Registrovaných užívate¾ov: 3589
Zaslaných príspevkov: 100875

Ve chvíli kdy budete číst tyto řádky, budu pravděpodobně mrtvý. Vy, kteří jste nalezli tento záznam, vězte, že je to pravdivý záznam událostí odehrávajících se na tomto místě v době mezi 26 a 28 srpnem 2016. Naše jednotka byla na průzkumu oblasti, teprve nedávno připojené k Zóně, měli jsme chránit vědce jménem Hawker. Po celodenním pochodu jsme se utábořili na malém kopci, vypadalo to, že zde kdysi bylo nějaké opevnění, alespoň tomu nasvědčovali zbytky zdí a pár zákopů. Taky jsme našli pytel protitankových min. Tehdy nás bylo 23.

 

Bylo chladné ráno a já byl zrovna na hlídce, když se vrátil náš průzkumník Serjožka. "Tak co" povídám mu "ňáký trable?"
"Rovnou mě zaveď k veliteli." opověděl Serjožka a já v tu chvíli věděl, že budou potíže, posledně byl takhle stručný, když se na nás řítilo stádo upírů. Pomyslel jsem si, že asi dlouho neuvidím svůj teplý spacák a zavedl jsem Serjožku do velitelova stanu. Zasalutoval jsem a ohlásil ho veliteli, který byl už v tuto časnou hodinu na nohou. Náš velitel byl fajn člověk, stručný, rázný, přísný, ale chlapi ho měli rádi. Většinou s ním nic nehnulo, ale to že se náš průzkumník vrátil tak rychle, ho viditelně zaskočilo.
"Pohov. Podejte hlášení." promluvil velitel medvědím hlasem.
"Emka pane. Jen sedm, ale..." odpověděl nejistě Serjožka.
"Co vojáku?" ponoukal ho velitel k dokočení věty.
"Podle toho jak se chovaj to je předsunutá hlídka." pokračoval Serjožka.
"Za jak dlouho jsou u nás?" zeptal se s obavou v hlase velitel.
"Ta hlídka, tak do půl hodiny, nejdýl. Zbytek bych odhadoval do dvou hodin." odpověděl Serjožka, "Do prdele." řekl jsem já.
"Běž si odpočinout Serjožko. Jašine, vzbuť Drápa, ať si vezme 5 chlapů a jdou zastavit tu hlídku, pak vyhlaš poplach. Chci aby všichni makali na obranném postavení." rozkázal velitel.
"Rozkaz." řekli jsem spolu se Serjožkou a vvdal jsem se plnit rozkazy.

 

Nebudu zbytečně zabírat místo na drahocenném papíru popisem, jak jsme kopali zákopy a rozmisťovali kulomety. Důležité je jen to, že za 30 minut se vrátil Dráp. Přišel v boji s hlídkou o jednoho nováčka, ani jsem neznal jeho jméno a nahlásil, že hlavní voj je u nás do 20 minut. První útok jsme odrazili beze ztrát, protože si mysleli, že budeme snadná kořist a navíc jsme měli dobré obranné postavení. Když zjistili, že nás nedostanou jedním rychlým útokem, rozložili kolem našeho kopečku tábor a zbytek dne jen čekali na další bojovníky.
Při západu slunce ke mě přistoupil Jurij "Blýskavec" Petrenko a zeptal se:"Kolik jich je, Blesku?" použil přitom přezdívku, kterou mi dali při základním výcviku, k tomu jak vznikla se nebudu vyjadřovat, ale povím vám, že souvisela s jednou instruktorkou.
"Zatím sem jich napočítal 321, ale rozhodně to nejsou všichni." odpověděl jsem.
"Myslíš, že daj v noci pokoj?" zeptal se Blýskavec. Když jsem se chystal odpovědět ozval se svištivý zvuk a poté exploze. Čtyři metry od nás dopadla puma do minometu. Poté začalo ohnivé peklo.

"To je zasranej minomet. Kde doprdele vzali minomet." vřískal panikařící Blýskavec, pak se ozvala rána a já zjistil, že se válím na zemi, hlava se mi točila a pískalo mi v uších. Taky jsem neviděl na pravé oko, když jsem natáhl ruku abych zjistil proč, zabarvila se do ruda krví z mého čela. "Aspoň, že oko mám v pořádku" pomyslel jsem si, zároveň mi došlo, že neslyším Blýskavce. Podíval jsem se jeho směrem a uviděl jsem jen hromadu červených cárů, kousek dál se válela Blýskavcova hlava. "Ty už asi nic nenablýskáš co?" napadlo mě. Tu noc zařvalo 6 chlapů.

 

A ráno začali zase útočit. Nevím, proč se přes nás nepřevalili jako záplavová vlna, možná nechtěli mít velké ztráty, možná nás jen podcenili a dostali strach, ale po pátém útoku zanechali útočení. V té době nás zbývalo pět, z toho tři umírali na svá zranění a docházela nám munice. Proč čekali, jsme zjistili, když vysílačka zachytila jejich volání o "obrněnce".
"My tu chcípnem co?" zeptal jsem se zcela nesmyslně Serjožky a ten jen přikývl. "Kdyby nebylo toho blbýho vědce tak jsme mohli ustoupit." pokračoval jsem já a přihnul jsem si z lahve vodky. "Serjožko, máš děti?" zeptal jsem se a když jsem se nedočkal odpovědi, přišel jsem k Serjožkovi. Byl mrtvý. Pravděpodobně nějaké vnitřní zranění." Tak jsem zůstal sám." řekl jsem do ticha noci.
Co jsou obrněnci jsem zjistil za úsvitu, když do tábora nepřítele přišli vojáci v exoskeletech třetí generace. Nemám munici, nevyspal jsem se a naděje na záchranu je nulová. Chtěl bych se rozloučit se svými blízkými a omluvit se své dceři, že jsem nemohl být doma na její 10 narozeniny. Sbohem.

 

Voják dopsal, zvedl se a přešel ke koši naplněnému protitankovými minami, zvedl si ho na záda a vrhl se vstříc vojákům v exoskeletech. Ti napřed, nevěda co to má znamenat, ani nezapočali palbu, ale po chvíli se vzpamatovali a střelili vojáka do kolen. Poté přistoupili k raněnému.
"Prohráls." řekl první voják v exoskeletu.
"Proti Monolitu nemáte šanci, hlupáci." řekl druhý.
"Přidej se k nám a přežiješ." pronesl třetí.
Voják na ně chvíli koukal a pak řekl jen: "Nasrat." a odjistil pět ručních granátů. Následná exploze rozmetala vojáky v exoskeletech i s velkou částí kopce.