dal mou fotku někomu s kocovinou kdo ho chce zabít, a ten si teď myslí že já sem on, nebo respektive on je já. Kdo je ale sakra on a kdo sem já?
Ta lùdra.

„… jo a vole je to drsňák – jeden z těch tvrďáků, co si dokonce nechávaj na ruce malovat barvičkama. Tenhle tam ale místo čárovýho kódu má načmáráno vole stalker vole, tak až ho budeš *škyt* svlíkat, tak sitoho všimneš…“
Modrá vlna nefalšované nenávisti ve mnì vybuchla.

„Ty **** plesnivá kdo je tady u tebe buzerant ty <pííp> zj***nej jak tě vůbec mohlo napadnout dát mu tam moji fotku? Vo jakým autě vůbec mluvíš ty ochalsto za volantem? Jak vůbec ty víš kdo sem když to nevim ani já, ha? Proč mě prostě svět nemůže nechat na pokoji, proč furt jenom já, proč občas nemůžete ubližovat taky někomu jinýmu…“
Přestal sem do něj kopat a zhroutil sem se.

Chvilku se na mě díval, pak škytl a usnul. Vůl jeden.

Navíc, malý bloodsuckerátka dožrali mámu a tak utekli, asi lovit. Doufám že se vrátí.
Mám silnou depresi, asi pudu dřív spát.

Den dvacátý sedmý

Deprese nepřešla.
Shrneme si to.
Většina lidí v Zóně mi říká Označenej (kvůli nápisu L.AM.E.R. na ruce) nebo Posranej (kvůli radiační skrně ve tvaru ptačího lejna na čele). Navíc nemám dva přední zuby. Po zóně se toulá buzerant co tohle všechno vytrubuje všem, kteří o mě náhodou ještě neslyšeli. Navíc, mě teď hledá někdo jinej, kdo si myslí že sem Strelok (jakejsi vochlasta), kterej ho málem zabil a má moje foto. Navíc nevim jakej účes na té fotce mám, takže možná vypadám jako debil.
Nemám žádnej toaleťák.
Nemám kamarády.
Nemám malýho bloodsuckera kterej je mistrem v tetrisu (eště se nevrátil)
Navíc, pravej Strelok mi naznačil že kdysi dávno sem byl taky bukvice. Sakra.

No nic, zkusíme se dostat krapet do společnosti, urovnat tu záležitost s tou fotkou a smýt tu lihovku.

Den dvacátý osmý

Zase na cestě. Původně sem chtěl ještě pár dní zůstat v noře, ale usídlila se mi tak anomálie. Taková ta gravitační, co vás zvedne do vzduchu, chvilku s váma votáčí, pak s váma flákne vo zem a na libovolný místo na těle vám napíše „Přejeme vám příjemnou cestu se společností Ukrajina Airlines, prosím během letu netelefonujte a zapněte si pás!“ Někdo tvrdí že se sem při vzniku zóny dostalo letadlo, zóna mu hacknula počítač a přebrala si informace… na netu sem našel zmínky o pár lidech kterým to napsala mezi půlky. Nebudu to rozebírat. Těžší případy vám navíc občas vytrhají obočí a vyčistí uši.
Nic příjemného.

Den dvacátý devátý

Blížím se k baru U Sta Kurolev (původně se menoval krapet jinak, ale rusové to jako vždy nepochopili a poruštili si to… hulváti, nemaj smysl pro krásu jazyka).
Kolem oběda sem narazil na tábor pravicovejch extrémistů – napřed volali o pomoc rádiem že potřebujou helpnout s mutantama – přišel sem akorát včas, tři potkani konečně sebrali odvahu a ztečovali jejich opevnění.
Vytáhl sem si popcorn a začal, spolu s několika bandity vesele fandit potkanům. Byl z toho docela masakr, chvilku to vypadalo že se jeden z potkane skoro ke krabici s jídlem, ale nakonec Pravičáci dostali posily, jednoho potkana sejmuli a zbylý dva zahnali na útěk.
Podařilo se mi proklouznout bránou kterou hlídali do města, zatímco ošetřovali raněný.
Před městem mě čekal další outpost Pravičáků. Vyptávali se mě jak dopadla bitka na předsunuté základně (tomu tam vzadu říkaj základna?), neutrálně sem jim řek že to vypadalo nadějně ale nakonec to potkani uhráli na remízu. Nechci se zaplítat do politickejch aférek.

Pak sem konečně našel pasáka. Řeknu vám, ten bar U Sta Kurolev je ale místo. Vede to tam pasák, to je Boss numero 1, navíc je bos. Kdyby v Zóně byly ženský, bylo by to asi docela příjemný místo, kam si stalker může po dlouhý a únavný výpravě jít odpočinout, zarelaxovat a možná něco navíc, ale vzhledem k akutní nedostupnosti samiččích humanoidů je bar U Sta Kurolev tak trochu… hmm… jak to říct… no prostě v baru U Sta Kurolev musíte mít jasnej cíl proč jste přišli, na všechny otázky mimo téma, ať už jim rozumíte nebo ne, odpovídat ne a na všechny podezřelé se tvářit stylem „sáhni na mě zabiju tě“. Jinak hrozí že se vám do zde podávané Piňakolády dostane něco co tam nepatří a vy se pak, pokud máte štěstí probudíte někde v okolí a nic si nebudete pamatovat. Nebo se neprobudíte. Nebo budete mít tu smůlu a něco si pamatovat budete, v tom případě budete vědět proč vás tělo bolí na různých místech a budete to chtít OPRAVDU rychle zapomenout.

Odbíhám ale od tématu. Dal sem na radu třesoucího se stalkera co se snažil vyplazit se ven –než ho vtáhli zpátky, stihl mi sdělit pár detailů jak se chovat. Takže sem si zašil poklopec tenkým drátem (ne měděným, po tom je v Zóně sháňka), do ruky vzal rybičku (jedinej nůž co mám) nasadil nepřátelském výraz a na záda si hodil velkou ceduli „Nejsem k mání“
S touto výbavou se mi povedlo se probojovat k pasákovi asi za pět minut. O tom co sem po cestě potkal, nechci mluvit.
Pasák mi řek že se tu Středok stavoval. Prý sel nekam na sever, k Bezbariérovému domu (Free Doom) ... tam se moc ochomítat nechci, sou to divní typani... a smažky.

To radši ty Pravičáky.
I když... mno do politiky se zaplítat nebudu.

Den třicátý

Uff, první měsíc za mnou... sem si řek ze to nějak oslavím, přece jenom třicet dní co ani neznám svoje méno mi je jenom jednou za život...tak sem chvílu obcházel zdejší kluby (U Zapáleného Barelu, U Vyhaslého Barelu, U Doutnajicího Barelu...),
než sem konečně zapad do toho svýho (Mezi Dvěmi Středně Velkými Doutnajícími Barely), naslouchal libé hudbě linoucí se z Arény ("We dont need no water let the motherfucker burn..."), popíjel mistní vodu (vodku) a dával k lepšímu vtípky ( "Víš kolik lidí zařvalo v Agropromu? Ne? No já taky ne..."
nebo
Poslední slova jednoho z genetických inženýru v X-labu? “Malá malá či-či-či... ty kurvo jedna to byla moje ruka!!"
nebo
Vis jak poznáš ze někdo zesílil výkon Vysmažkovače? Halucinace začínaj mít sami sebe.)
... proste pohodovej večír, dokud jeden ze stalkerů nevytáh zkládací kytaru a nezačal oživovat starý dobrý vály... po nějakym tom panáku sem se k nim přidal a pak už si pamatuju jenom ze mě nesli někam do stoky... pch, nemají kouska citu pro pravé umění, operu a trash metal...

Mno, to nic.

Jenom musim najit něco po čem přestane ta bolest hlavy (sekeru né, tu už mám), pak vypadnu někam na sever najit Středoka. Tady je to na mne moc depresivní, a koneckonců zvěsti o mém handicapu sem taky dorazí, potom tu teprve nebude k vydržení.

Den třicátý druhý

Zase na cestě... ach, jak je to krásné, cítit znovu ten smrad starých ponožek, nemít dost vody na zbytek dne a tahat se s tou vsi munici...

Po pár hodinách cesty (cca 30 min) mi empétrojku přehlušilo nějaký širokopásmový vysílání - podvědomě sem sahal po empépětce a na empéštverce si zkontroloval mapu (zvlaštní, někdo tvrdí ze technika stalkery ničí... neumí jit s dobou.) Ty svine co si neuměj vymezit svoje vysílací frekvence a takhle buzerujou náhodný kolemjdoucí bych smažil v mikrovlnce na potkáni...
Prý: "Šéfiku, máme hosta, jde k jižní bráně... Co s nim?"

Řeknu vám, ta odpověď... to byla radost pro uši. Takhle krásnou britskou angličtinu sem v Zóně už dlouho neslyšel. Všici tu říkaj r jako r a myslí si jací sou to cool slovani (pch, slovan, to zni jak ňákej pták), ale za krásou moderní angliny se už nikdo neohlídne...
A když jí pak po dlouhé době slyšíte v čisté, nezkalené formě, co na tom ze říka "Catch him, rape him, kill him, then rape him again and then ask him for his name."

Zatracena smůla.
Já si v Zóne s pořádnym anglánem prostě nepokecám.

V zájmu zachování drsňáckýho image sem radši zvolil kanálni cestu... ze začátku mi to vehnalo slzy do očí, vzpomněl sem si na útulnou noru a bloodsuckeřici, takový zvláštni vztah jsme měli....

Pak sem tu nasel mrtvolu toho němýho gangstera Freemana, zase tu sprejoval ty svoje HL tagy ale očividně ho místní plísně udolali...

Pak se mi za zády ozvalo "Expelliarmus" a někdo mě jebnul pažbou do zátylku.