Zdravím.

Tak jsem usmolil další povídku na pokračování. Aby nedošlo k omylu, tohle není okolí ze S.T.A.L.E.Ra, je to moje vymyšlená apokalypsa a moje vymyšlená krajina a lokace.
Takže doufám, že to nevadí.
Díky za kladné hodnocení, ale i za záporné.


Cvrček
Otevřel své bolavé oči.
Zaplaven venkovním světlem, se rukou kryl. Seděl opřený o cihlovou zeď. Nad sebou děravou střechu a pod sebou ztrouchnivělá prkna.
Kromě světla ze střešních děr tu byl i další zdroj- díra. Nacházela se ve stěně hned naproti němu. Byla ohraničená vyčuhujícími cihlami a měla tvar trochu jako hruška.

Pohled spočinul na nohách. Brněly a působily jako těžké železné tyče, co nejdou zvednout ani jakkoliv manipulovat.
Rukama zabral a odsunul se, aby se lépe opřel.
Celé jeho tělo, bylo nějak oslabeno. Cítil se na ..

Nohy přišly zase k sobě. S velkou námahou a dávkou hekotů nakonec vstal.
Svět před ním se zamotal. Stejně tak jako dvě těla, co ležela na konci místnosti.
Ležela na podlaze, oblečená a nehybná.
Pomalými kroky šel blíž. Klekl si k prvnímu, snažil se nahmatat puls- bezvýsledně. Stejně jako tenhle byl mrtvý i tamten.
Až teď mu došlo, že si vlastně nic nepamatuje, a to vůbec.
Zděšen se opřel o zeď. Přemýšlel. Jak se jmenuju? Nevzpomněl si. Zíral do prázdna a urputivě se snažil, nešlo to. Nevěděl ani nechápal, jak se tady ocitnul, co dělal, jestli ty dva náhodou nezabil on, a když ne on tak potom kdo? Proč není mrtev, kde je a jak se zatraceně jmenuje? Byl celý zmatený.
V tom si všiml stínu na stěně, kterou dopadalo světlo z díry.
O její spodní „římsu“ se zachytila první ruka a zachvilku druhá. Zaryly se do podlahy a vytáhly hlavu, tělo a potom i nohy. Když ten člověk vyšplhal a vstal, zarazil se. Jejich pohledy se střetnuly.
Oči i celý obličej byly skryté za plynovou maskou, ale každý z nich cítil, že na sebe hledí.
Na boku připevněn revolver a na zádech lovecká puška. Přes hlavu natáhla kapuce.
„Juri?!“ skoro vykřikl užasle. To, jak byl jeho hlas tlumen zpoza masky, dodalo místu podivnou ozvěnu.
Když pochopil, že mu ten, co si nemůže na nic, ani když se snaží ze všech sil, vzpomenout neodpoví, tak pokračoval:
„Juri, to jsem já Cvrček!“
Juri pomalu a opatrně vstal, nohy ho stále bolely a mimochodem mu nebylo dobře ani od žaludku.
„Já- já si nějak..“ snažil si něco vybavit. „ Jak jsem se sem dostal?“
„Bože, toho jsem se bál. Hele, vraceli jsme se tady s Janem a Pazourem z centra a pa-…“ přestal ho vnímat, stal se mu takový malý „flashback“:

„Kdo si bere hlídku?“ zeptal se muž s plnovousem, (nejspíše Jan, na to si nemohl Juri vzpomenout.) Uviděl, jak zvedl svou ruku. „Super aspoň se pořádně vyspím.“ Pronesl s úlevou ten s plnovousem.
Juri vstal, šel k díře ve zdi a zalomcoval s Pazourem, který při své hlídce usnul. Probuzený na něho nechápavě zíral. Pokynul mu.
Pazour rychle pochopil a po čtyřech se odplazil z měsíčního svitu do temného místa, kde spal i Jan.
Juri si sedl a bokem se opřel o stěnu. Zadíval se na zářící měsíc v dáli.

„- opravdu nevím.“
Juri s nechápavým pohledem se zeptal : „Ti- ti dva jsou mrtvý, co se sněma stalo?“
„Teď jsem ti říkal, že nevím. Přes tu noc, jsem byl venku a vrátil jsem se až teď. Ty bys to měl vědět.“
„Nemůžu si vzpomenout!“
Cvrček přešel k tělu a sňal mu z hlavy dýchací masku a zezad potápěčské bomby.
„Na, v těhle končinách není dobrý dýchat místní sračky.“

Juri si vzpomněl na svou plynovou masku opřenou o dřevěný trám.

„Počkej, mám jí támhl-„ zadíval se na prázdné místo u trámu. Pak se k němu rozeběhl a obešel ho.
„Zatraceně!“ zvolal a vrátil se k Cvrčkovi. Vzal si tu masku a přes ramena přehodil trubici, která přiváděla kyslík z bomb do masky, a na záda si navlékl dvě ty potápěčské bomby. Upravil si popruhy a očistil čelní sklo masky.
„Zbraň máš?“ zeptal se Cvrček, mezitím, co prohledával těla mrtvol.

Zase si vzpomněl na Barettu, jenže nemohl si rozpomenout kde je.

„N-ne.“ Zamyšleně se rozhlížel po okolí.
Cvrček vstal a do ruky mu dal Makarova a dva zásobníky.
Juri poděkoval a zásobníky schoval do kapsy u bundy. Pistol si nechal v ruce.
Cvrček ho chytl za ramena a podíval se mu do očí: „ Vážně si nepamatuješ, co se snimi stalo?“
„V- vážně nevím, já si nějak, prostě, ne, nejde si vzpomenout…“
Cvrčkova hlava pomalu a jednou kývla. Pustil ho.
„Tak a teď nás čeká dlouhá cesta!“ Pravil otočený na obzor zpoza díry, která byla ve zdi a měla tvar hrušky...

.Pokračování příště.

Obytná část.

Dům, ve kterým se Juri probudil, zůstal daleko za nimi.
Nebe bylo zatažené, což bylo vždycky, a na zemi se držel špinavý sníh.
Dostával husí kůži ze zimy, která tu panovala. Stačilo trochu silnější zavátí větru a už měl zimnici.

Pod nohami jim ubíhala stará a hlavně děravá asfaltová cesta. Místy jí zakrýval sníh, nebo jí blokovalo zrezivělé auto. Okolo toho všeho stály domy. Nebyly to normální domy, na které jste zvyklí, byly to polorozpadlé barabizny, bez skla v okenicích, děrami ve zdech a hlavně ve střechách, některým dokonce část domu chyběla, anebo zase se pod tíhou sněhu propadla střecha.
Nacházeli se totiž v obytné části města.
Obytná část. Předposlední část Centra. Místo, kde se v noci odehrávají poslední okamžiky místních dokola a dokola. Místo, kde v noci vylézají stíny, které dohání k šílenství a i k smrti (v některých případech.)
Ale přes den, kdy je světlo, tu je klid.

První šel Cvrček, za ním Juri.
Juri byl zaposlouchán do slabého zvuku, co vydával otvor v masce. Přívod kyslíku. To, co dělalo slabé „SSss“měl na svědomí právě ten kyslík, co byl brán z bomb na juriových zádech.
Díval se před sebe na cestu a snažil se vzpomenout na jednu věc, která mu nedala spát.

Cvrček z ničeho nic zastavil. Juri nechápavě taky, samozřejmě. Před nimi se rozkládala velká a hlavně hluboká průrva.
„No do prdele, co teď?“ přemýšlel a rozhlížel se kolem Cvrček.
Juri popošel blíže k okraji a nahnul se, aby viděl na dno. Kaluže vody a část potrubí. Upoutali ho vysoké krápníky, co byly pod tím potrubím, z něhož kapaly kapky.
„Nedá se to nějak přeskočit?“ zauvažoval.
„Celkem dálka.“Cvrček zamítl jeho návrh kroutící hlavou.
Pak si všiml silnice, která byla tou průrvou rozdělená na dvě části a byla nalevo od nich. Na těch obou částech stály auta, ovšem s jednou půlkou zapadlé ve vzduchu do hluboké jámy a tou druhou taky ve vzduchu, ale na silnici. Byly naproti sobě, takže se dalo přes ně dostat na druhou stranu.
„Chceš si zaskákat?“ obrátil se na Juriho.
Nechápal.
Ukázal mu rukou na dvě auta.
Pochopil a navrhl: „Nenajdeme radši nějaký bližší okraj, co?“
„Bližší okraj? Rozhlédni se.“
Byly jako v pasti. Ze stran byly obklíčeny budovami, kterými se nedalo nijak projít, aby se průrva obešla. Museli jí překonat.
„Já ti nevím.“
„Bude to v pohodě, půjdu první.“ Snažil se ho uklidnit Cvrček.
Juri zamučel na souhlas a pomalu se vydaly k autům.
Přešli přes menší ostrůvek mrtvé flóry, který dělil silnici, prokličkovali mezi vraky aut.
Auto se trochu pohupovalo pod působením větru.
„Ok, dělej to přesně po mně.“ Vydechl se a nadechl. Poté vylez na „zadek“ auta, čím si ho naklonil z jámy ven, pak se rozeběhl. Přeběhl po střeše a skočil. Dopadl nohama na střechu druhého auta, což auto donutilo trochu zajet víc do průrvy, odrazil se a skončil na zemi.
Zadýchán pobídl Juriho.

Ten se podíval na auto před sebou, kymácelo se ze strany na stranu. Naplnili ho pochybnosti. Ještě jednou se rozhlédl kolem, jestli není jiný způsob. Nebyl a ani by ho nenašel. A tak se rozhodl.
Vylezl na kufr. Auto se zarovnalo. A pak na střechu. Auto se pod tíhou přeneslo více do díry. Juri tam zůstal stát.
„Proboha rozeběhni se a skoč!“ řval na něho Cvrček.
Juri jakoby se probudil z pohledu tam dolů a už se otáčel, když začalo auto zlověstně skřípat.
Sesouvalo se pomalu do propasti.
„Dělej, SKOČ!!“
S Jurim to trhlo, málem neudržel rovnováhu a spadl. Auto už se každou vteřinou propadne tam dolů.
Juriho pohled se zastavil na druhém autě, bylo blíže než čekal. To zvládne.
A tak na poslední okamžik skočil. Zrovna když auto už doopravdy sjelo.
Skočil však nešikovně a dopadl břichem na kapotu. Rukama se chytl paluby. Pomalu se začal naklánět. Kamínky se drolily a padaly.
Na pomoc mu přispěchal Cvrček. Chytl ho za předloktí a prudkým trhnutím ho vytáhl k sobě.
Díky němu zůstal na živu.
Auto také sjelo, narazilo o kamenné dno spolu s druhým vozem.
Okolní ticho prořízla velký rána a odporné zaskřípání, které se muselo táhnout celým Centrem.
Juri ležel na kupě sněhu a rychle vydechoval.
Pot mu stékal po skle masky, na horní části byla celá zamlžená. Brnělo ho celé tělo.
„Dobrý?“ zeptal se ho Cvrček.
Vstal, opucoval se a kývl.
Cvrček vyndal z náprsní kapsy filtr, starý odmontoval a zahodil, pak nasadil ten nový. Nadechl se a vydechl. Udělalo to takový pištivý zvuk…

No, tak jako... Možná 'dyby... Ale jo.

To je tak špatná, nebo se sem vůbec nehodí?

Dobré, určite piš ďalej! Zatiaľ toho nieje veľa čo hodnotiť, som zvedavý na prvý konflikt. Len drobná poznámka: u nás sa Juri píše Jurij

Díky, prosím tě, nevadí, kdyby tato přezdívka JURI zůstalo v této formě i po další povídky?
Já jsem to udělal tak naschvál, místo JURIJ má přezdívku JURI. Ale jestli to vadí hodně, tak to změním..

Náměstí.

Z dálky se linul řev. Byl tak silný, že rozkmital kamínky na okenicích domů, ty se nakonec sesypaly dolů na ulici.
Poté ulici zrovna šel Cvrček s Jurim.
Na rozdíl od Cvrčka, Juri nevěděl, co ten řev způsobuje, (nemohl si vzpomenout).
Oba strnuli na místě a naslouchali.
Brzy, když řev společně s ozvěnou utichli, se začala celá ulice otřásat, jako při zemětřesení.
Cvrček zařval na stojícího Juriho :“ Pod auto! Dělej!“
Juri se vystrašeně podíval na Cvrčkovu masku.
A když viděl, že Cvrček zalézá pod auto, rozhodl se nestát na jednom místě, ale taky se tímto způsobem schovat..
Zemětřesení zesílilo, z domů padaly nánosy sněhu a rozprskly se o beton.
Juri se trochu odsunul stranou, Cvrčka neviděl.
A pak se to stalo.
Do ulice se přiřítila vlna Lovců.
Lovec- radiace nenapáchala jen škody na lidech, ale i na zvířatech. Důkazem je právě Lovec.
Žije ve skupinách v troskách Centra, kde loví stalkery, rodí mladé a tak dále.
Lovec se nejvíce podobá psovy, který trochu povyrostl a zesílil, a také zagresivněl.
Srst má na těle místy, většinou má kůži pokrytou nádory a všelijakými chorobami.
Vidí a slyší. Hubu má plnou špičáků a stoličky jsou uzpůsobeny k lepšímu trhání syrového masa.

Utíkali, skákali po autech a řvali. Bylo jich stovky, zaplavili celou ulici.
Auto nad Jurim se častokrát prohnulo, když na něho někdo z nich skočil.

„Zastřel ho!“ „Zastřel ho!“
Juri mířil na hlavu..

Z flashbacku ho vytrhnul prudký náraz. Někdo musel do auta napálit takovou silou, že se kousek odsunulo.
Tím se odsunul i Juri, protože měl bomby přichycené o „strop“ auta.
Chvíli to trvalo, než se začalo zdát, že tu vlnu dobíhají jen opozdilci. Pak nastalo ticho.
Zem se sice stále ještě chvěla pod tíhou nohou Lovců, ale oni již byli daleko.
První se u Juriho auta objevil Cvrček.
„Vylez.“ Zabušil na auto.
Nohou se zapřel o píchlé kolo a odrazil se, bomby zaskřípaly a on se ocitl na ulici. Nad ním se skláněl Cvrček, který mu nabídl ruku. Chytl se jí a nechal se vytáhnout na nohy.
„Co to sakra bylo?!“
„To, můj příteli byly Lovci. Já jim říkám sráči.“ Odplivl si a ohlédl se za sebe.
Lovci, znělo v Juriho hlavě stále do kola.
„Ty se s nimi znáš velmi dobře.“ Řekl klidným hlasem.
Juri se nechápavě zeptal : „C-co tím myslíš?“
„Si nepamatuješ, jak tě málem zakousl, podle toho cos mi říkal,si ho podřízl nožem.“
Vyjeveně na něho zíral.
„Taky si nepamatuješ, co?“
Zakroutil hlavou.
„Nepamatuješ si vůbec nic, z toho, co se stalo v šestce?“ (šestka, byl slangový název pro šestý kilometr od epicentra).
Zavrtěl hlavou.
„Ach jo, a víš, co se stalo před třiceti lety, to o atomovce, válce…“
Tyhle vzpomínky se mu nějak nevytratily.
„Jo to, něco, jo vím.“ Přemýšlel Juri a díval se do země.
„No hele, musíme jít, večer tu strávit nehodlám.“
A tak šli.

Ulice končila a spojovala se s širokým náměstím. Kruhovité náměstí. Plné obchodů, bank, fast-foodů, pekáren, řeznictví a dokonce i kina. Jenže třicet let je třicet let, a tak náměstí už nevypadá tak malebně jako před těmi třiceti lety.
Všude zavládla našedlá barva smíchaná se špinavě bílou barvou sněhu.
Budovy vypadaly, jako by se každou chvíli zřítili.
Jejich kroky vedli ke kašně. Dříve u ní sedávali lidé, četli si, vychutnávali si kávu v kelímku, co si koupili na Rohu, nebo sedávali u ní zamilovaní..
Teď je kašna zapadaná ve sněhu.
Cvrček s puškou v ruce, pomalu kráčel k ní. Za ním Juri, taktéž ze zbraní v ruce.
Dohodli se, že si u ní dají pauzu a načnou si konzervy.

Seděli naproti velkému křivému billboardu, který měl stále obsahovat už velmi, velmi vybledlou reklamu. Za ním v dálce se tyčili Křivákovi hodiny, Cvrček a Juri, věděli, že to je historická památka, to je vše.
Jejich ručičky se zastavili na půl osmé. Půl osmé v roce 2026, tehdy bouchla první atomová bomba v téhle zemi, vybuchla v tom nejvyspělejším a největším městě na celém kontinentu- Centru.

Zamyšleně a mlčky jedli, zatímco z nedaleké ulice vyběhla osoba..

Dálnice.
„K zemi! Buď zticha!“ nařídil Cvrček Jurimu a oba zalehli. Byli tak dobře krytí hromadou sněhu a kašnou.
Mužův hysterický řev zesílil. Vzduchem se linuly výstřely z pistole.
Z naší dvojice nikdo nevěděl, co se přesně děje (přes tu hromadu sněhu nešlo prostě vidět).
Juri se zvědavě trochu naklonil, aby se zpoza strany mohl dívat.
A viděl.
Muž s plynovou maskou a nějakou pistolí v ruce střílel na obří monstrum, které ho očividně pronásledovalo. Obr, který připomínal stojící na zadních gorilu, akorát byl větší a silnější.
Měl černou barvu a svalnaté paže.

Muž v plynové masce upadl na zem a snažil se vyhrabat zpátky na nohy, neúspěšně. Ten obr ho dohnal a začal do něj mlátit rukama. Byla to série stejně opakujících se úderů, bolestná a účinná.
Muž stále řval. Obr ho chytl za batoh, a mrštil s ním, jako by nějaký pírko o zeď sousednímu baráku.
Tohle už nemohl přežít. Ležel na zemi. Nehybný a zřejmě mrtvý. Obr k němu přistoupil na zadních a chytl ho za nohu, pak ho po zemi odtáhl někam za roh vybledle modře natřeného domu.

Juri vydechl a převalil se na záda. Cvrček si dřepl a chvíli pozoroval směr, kde se to odehrálo.
„Musíme vodsaď vypadnout..“ pronesl klidně opřený o sníh Juri.
„Ukaž, zkontroluju ti ty bomby.“
Juri mu nastavil záda s připevněnými kyslíkovými bombami.
Ručička kmitala v žluté zóně. Od červené byla naštěstí daleko.
„Je to OK.“ Poznamenal a vstal.
Juri, ač nerad, taky vstal.

Co opustili náměstí, začaly se dít divné věci. Hrobové ticho občas prořízl jekot. Na ulici slýchávali troubení aut. Někdy dokonce i šepoty.
K tomu všemu Juri uviděl siluetu dítěte na jednom bálkóně. Sedící a s něčím si hrající.
Když opustili tuhle uličku, „ napojili“ se na dálnici, která vedla do Zaplavené části Centra.
Zaplavená část. Poslední číst města, která ho dělí od venkova. Stačilo překonat tuhle dvoukilometrovou zástavbu a dojdou na venkov, kde jsou kolonie, jejich cíl.

„Víš, tam hlouběji, tam kde stojí poslední mrakodrap, tam kde světlo nesvítí, tam kde se sám dozajista zblázníš, tak tam žijí Oni. Říkám ti, Oni kontrolují každý náš pohyb v Centru, jsou tam, ale my je nevidíme, jsou po celou dobu s námi, ale my? My je nevidíme…“
„Víš, stačilo by hledat Náznaky. Ano. Díky nim bys tohle všechno pochopil. Celý ten systém.“

Juri se vrátil zpátky do reality. Zavrtěl hlavou a vzhlédl na ruce. Klepaly se. Hleděl na své špinavé konečky prstů, na zatržený nehet a párající se rukavici.
A pak se zeptal: „Kdo- kdo jsou to Oni?“
Cvrček z ničeho nic zastavil a podíval se na Juriho.
„Už se ti vrací paměť?“
„Někdy mám takový vidiny, jako by se mi něco vrátilo v podobě.. filmu, prostě..“ vzdal pokus to vysvětlit.
Cvrčkův pohled se odvrátil do strany.
Tam v té velké dálce, za těmi „mrtvými“ budovami, za několika částí Centra leželo epicentrum. Místo, kterým radiace prosakuje jako voda ubrouskem. Místo, kde nic není. Jen spálená země a zbytky čehosi, co měli být zdi, auta, střechy, stromy, zemina a další věci. Tam je vše černé.
Jediný známí stalker, co se tam opovážil vstoupit, byl Guro. Zkušený, ve starším věku stalker, který se po návratu změnil natolik, že ho přestali poznávat. Mumlal si nesrozumitelný věty a vypadl, jako by ho okolní svět přestal zajímat. Vypadal jako blázen. Prý se jednoho večera zastřelil ve spánku..

Něco podobného právě Cvrček vysvětloval Jurimu.
„A ti Oni jsou?“ zeptal se po výkladu.
„Někteří je nazývají jako nový evoluční stupeň lidí. To je tak všechno, co vím. Nikdo je nikdy neviděl..“ kroutil hlavou. A pak spěšně dodal : „ Žijí právě v tom epicentru.“
Pak nastalo ticho. Juri byl zabrán ve svých myšlenkách a Cvrček pořád hleděl na ruiny Centra.
„Měli bychom zas jít, hele.“ Navrhl a vyrazil.

Nemusíš nič meniť, je to čisto tvoje rozhodnutie
A, veru, už to začína byť veselé. Chybky, najmä gramatické sa občas nájdu, niektoré vety by sa dali preštylizovať inak, ale páči sa mi to. Také fallout-stalker-metro A to je dobre.

Pěkné pěkné..Jen mne maličko irituje, že ti Oni a to kde žijí a co dělaji, je příliš podobné metru. Ale, chtělo by to další díl

To jsem trošinku okopíroval z metra, právě...no.. Oni jsou podle mě nejlepší - nikdo o nich neví, jsou tajemný, žijí tam, kde nikdo jiný... musel jsem je tam prostě dát..

A jinak jsem rád, že se vám to líbí, hned radost pokračovat..

Mne to skôr pripomína povery a povesti o tom, že v Pripjaťi videli duchov ľudí, čo tam žili, v oknách, na balkónoch atď.
Dokonca na nete bola raz taká fotka...

Ano pověry. Jestli tohle někdo vyděl, tak jen při dlouhém vystavení radiaci nebo požití houbiček rostoucích v "zóně" Sorry ale musel jsem se ozvat. Takovéhle pí*oviny nemám, pokud nejde o povídky nebo tak něco, vůbec rád.

A Bee, čim ti to připomíná Fallout? Stalker ano, Metro stoprocentě ale, krom post apo. tématu nevím či to připomíná Fallout

Výbuch atomovky, pustatina, bilbordy, pokazený vzduch...