Rozhovor s V.P.Brjuchanovem, který byl ve fukci ředitele Černobylské jaderné elektrárny v roce 1986.
"S obviněním mně sděleným nesouhlasím"
Viktor Petrovič Brjuchanov se narodil 1. prosince 1935 v městě Taškentu. Po ukončení energetické fakulty Taškentského polytechnického institutu v r. 1959 pracoval na Angrenské tepelné elekrárně jako: dozorce deaeratorního zařízení, strojník napájecích čerpadel, pomocník mechanika turbín, mechanik turbíny, senior mechanik turbínového cechu, náčelník směny, náčelních turbínového cechu. Od roku 1966 pracoval na Slavjanské elektrárně jako: senior mistr, zástupce náčelníka kotelně - turbínového cechu, náčelník kotelně - turbínového cechu, zástupce hlavního inženýra. Od dubna 1970 do července 1986 byl ředitelem jaderné elektrárny V. I. Lenina Černobyl (ČAES). Od července 1986 do června 1987 byl zástupce náčelníka provozně - technického oddílu ČAES.
Je laureátem ceny republiky USSR r. 1978. Dále získal tato významenání: ocenění Rudý Řád Práce (1978), ocenění Říjnové revoluce (1983), medaile "za vzornou práci při oslavách 100. výročí narození V.I.Lenina" a "řád práce" a Čestné uznání vrchního sovětu USSR (1980).
Člen KPSS (Komunistická Strana Sovětského Svazu) od 1966 do 1986. V roce 1986 byl delegátem XXVII. sjezdu KPSS. V období 1970 až 1986 byl několikrát zvolen členem výboru Kievské oblasti, Černobylského rajonu a Pripjatské městské stranické komise, národním zástupcem Černobylského a Pripjatského rajonu.
Ženat, žena Valentina Michailovna, inženýr - energetik, v r. 1975 - 1990 starší inženýr provozního oddílu ČAES, nyní v penzi.
Děti - syn Oleg a dcera Lilija.
3. července 1986 vyloučen politickým výborem "za závažné chyby a nedostatky při plnění pracovních povinností s důsledky havárie s těžkými následky" z komunistické strny SSSR.
20. července 1987 odsouzen Vrchním soudem SSSR k trestu ztráty 10 letům svobody.
Od srpna 1991 žije v Batutinské čtvrti města Kieva, od února 1992 je zaměstnancem státního podniku "Ukrinterenergo". Podílel se na likvidaci následků černobylské havárie a je invalidou 2. stupně.
Viktore Petroviči, je pravda, že pár minut po havárii, když jste uviděl rozvaliny 4. bloku, jste prohlásil "Tak za tohle mě čeká kriminál" ?
A kdo vám to řekl?
Slyšel jsem o tom od několika pracovníků ČAES ...
Nevím, kde to vzali. Když jsem přijel na místo havárie, v autě kromě řidiče a náčelníka technického oddílu, kterého jsme vzali cestou, nikdo nebyl ... Nevzpomínám si, kdo by to mohl slyšet.
No a mohl jste něco takového říci?
Asi ano.
Proč? Nevědel jste tenkrát podrobnosti o tom, co se přesně přihodilo?
Ano, nevěděl. První informace byla jen pár slov. Krátce po výbuchu mi domů zavolal náčelník chemického cechu Semjonov, který bydlel na kraji města blízko k elektrárně: Na stanici se něco stalo, slyčel jsem rachot a viděl plameny". Zavolal jsem na stanici dozorčí telefonistce, řekla mi, že došlo k havárii. Nakázal jsem jí, ať obvolá všechny, kteří se volají v takových situacích, oblékl se a vyšel na ulici. Docela rychle přijel strážný autobus. Když jsme přijížděli k administrativní budově, viděl jsem, že na 4. bloku chybí kus střechy. Tehdy mi bylo jasné, že se stalo něco moc vážného.
A v okamžiku, kdy jste uslyšel o havárii poprvé, vás napadlo, že to bude tak fatální?
Ne, žádné předtuchy, nic takového. Provoz je provoz, mohlo se stát cokoliv. Jakékoliv odpojení bloku od sítě se nazývá havárie i když příčinou může být, že nějaký manometr v systému ochrany ukáže veličinu trochu odlišnou od normy a blok je hned odpojen.
Jistě jste si po Semjonově telefonátu dal havárii do souvislosti s experimentem, který se v elektrárně prováděl ?
Tak to mne vůbec nenapadlo. A vůbec, vadí mi, když se zkoušce, která se prováděla na 4. bloku, říká experiment. Byla to běžná, předpisy stanovená prověrka ochranných systémů reaktoru. Podle všech organizačních dokumentů se měla provádět před odstavením bloku na plánovanou odstávku. To je projektovaná situace, projektované provedení. Dělalo se to, aby se objevily nedostatky a ty se v době odstávky odstranily. Jinak by vám potom různé skupiny předhazovaly: "A proč jste systém důkladně neprověřovali?". Den předem byl připraven program prověrky. Potvrdil ho, jak je i podloženo, hlavní inženýr. Já jsem o tom ani nevěděl. A kdyby ano, nic by to na tom nezměnilo. V těchto otázkách měl moji plnou důvěru.
Nicméně, plným schválením program neprošel ...
Ano, zde udělal personál chybu - program se měl ukázat konstruktorům reaktoru. Podobné prověrky se prováděly předtím na 3. bloku a tenkrát byly všechny formality v pořádku. Všechno proběhlo bez problémů. Na 1. a 2. bloku se neprováděly - projekt je nepožadoval. Takže tvrzení, že si Brjuchanov a jeho lidé něco vymysleli nebo plnili nějaké směrnice a sbírali body, jsou neopodstatněná.
Takže jaká byla, podle vás, příčina havárie?
A kdo dnes může na tuto otázku odpovědět? Za uplynulých 13 let vzniklo tolik teorií. Kolik vědců, tolik verzí. A jestli věda dodnes není schopná odpovědět na tuhle otázku, tak co mám potom říct já, obyčejný člověk z provozu?
Byl jste obviněn ze dvou zcela konkrétních paragrafů zákonů Ukrajinské SSR ...
To ano. Za porušení bezpečnostních pravidel na provozech s možností výbuchu a zneužití pravomoci - to je za vyhlášení evakuace. Dva týdny mne vyšetřoval příslušník KGB. Každý den jsem z Skazočnoho, kde žili pracovníci elektrárny, jezdil do Kieva. Výslechy probíhaly v běžném občanském bytě, kde byla v jedné z místností kancelář. Dostal jsem seznam otázek a devadesát stran popsal odpověďmi na ně. Potom po nějakém čase, kdy jsme žili v Zeleném Mysu na loďkách, přijel z Kieva zástupce hlavního inženýra a přivezl mi předvolání: "Dne 13. srpna 1986 se dostavte v 10 hodin na generální prokuraturu USSR". Následující den jsem tam přijel. Přišel na 1. poschodí, místnost 205. Tři hodiny jsme seděli, hovořili s vyšetřovatelem. Potom mi navrhl, ať si zajdu na oběd. Odmítl jsem, říkal jsem si, že to alespoň dříve skončí a poobědvám na Zeleném Mysu. Hodinu na to se vrátil a předložil mi písemné obvinění. Přečetl jsem si ho a napsal: "S předloženým oviněním nesouhlasím". Za prvé, řekl jsem, jaderné elektrárny se nepovažují za provozy s nebezpečím výbuchu. Projděte si technickou dokumentaci a nikde tam o tom nenajdete ani řádku. Objekty s nebezpečím výbuchu se staví s ohledem na toto zařazení. Kde je to, řekněte, běžné, aby v objektu s nebezpečím výbuchu povrch metalokonstrukcí držely panely?"
Ohradil jsem se i v druhém případě: "O tom, co se stalo v elektrárně, jsem informoval. Odkud jinud by se o havárii dozvěděli v Moskvě i Kievě, proč přijela vládní komise?" Vyslech mne a řekl: "Musíme vás vzít do vazby". "A proč", ptal jsem se, "bojíte se, že bych utekl nebo vyskočil z okna? Proč do vazby? Nikam nepůjdu. Bude soud, tam přijdu a budu vypovídat." On mi řekl: "Ne, takhle to pro vás bude lepší". Přišli dva v civilním oblečení (později jsem se dozvěděl, že to byli zástupce a náčelník vyšetřovacího izolačního oddělení KGB), vyvedli mne druhými dveřmi, posadili do UAZu a odvezli na SIZO. Tam jsem byl bez mála rok.
S kým jste byl v cele?
Nejprve s mladíkem 25 let který patřil k těm, co se jim říkalo "kooperátoři". Prodával nějaké košile. Nebyl tam dlouho. Pak jsem byl sám. Vyšetřovatelé i personál SIZO se ke mne chovali normálně. Jednou přišli na návštěvu a za půl roku zařídili setkání s ženou. Pravda, jednou vešel do komnaty nějaký člověk a když mne uviděl řekl: "Já bych tě zastřelil". Nevím, kdo to byl, k vyštřovatelům nepatřil. Řekl jsem mu: "No, tak zastřel" ... Soud stále odkládali a odkládali, hlavní inženýr Fomin byl nemocný. Jak jsem se potom dozvěděl, chtěl se sebou skoncovat a potom se nebyl schopen dát dohromady. V červnu 1987, dva - tři týdny před soudem mne převezli do Ivankova. Tam pro nás tři - hlavního inženýra, jeho zástupce a mne - byly připraveny místnosti. Zavřeli ještě další tři: náčelníka reaktorového cechu Kovalenka, náčelníka směny Rogoškina a inspektora Gosatomnadzoru Lauškina.
Soud začal 7. července 1987 v kulturním domě v Černobylu. V sále byli především svědci z oboru a zahraniční novináři. Odhaduji tak 20 až 25 lidí. Zasedání se konalo každý pracovní den. Dvě, tři z nich byly uzavřené. Byly to ty, kde vystupovali lékaři a experti na otázky reaktoru. Za tři týdny nám sdělili rozsudek: mně, Fominovi a Datlovovi dali maximum - deset let. Rogoškin dostal pět let, Kovalenko tři a Lauškin dva roky.
Po odsouzení mě odvezli zpět do Kieva na SIZO KGB. Přivezli mne do té samé místnosti, kde jsem byl předtím a za chvíli přišel praporčík - dozorce, přinesl si židli a byl se mnou přes noc. Asi abych si nic neudělal.
A napadlo vás to, něco si udělat?
Vůbec. Zpočátku jsem ani neočekával, že bych mohl dostat tak vysoký trest.
Kolik jste počítal, že dostanete?
Maximálně pět let. Pravda, s blížícím se soudem mne připravovali na to, že rozsudek bude tvrdý. Ale pořád jsem doufal ve spravedlnost ... A potom, vzít si život není moudré. Co tím člověk získá? ...
Vinen jste se necítil, ale počítal jste s vězněním ...
Ano, počítal. Viděl jsem, co dělala vláda. A potom, zemřeli lidi - někdo musí nést zodpovědnost. Tak to fungovalo vždycky: personál utrpěl - vedení nese zodpovědnost. Podle toho, jak se vyvíjely události po havárii, mi bylo jasné, co se mnou bude. Úplně jasně. Proto jsem ani nepožádal o advokáta. Řikal jsem si, že se budu hájit sám. Jak se ale blížil termín soudu, žena mne přemluvila a zařídila advokáta z Moskvy. No a nakonec to stejně žádný přínos nemělo.
Říkáte, že k vám byl soud předpojatý?
Určitě. Věřím, že kdyby našli něco, za co by mne mohli nechat pověsit, hned by to udělali. Žádné polehčující okolnosti nepřicházely v úvahu. V jednom ze svazků všech spisů (dohromady jich bylo 54 - dva měsíce jsem to četl) byla zmíněna jednoho pracovníka Kurčatova výzkůmného ústavu prezidentu Gorbačovovi ve které stálo: "bez přijetí výše zmíněných opatřední není provoz reaktorů RBMK bezpečný". Myslíte, že to vzali v potaz? K soudu se tento spis vůbec nedostal. A vystoupení soudně - technických expertů? Bylo zřejmé, že dostali školení co a jak říkat. Konec konců, o konstrukčních nedostatcích reaktoru se zmínili ve zvláštním oddíle a tím bylo vše zakončeno ...
Vzpomínám si, že v 81. roce na 1. bloku došlo na naší elektrárně k rozrušení jednoho palivového kanálu. Přijela komise. A jako obyčejně, svedli vše na perosnál: prý někdo nezodpovědný nezavřel nějaký ventil. Ale při režimu, který v elektrárně byl, to tak nemohlo být: o každé operaci, která se prováděla, byl proveden zápis do pracovního deníku. Mnozí z těch, kteří přijeli z jiných elektráren, mi říkali, že takový personál jako u nás na jiných atomových elektrárnách není. Vždyť tolik let jsme byli vyhlášenými úderníky! Tenkrát, v 81. roce, učinili zodpovědným hlavního inženýra a sesadili ho z funkce. A to byl první signál o tom, že s konstrukcí reaktoru není něco v pořádku.
Nemyslíte si, že kdybyste byl specialista na jaderné a ne tepelné elektrárny, že by byl rozhovor s členy komise produktivnějším? Nový hlavní inženýr přišel také z tepelné elektrárny. To se muselo odrážet na řízení celé elektrárny, ne?
Vy uvažujete stejně jako novináři. Jaderná elektrárna se od tepelné liší pouze reaktorem. Všechno ostatní je stejné. Řekněte, jaký je rozdíl mezi turbínovým cechem jaderné a tepelné elektrárny? Žádný! Ano a já i Fomin jsme přišli z tepelných elektráren, ale reaktor řídili profesionální "atomščiki". Měli jsme jich dostatek. Měli jsme zástupce hlavního inženýra v odborných otázkách provozu reaktoru, byl zástupce hlavního inženýra zodpovědný za jadernou bezpečnost. Lidí hluboce znalými v otázkách jaderných reaktorů jsme měli dostatek. Fomin ještě předtím, než se stal hlavním inženýrem, pracoval na jaderné elektrárně dost dlouho a podle mne měl všechny profesní kvality potřebné k výkonu své funkce.
Co se mne týče, tak ředitel - to je především organizátor. Jeho práce spočívá v zabezpečování spolupráce svých podřízených. Lépe, kdybyste se zeptali, proč ředitel elektrárny, ve které pracují 4 bloky a 5. i 6. jsou ve výstavbě, se zajímá ještě o záležitosti města, shání náhradní díly a organizuje pomoc zemědělskému družstvu? Ano, ano, nedivte se. Přesně měsíc před havárií jsme na městském výboře strany dostali za úkol postavit pro svěřený kolchoz (zemědělské družstvo) dva seníky. Do června! Za kvartál! A vždyť jsme nebyli stavební organizace. Neměli jsme projektovou dokumentaci ani materiál a nikoho nezajímalo, jak to budeme řešit. Hlavně splňte! Neřešili takové věci se zástupcem, ale s ředitelem. Přímo. Když jsem měl v posledních letech možnost navštívit několik elektráren na západě a vidět, jak tam věci fungují - tak to je úplně jinak. Tam ředitel elektrárny zodpovídá za provoz elektrárny a hotovo. Jestli se něco rozbilo - zavolejte servisní firmu. Bydlení? Já platím tvoji výplatu, tak se starej sám, kde budeš a jak žít. A u nás?
Může být, že se teď situace obrací k lepšímu?
Podle mě ne. Z ředitele udělali generálního ředitele, ale všechny problémy mu zůstaly. Za mé doby alespoň peníze byly. Pravda, když jsme neměli příslušné rezervy tak ani židli ani list papíru jsme si pořídit nemohli, banky takovou operaci neprovedly. Teď, prosím, kupte si, co chcete. Ale peníze nejsou. Málo toho, že dnes musí ředitelé řešit záležitosti provozu, ještě k tomu mají osadu nebo celé město. A to je voda, světlo, kanalizace, doprava ... A všechny tyhle věci nikdo, kromě ředitelství elektrárny, řešit nebude - možnosti místních orgánů řízení, sami víte, jsou celkem skromné. Nakonec, je to kvůli skvělým životním podmínkám, že se pracovníci bouří? Ale jedna věc se určitě změnila k lepšímu: o haváriích v elektrárnách se píše v novinách. A je to pravidlo i když to pohledu na energetiku moc k prospěchu není.
V těch letech jste věděli o haváriích na druhých elektrárnách?
O těch na našich - provozovaných ministerstvem energetiky - ano, ale těch (elektráren) moc nebylo. O těch, které patřili pod minsredmaš (ministerstvo středního strojírenství) jsme nevěděli prakticky nic. Byl jsem na výjezdu na Leningradské elektrárně (patřila pro minsredmaš) a tam jsem se z neoficiálních zdrojů dozvěděl o havárii v 75. roce, kdy praskl jeden palivový kanál, podobně jako u nás. Zaslechl jsem něco i o dalších, ale oficiální informace nebyly žádné. Ve své době jsem četl v časopisech o haváriích na americké elektrárně Three-mile-island. Ptali se mne pak na to na stranickém sjezdu, co o tom vím.
Co se tam ještě řešilo?
Zasedání probíhalo bez přestávky na oběd od 11. hodiny ráno do sedmi do večera (všichni jsme dostali alespoň bagety). Já přišel na řadu 3. po Štěrbinovi a Šašarinovi - zástupci ministra energetiky. Hovořil jsem 15 minut, potom odpovídal na dotazy. O čem byly, to si nevzpomínám. Řečníků bylo mnoho: ministři, vědci ... Ke konci zasedání řekl každý z členů výboru svůj názor. Ryžkov řekl přímo: "K této havárii jsme šli dávno!" A Ligačov, který byl na celém zasedání nejaktivnější, vstal a rozhořšil se: "To byl skvělý nápad postavit elektrárnu kousek od Kieva!" Asi nevěděl, jak to tehdy chodilo: místo vybíral Gosplan a schvaloval CK a Sovmin.
Celé zasedání proběhlo dostatečně korektně a kulturně. Účastnil jsem se také práce ve výborech okresu a oblasti - tam to občas bývalo ostřejší. A na politickém výboře padala obvinění, ale ne ponižování. Gorbačov se mi nelíbil. Nechoval se jako generální tajemník. Účastnil jsem se zasedání CK strany Ukrajiny, viděl, jak je vedou Šelest nebo Ščerbickij. To byli frajeři! Ale Gorbačov ... Bačkora!
Ze strany vás vyloučili na politickém výboře?
Ano, v ten den.
Kvůli tomu měli sebrané všechny ty materiály stranického sledování?
Ne, to ne. Gorbačov přečetl předem připravené prohlášení: Vyloučit! A všichni hlasovali za jedno: pro! Pravda, stranický průkaz mi tehdy nevzali. Dlouho jsem nevěděl, kde ho vlastně mám, a když jsem o tom nedávno mluvil s ženou, řekla mi: "Tenkrát, když tě zavřeli, tak si pro něj přijeli"
Pro vyznamenání taky?
Ty mi nechali.
A majetek vám zabavili?
Jaký? Všechno zůstalo v Pripjati.
Kdy vás zbavili funkce ředitele?
Přesně si to nepamatuji. Někdu okolo 20. května. Ministr mne propustil, abych navštívil rodinu, kterou evakuovali pod Kiev. Žena tenkrát ležela v nemocnici, děti byli s babičkou, která s námi žila v Pripjati. Když jsem se pak chtěl vrátit, volal jsem do práce a žádal o auto. V telefonu jsem slyšel, že se něco změnilo. Hned mi došlo, co se stalo. Přijel jsem do elektrárny a viděl ve své kanceláři Pozdyševa, který do té doby působil jako náčelník na ministerstvu energetiky SSSR. Pochopil jsem, že ho udělali ředitelem, ale oficiálně mi sesazení z funkce nesdělili. Ani žádné předávání agendy neproběhlo. Později jsem k němu zašel, že bych potřeboval někde pracovat on mi nabídl místo zástupce náčelníka technického oddílu. Jím jsem byl až do svého odsouzení, podle mne nespravedlivého.
Co se týče odpovědnosti za výbuch reaktoru, tak se dá o objektivnosti soudu pochybovat. Ale je zde ještě druhé obvinění: "Brjuchanov projevil roztržitost a zbabělost, když nepřijal opatření odpovídající závažnosti vzniklé situace, nerespektoval plán ochrany personálu a obyvatelstva před radioaktivním zářením, v hlášeních úmyslně snižoval míry radiace, což mělo dopad na evakuaci obyvatel z nebezpečné oblasti ..."
Chtěl bych vidět toho, kdo to napsal, jak jedná v té situaci. Přicházejí hlášení, která si protiřečí, telefony zvoní jeden přes druhý, zvrchu se ptají "co se stalo", sanitky odvážejí jednoho za druhým ... Když jsem v noci přijel do elektrárny, spojil jsem se s náčelníkem směny Rogoškinem a ptal se, co se stalo. Jeho odpověď byla dost obecná - něco se stalo, ale nevíme přesně co. Pokud šlo o vyrozumění, informoval jsem náčelníka hlavní komise, ministra energetiky, prvního tajemníka obkomu strany, zástupce predispolkoma oblasti, městskou komisi - tam už věděli. Zkrátka, všechny, které jsme měl. Proto i přijela vládní komise.
Co přesně jste hlásil do Moskvy a Kieva?
To, co se v ten moment vědělo: "Na 4. bloku došlo k závažné havárii. Budova je zvrchu poškozena. Co se stalo předně zatím není známo." Hlásil jsem to, co jsem sám viděl, když jsem přijížděl. To bylo 30 - 40 minut po havárii.
Podle Rogoškina jste mu volal ze své kanceláře 23 minut po výbuchu.
To je možné, nevím přesně, kdy to bylo. Ale byly to první minuty po havárii. Co se dalo zjistit za tak krátký čas? Jak jsme zjišťovali další podrobnosti, tak jsme zpřesňovali hlášení.
Jaké instrukce jste dostávali svrchu?
Ze strany energetiků: "Především nepřestávat ochlazovat aparát, dodávat vodu." Z vlastních řad: "Zjistěte, co se tam stalo. Hned k vám někoho pošleme". Snadno se to řekl, ale k reaktoru se nedalo dostat. V jakém byl stavu jsme se dozvěděli až večer 26., když fotograf Anatolij Rasskazov pořídil snímky z vrtulníku.
No ale, vždyť zástupce hlavního inženýra pro provoz, Anatolij Andejevič Sitnikov provedl obhlídku 4. bloku, dostal se do centrálního sálu, na střechu bloku "B" a okolo 10. hodiny ráno vám hlásil, že je reaktor rozrušený ...
Ano, to hlásil. Ale chvíli poté desítky lidí hlásily, že reaktor je v pořádku, takže komu jsem měl věřit?
A co hlášení náčelníka štábu CO elektrárny Vorobjeva? Podle jeho slov vám hodinu, dvě po výbuchu podal zprávu o velmi vysokých úrovních radiace v okolí 4. bloku a ráno o rozházeném grafitu.
Ano, to je pravda. Četl jsem s ním rozhovor (ZN No. 16(237) z 24.4.1999, pozn. redakce). Celkem pravdivý, ale je to pohled jen z jedné strany. Mnoho toho Vorobjev nevěděl a ani nemohl. I potom se věnoval sledování, rozdáváním ochranných prostředků a dozimetrických přístrojů, ale vždyť úloha CO je ještě širší. Co se týče rozházeného grafitu, tak jsem v noci byl sám u bloku, prohlédl si ho ze všech stran a rozházený grafit viděl také. Už tenkrát mi bylo jasné, že situace je více než vážná, ale jak až moc? Nedocházelo mi, že aktivní zóna je porušená. Dokud jsem sám z vrtulníku neviděl rozbouraný 4. blok, byly všechno jen dohady. Letěl jsem se podívat dvakrát nebo třikrát.
Třikrát. Četl jsem o tom ve vzpomínkách prvního zástupce VVS Kievského vojenského útvaru generál - majora Nikolaje Timofejeviče Antoškina: "Přesvědčil jsem se, že Brjuchanov není žádný srab. Letěl třikrát, tak srabi nejednají." Ale vraťme se k Voroběvově hlášení ...
Ano, on mi říkal o vysokých ŕovních radiace v blézkosti 4. bloku. A to nebylo v blízkosti havarijního objektu překvapivé. Víc mne zajímala situace v Pripjati. Odtud, z laboratoře venkovní dozimetrie, hlásili v noci i ráno 26., že úrovně radiace nejsou nijak zvlášť vysoké. Když se později otočil vítr, začaly prudce stoupat. Pokud jde o Voroběva, ptal jsem se ho, jestli podal hlášení na štáb CO. Potvrdil, že ano. Potom u soudu vyšlo najevo, že ve skutečnosti volal do Kieva a tam když potom přepisovali sešit, jeho hlášení pokazili. Voroběv, nevím proč si na to nevzpomíná, byl se mnou ráno, když už bylo světlo, v UAZu, jezdili jsme okolo bloku s dozimetrem. Na tom místě ukazoval 50 rentgenů.
Proč nejsou tato čísla zahrnuta v hlášeních, která jste podával?
S hlášeními to bylo tak: po ohlášení přišli do bunkru CO poměrně rychle všichni vedoucí všeho možného včetně mateřských školek. Postavil jsem je před úkol: každý se teď odebere na své stanoviště a během půl hodiny, hodiny podá hlášení o situaci ve svém rajonu. Takže na základě těchto informací jsme si dávali dohromady představu o tom, co se stalo, a přijímali opatření. K ránu přijel do elektrárny vedoucí průmyslového oddílu obkomu strany. Za přítomnosti tajemníka partkomu elektrárny Parašina mne vyzval: "Podejte písemnou informaci!" Poručil jsem zástupci hlavního inženýra Ljutova, aby ji vypracoval. Zpracoval informace, které jsme v té chvíli měli, včetně úrovní radiace. Těmi jsem se osobně nezajímal, na to zde byly příslušné oddíly. Když to měl Ljutov hotové, podal jsem to nejprve Parašinovi, poté předstedovi obkomu. "Je to dostatečné?", zeptal jsem se. "Ano", odpověděli a já se pod to podepsal. Stejně tak to bylo i se zprávou, kterou připravil Korobejnikov - náčelní laboratoře vnější dozimetrie. Sám jsem nebyl chopen něco vymyslet. A dělat tajnosti nešlo - všude okolo byla spousta lidí. Jaké informace jsem dostával, takové jsem hlásil dál.
Proč se o havárii nedozvědělo obyvatelstvo a proč se zdržovala evakuace?
O tom jsem přemýšlel okolo druhé hodiny v noci. Když v tom ke mně přišli druhý tajemník Pripjatského gorkomu Veselovskyj a předseda gorispolkomu Vološko. Řekl jsem jim, jaká je situace, a že je třeba bez odkladu evakuovat obyvatelstvo. Vološko odvětil: "Co panikaříš! Přijede vládní komise, přijedou z pohlaváři z oblasti a budou to řešit!." Stejná situace se opakovala později okolo 11. hodiny s druhým tajemníkem obkomu strany, Malomužem. Řekl mi to samé, prý abych nepanikařil. Tajemník obkomu, to je taková šarže, se kterou se osobně nejedná. Vám se může zdát, že ředitel elektrárny, to je vysoká funkce, která může nohou otvírat dveře kabinetů. Tak to ne. Moje úroveň byla na úrovni náčelníka oddílu obkomu. K němu jsem mohl zajít, a kde co s ním projednat. A ke druhému, tím spíše k prvnímu tajemníkovi obkomu se bez předchozího ohlášení jen tak jít nesmělo. Takže můj rozhovor s Malomužem byl krátký.
Na jedenáctou hodinu ráno byla svolána schůze - aktiv Pripjati. Proč jste na něm nevznesl otázky evakuace?
Na této schůzi hovořil především Malomuž. A situace zůstávala stejná: "Žádnou paniku! Brzy přijede vládní komise. Ta rozhodne a vydá patřičné příkazy!".
Proč jste se mu nepostavil, šlo přece o vyrozumění lidí!
Když se na to dívám dnes zpětně, měl jsem to udělat. Ale tenkrát jsme byli vychováváni, my od řadových do tajemníků CK? "Ti nahoře vědí, co se má dělat a náš úkol je to dělat". Uvedu takový příklad. 2. května přijeli do zóny Rykov a Ligačov. S nimi ministři, vědci, generálové. Všechno vedení vzali do budovy Černobylského rajkomu strany. Ministr energetiky Majorec hlásil Ryžkovovi: "Nikolaji Ivanoviči, nasadíme všechny síly a 4. energoblok spustíme v listopadu, v prosinci pak 5." A spolu se mnou sedělo v sále hodně vysoko postavených lidí. Většina z nich věděla o vážnosti situace i vysokých úrovních radiace. Všichni věděli své. Právem se zeptáte: "A proč všichni mlčeli?" Odpovím: tak byli vychováni. Jako my všichni. Stejnou "školou". Všichni jsme byli zvyklí dávat sliby, plánovat termíny a pak je úspěšně neplnit.
Viktore Petroviči, u soudu v průběhu procesu jste o tom mluvil, proč se evakuace opozdila?
Se školou, kterou jsem před chvíli popsal, byl člověk naučen odpovídat pouze na to, na co se ho ptali. Ne na věci okolo. Na to, jaká jsem podával hlášení se mne neptali. A když by se ptali, řekl bych jim ... Vždyť jsem jim také mohl říct, že "kromě mě o tom všem dobře věděli na štábu CO, strojitelském štábu, v Pripjati i v Kijevské oblasti. Podle všeho měli všichni jasné instrukce informovat lidi a organizovat evakuaci. Proč to náčelníci civilní obrany Kizima, Vološko a Ljušč neudělali?" Nejsem člověk, který by svaloval vinu na druhé. Když bych jim to všechno pěkně pověděl, vymění Vološku a Malomuže, co se změní? Ze mne by zodpovědnost nesňali. Rozumím, kam míříte svými otázkami. Ano, nejednal jsem tenkrát bezchybně. Dělal jsem chyby. Ale proč to bylo chápáno jako zneužití pravomoci veřejného činitele? Cožpak potom, když se do Pripjati sjížděli specialisti z celého Svazu, cožpak tehdá málo "dřeva nalámali"? Říkám a už tenkrát jsem říkal, že zasypávat reaktor pískem a olovem nejde. To je jako házet do ohně kamení, jiskry z toho létají na všechny strany. A kolik lidí se zbytečně ozářilo při stavě "sarkofágu"? To byl taky vynález. Zneužití pravomoci? Nesouhlasím. Hodně jsme toho bylo neznámého, mnohé jsme nevěděli. Všechno se tlačilo, aby se co nejrychleji odstranily následky havárie, ale situace byla, určitě první měsíc, natolik složitá, že se to bez chyb, bohužel, neobešlo ...
Přiznal jste u soudu svoji vinu?
Ne. Pouze s částí první statě: v přípravě personálu i prověrky - tam souhlasím. V té druhé "zneužití pravomoci" - neuznávám. V závěru jsem to i řekl.
Každý z účastníků soudního procesu, se kterým jsem hovořil, vzpomenul, že jste se zvlášť neprotivil obviněním, choval se dosti pokorně, ale nepodlézal. Spoléhal jste, že k tomu přihlédnou na konci při vynášení rozsudku?
Ne, tak to nebylo. Vzpírat se by bylo k ničemu. Na prvním sezení mi bylo jasné, kam to celé směřuje.
Jak dlouho jste ještě byl na SIZO KGB, když skončil soud?
Jednu noc. Hned druhý den mne převezli na Lukjanovku. Tam jsem seděl ve větší místnosti a bylo tam se mnou dalších pět lidí. Mezi nimi i známý "kooperátor". Do dnes mi občas zavolá, navštívíme se o svátcích. Za co seděli ostatní, jsem se nezajímal. V kriminále se mluvit nesmělo. Asi za měsíc přišel zápis z rozhodnutí soudu.
Zkoušel jste se odvolat?
Ke komu? To byl Nejvyšší soud. V rozhodnutí bylo výslovně uvedeno: "proti rozhodnutí není odvolání". Zanedlouho po té mne přes Charkov a Lugansk dovezli do kolonie, která se nacházela v Petrovsko Luganské oblasti. Nevím, jestli to bylo PRT nebo město. Ani jednou jsem ho neviděl, vezli mne tam v zakrytém autě, stejným autem mne i odvezli. V kolonii jsem byl veden jako zámečník, prakticky jsem dělal mistra. Spouštěli jsme kotelnu, opravovali zařízení. Známá práce. Potom mne dali předsedovi rady kolonie jako pomocníka na administrativní práce. Po třech letech a třech měsících, jak bylo předem dáno rozsudkem, mě převedli na "chemii". Dělal jsem dozorčího dispečera na ředitelství Umanského strojírenství. Po odpracování poloviny trestu mne propustili na svobodu. Ani jsem o to nikoho nežádal. Zákon určil, tak mne propustili. Do srpna 1996 jsem byl podmíněně na svobodě, evidován v armádním seznamu v místě bydliště a pravidelně se tam chodil hlásit. Pokud je mi známo, tak všichni, kdo tehdy dostali nějaké tresty, si odbyli polovinu.
Jaké byli jejich osudy?
Datlov, Lauškin i Kovalenko umřeli krátce po osvobození. Hlavní inženýr Fomin odjel do Ruska. Dávno o něm nikdo nic neslyšel. Bývalý náčelník směny Rogožkyn pokračoval v práci. Vede jednu z laboratoří MNTC "Ukrytí". Já také pracuji. Napřed jsem byl bez práce, protože se nedařilo najít nic vhodného. A pak jsem jednou byl u zástupce ministra energetiky, se kterým jsme si už dřívě dobře rozuměli. Sedíme, povídáme, když v tom přijde ministr. Pozdravili jsme se a on povídá: přijď v pondělí. A tohle bylo v sobotu. Přišel jsem v pondělí za ním, ptá se: "Půjdeš pracovat jako zástupce generálního ředitele asociace Minenergo?" Souhlasil jsem s tím a už osm let tam pracuji. Při práci jsem měl příležitost navštívit zahraničí - Německo, Japonsko, viděl, jak je tam organizována práce na jaderných elektrárnách. Po šedesátce jsem požádal o místo náčelníka oddílu. Při tom všem, kdy jsem měl 250 rentgenů, už to bylo těžké. Ale nakonec, zvykl jsem si na práci želízkama, zvykl si na práci s papírem. Pro něco se žít musí.
Byl jste zproštěn viny?
Ne. Rozsudek vynesl Nejvyšší soud Sovětského Svazu. Takový státní útvar už dnes neexistuje, takže koho o zproštění požádat? A nakonec, k čemu by to bylo? Stálo by to vůbec za to? Za prvé, zbytečná žádost, za druhé, zvykl jsem si na to a když to nepředvídáme, proč se o to hloupě zajímat? Připusťme, že mě sprostí viny. A co mi to v životě pomůže? Co mohlo, už přebolelo.
Kdyby byla možnost, co byste změnil ve svém minulém životě?
To se nedá říct. V celku, co by se dalo změnit ... V 85. jsem dostal nabídku jít do Vengrije na stavbu nové atomové elektrárny. Lákalo mne to, práce by to byla zajímavá, ale v ten čas končil syn 10. třídu a nešlo ho nechat bez dozoru. Odmítl jsem to. Tak toho teď lituji. Odjel bych tenkrát za hranice a podívej, malér by se stal někomu jinému. A tak ...
Na místo závěru
"Prvotní příčinou havárie se zdá být krajně málopravděpodobný stav narušení pořádku a řežimu provozu, který dopustila obsluha energobloku. Do katastrofických rozměrů se havárie rozšířila díky tomu, že operativní personál přivedl reaktor do předpisy zakázaného stavu, ve kterém se podstatně projevily vlivy pozitivního efektu reaktivity na růstu výkonu."
(Z informace o havárii na ČAES a jejích následcích, vydala MAGATE, srpen 1986)
"Inkriminované chyby personálu nejsou příčinou havárie ani nemají vztah k jejímu rozvinutí a rozsahu následků... Projekt i technologický předpis připouští režimy práce podobné tomu, který byl na 4. bloku ČAES 26. dubna 1986. Tyto režimy mohly vznikat bez zásahu obsluhy."
(Z výsledků Naučno - technické komise Gospromatomnadzora SSSR, únor 1990)
"Do dneška neexistuje plně zdůvodněný scénář havárie na ČAES, který by neobsahoval věci,které si protiřečí"
(Z monografie "Objekt
". Skupina autorů pod redakcí čl. korr. NAN Ukrajiny, dokt. techn. nauk A. Ključnikova, 1997)
"Myslím, že ať by byl na místě Brjuchanova kdokoli jiný, soud by dopadl stejně. Nesoudili totiž člověka, ale funkci. Brjuchanov trpěl za mnohé chyby personálu i za chyby v konstrukci reaktoru, přestože ani v jednom ani v druhém nemohl být vinen. Podle mého byla jedna z příčin havárie slepá víra v bezpečnost atomové energetiky. Žel lidé, kteří ji roky hlásali a prosazovali, na lavici obžalovaných s Brjuchanovem neseděli."
(G. Kopčinkyj, vedoucí oddílu atomové energetiky Výboru Sovětu Ministrů SSSR pro palivově - energetické otázky. Gazeta "Sovětský průmysl", září 1989)
"Můj názor na ty události se dodnes nezměnil. Brjuchanov je vinen. Neodporoval ani při událostech po havárii ani u soudu. Na něho byly položeny mnohé povinnosti a měl dost velké pravomoci na to, aby uchránil lidi před vznikajícím nebezpečím. Nezachránil ani neochránil. Nezvládl to! Je to člověk své doby. Bůh ho suď!"
(I.Makarov, v roce 1987 jeden z národních žalobců procesu s šesti vedoucími činitely ČAES. Červenec 1999.)
Přeložil Pavrda (http://www.pavrda.cz/cernobyl), 28.2.2006.
Podle ruského originálu na http://www.zerkalo-nedeli.com
