• shadow of chernobyl
  • clearsky
  • call of pripyat
  • stalker 2
  • metro 2033
  • modding
  • larp
  • Čerrnobyl
  • forum
         | scorpions.cz | cheater.cz | gta.cz | mafia | gothic | nfs | tgames | doom3 | worms | webtech | ...
 
Datastors ModPack: Clear Sky Datastors ModPack: Shadow of Chernobyl Nebuďte lamy!
Zobraziť témy bez odpovede | Zobraziť aktívne témy Aktuálny čas je Str Apr 26, 2017 8:29 pm



Odpovedať na tému  [ Príspevkov: 12 ] 
 Kolja Vatuťkin 
Autor Správa
Zelenáč
Obrázok užívateľa

Registrovaný: Pia Júl 23, 2010 11:28 pm
Príspevky: 146
Odpoveď s citáciou
Poslať Kolja Vatuťkin
Rozjezd je vždycky krátký, ale ono se to časem poddá ;)

Kopanec do žeber mi odebíral poslední síly, které mi zbývaly. Prasklo mi už i to poslední zdravé žebro, které se v mém polámaném těle náhodou zapomnělo.
,,Nedám,“ vydechl jsem.
Po dalším kopanci jsem začal dávit svoje vnitřnosti. Plival jsem ven krvavé chuchvalce, dokud jsem si z nich neudělal takový malý polštář. Chce se mi spát.
,,Našíj to do něj kámo, tohle nemá cenu,“ vykřikl jeden z tříčlenný party, která mě právě mlátila.
,,Dokud nám to nevyklopí, přece nesehnal tuhle vestu jen tak pro nic za nic.“
Snažil jsem se něco říct, ale jen jsem chrchlal, teprve po chvilce jsem dostal srozumitelnou větu.
,,Já ji našel.“
,,Jo ták! Našel? Děláš si ze mě srandu? Chcípni!“ S těmito slovy mě zkopl ze zabláceného svahu na kterém jsme stáli. Teda já ležel v křečích na zemi. Padal, jsme dolů a nechával se ošlehávat křovím. Byl jsem příliš unavený, abych s tím něco udělal. Dopadl jsem měkce. Nikde nikdo a mně bylo všechno jedno.

Probudil jsem se až pozdě v noci. Dost nebezpečné. Byl jsem pořád příliš unavený, ale postavit jsem se dokázal. Rozsvítil jsem kapesní svítilnu, kterou mám v tajném pouzdru. Ve stejném pouzdru mám i sirky a nově i artefakt Máminy Korálky. Trvalo mi dlouho, než jsem je našel. Za ně se dá koupit spousta věcí. Šel jsem asi deset minut, když jsem potkal 2 vědce z bunkru.
,,Profesore Kruglove, vypadá to, že tady je jeden v raném stádiu šílenství. Za to jistě může to záření z továrny.“
,,Vypadá velmi zuboženě. Bůchví co je to za stalkera.“
,,Budeme ho testovat?“
,,Já jsem živej pitomci. Jen mě nechte pár hodin vyspat, dejte mi jednu dvě konzervy a řeknu vám všechno.“

_________________
FB oficial (literární tvorba)

Oficiální autorské stránky


Sob Nov 19, 2011 2:10 am
Profil
Zkušený
Zkušený
Obrázok užívateľa

Registrovaný: Pon Mar 21, 2011 4:46 pm
Príspevky: 588
Bydlisko: Bambusový háj
Odpoveď s citáciou
Poslať Re: Kolja Vatuťkin
Dobře napsané, jen pokračuj :wink: Akorát bych si dal bacha na ty zranění. Člověk co má zlomený všechny žebra... Pochybuju že by mu aspoň jedno neprobodlo plíce :)
Ale nechcu tě nijak odradit, a těším se na pokračování :)

_________________
"V temnotě noci jsem nespatřil žádnou tvář, ačkoliv jsem jasně viděl čísi horký dech srážet se na okenní tabulce. Něco mě sledovalo."
Můj Twitter.
Obrázok


Sob Nov 19, 2011 8:10 am
Profil WWW
Zelenáč
Obrázok užívateľa

Registrovaný: Pia Júl 23, 2010 11:28 pm
Príspevky: 146
Odpoveď s citáciou
Poslať Re: Kolja Vatuťkin
Když tě budou pár desítek minut mlátit, budeš si opravdu myslet že je máš zlomené všechny i když to není pravda :D. Neboj, Kolja nebude žádný terminátor a bude mít své meze ;)

_________________
FB oficial (literární tvorba)

Oficiální autorské stránky


Sob Nov 19, 2011 11:19 pm
Profil
Zelenáč
Obrázok užívateľa

Registrovaný: Pia Júl 23, 2010 11:28 pm
Príspevky: 146
Odpoveď s citáciou
Poslať Re: Kolja Vatuťkin
Seděl jsem u stolu a záda jsem měl u elektrického topení. Moc jich v Zóně nenajdete a vsadím poslední rubl, že tohle ve vědeckém bunkru v Jantaru je jeden z posledních exemplářů moderní civilizace. Jedl jsem ohřátou konzervu sekaného hovězího ve vlastní šťávě, přikusoval k tomu pár dní starý chleba a vše zabíjel doušky vody. Pravděpodobně několikrát filtrované. Naproti mně seděl Kruglov a Sacharov. Vidět Kruglova bez obleku bylo dost zvláštní. Byl plešatý, ale ne že by to bylo věkem. Prostě dbal na holení a stříhání vlasů. Sacharov i Kruglov byli dobře živení a celí zapálení do výzkumu a do toho co jim teď řeknu.
,,Co jste tam viděl?“ nevydržel Sacharov.
Ano, mluvili o továrně v Jantaru. Dostal jsem se dovnitř, dostal jsem se ven a navíc se mi nic moc nestalo. Pak mě našli banditi a zbytek už znáte.
,,Dostal jsem se dovnitř. Až k jádru. Bylo vypnuté, ale pořád to bylo nebezpečné.“
,,Naměřil jste nějaké emise?“ zeptal se Kruglov.
,,Ano, oslabené, ale pořád dokázali zblbnout a zabít člověka.“
,,Nemožné, vždyť tam šli dva lidi, kteří se dokázali vrátit. Ten druhý to vypnul.“
,,Bylo to vypnuté, ale říkám vám, vždyť to pořád pracuje. Dle mého názoru se jen zmenšilo pole působnosti. Proto je v okolí továrny bezpečněji. Uvnitř to ale je stejné peklo jako dřív.“
,,To není možné,“ zašeptal Sacharov.
,,Děláte si ze mě srandu? Jestli mi nevěříte, zkuste si to na vlastní kůži, ale já vám *** říkám, že jestli vás nesežerou snorci, usmaží se vám ten váš vědátorský mozek na smažku o velikosti vlašského ořechu.“
,,Dobrá, dobrá, nečertěte se. Našel jste tam něco zajímavého?“
,,Nenašel jsem žádné dokumenty, tedy, žádné co by pomohli. Našel jsem pouze tenhle artefakt.“
,,Máminy korálky,“ řekl Kruglov a začal se po nich natahovat.
Dal jsem je od něj dál.
,,Uvědomujete si, že jsme zaplatili výlohy celé výpravy?“
,,Hovno výpravy, dali jste mi jeden chránič proti psionickému záření. Takový si dokážu sestrojit taky.“
,,Můžeme se nějak dohodnout?“ zeptal se Sacharov.
Změnil jsem výraz v obličeji na ten nejpřívětivější, který jsem dokázal.
,,Ale jistě, 15 tisíc.“
Oběma ta suma skoro vyrazila dech, ale je fakt, že byla na místě. Máminých korálků je nedostatek. Vědátoři a překupníci většinu vykoupili a než se nějaké vytvoří v anomáliích, to chvilku trvá.
,,Souhlasím.“

***

Nenakupoval jsem u vědců. Je to tam příliš drahé. Místo toho jsem se domluvil s Povinností, která hlídkovala před bunkrem, aby mě za litra dostali do baru. Za dvě hodiny jsem tam byl. Chudší o jednu tisícovku, bohatší o neocenitelný pohled barmana, když mě viděl.
,,Koljo? Ty nejsi mrtvý?“
,,Nejsem a pokud vím. Měl jsem tu u tebe své věci.“
,,No víš, je tu jistá komplikace.“
Chytil jsem barmana pod krkem a držel jsem ho i když mi Garik mířil na hlavu ákáčkem.
,,Je mi jedno jak, ale sežeň mi je zpátky. Zaplatil jsem ti deset táců za to, že mi tu zůstanou. Nedám ti ani rubl navíc, chci je zpět.“
Barman dal Garikovi určité příkazy. Když se chce, všechno jde.
,,Jo a až tu budou, rád bych u tebe nakoupil. Mám tu čtrnáct táců a potřebuju spoustu věcí.“
Barmanův pohled se změnil z nepřátelského na velice přívětivý a obětavý.
,,To se dá zařídit.“

_________________
FB oficial (literární tvorba)

Oficiální autorské stránky


Ned Nov 20, 2011 12:26 am
Profil
Mírně zkušený
Mírně zkušený
Obrázok užívateľa

Registrovaný: Ned Sep 19, 2010 3:08 pm
Príspevky: 343
Bydlisko: Támhle
Odpoveď s citáciou
Poslať Re: Kolja Vatuťkin
MY CHCEME VÍC :lol: :lol: .
Super povídka,doufám že brzo bude další část :wink: .

_________________
Je tuze nebezpečné mít pravdu ve věcech, ve kterých se zmýlili mocní.
- Voltaire
Obrázok


Ned Nov 20, 2011 5:57 pm
Profil
Zelenáč
Obrázok užívateľa

Registrovaný: Pia Júl 23, 2010 11:28 pm
Príspevky: 146
Odpoveď s citáciou
Poslať Re: Kolja Vatuťkin
Čekal jsem na pohovce položené v bývalé tovární budově blízko baru. Podřimoval jsem, přemýšlel a plánoval. V poslední době se událo příliš mnoho věcí. Boj se zombíky v Jantaru. Měření pro Kruglova a Sacharova. Výlet do Jantarské továrny. Ten byl asi ze všeho nejhorší. Musel jsem tam dokonce nechat i svůj oblek. Když jsem lezl po servisních žebřících dolu, uklouzl jsem a spadl na záda. Nebylo to nic vážného, protože jsem spadl sotva z jednoho metru, ale roztřískal jsem svůj noktovizor. Nakonec jsem do podzemí šel jen AK- 47 s kovovou zavírací pažbou v jedné ruce a se záložní baterkou v druhé. Měl jsem tisíc chutí se otočit, ale nechtěl jsem se vracet s prázdnou. To, že by mě Kruglov se Sacharovem zlynčovali, to mi bylo jedno. Procházel jsem jakousi vrátnicí, když v tom na mě vyskočil Snork. Stihl jsem vystřelit, jenomže kulky letěly jen kolem něho a pak už to bylo jedno, protože mi rozsápával moji vestu. Pustil jsem baterku a stihl toho Snorka zastřelit. Jenomže vesta byla přetržená a tím pádem mi byla k ničemu. V tu chvíli jsem se rozhodl, že se nenechám zabít pro nic za nic. Když jsem si bral zpět svou baterku, zjistil jsem, že v té vrátnici něco svítí. Šel jsem tam a našel jsem právě ty Máminy kuličky, které jsem prodal vědcům. Dal jsem si je do své tajné kapsy a lezl zpět nahoru. Když jsem lezl po předposledním žebříku, řemen na zbrani povolil a AKčko mi spadlo rovnou dolu. Chtěl jsem pro něj jít zpět, jenomže se dole ve výtahu objevili další Snorci. Vylezl jsem nahoru, vzal si Štečkina, kterého jsem používal jako záložní zbraň a utíkal jsem zpět. Proběhl jsem celou továrnou a dostal se z ní pryč téměř bez jediného škrábnutí. Trochu mě lízla do ruky náhodná kulka od jednoho zomboně, který po mně pálil Makarovem. Před Továrnou mě pak chytli banditi. Mlátili ze mě duši a pak už si pamatuji si jenom jak vidím dva kužely světla, Kruglova a nějakého jeho kolegu. Zbraň mě ani moc nemrzí, měl jsem u Barmana MP5, takže jestli mi ji někde nestřelil, vrátí mi ji. Druhou možnost jsem si nepřipouštěl, protože najmout nějakou skupinu, aby ho zastřelila a tu jeho ,,ochranku“ taky, to nebude problém. Jenomže vesta je nenahraditelným pomocníkem a já o jednoho takového pomocníka přišel. Z těch patnácti tisíc žádnou nekoupím. Tedy, teď už vlastně čtrnácti. Nezbude mi než se vrátit na smetiště. Případně někam jinam. Kouknul jsem se na hodinky, které mi zázrakem zůstaly. Originál Diamondky. Přinesl jsem si je ještě z venku. Od mého rozhovoru s Barmanem uběhla hodina. Půjdu se za ním kouknout, jestli mi ty věci už nesehnal. Mám časovou tíseň.
Viděl mě rád. Nejspíš ty věci má.
,,Koljo, sehnal jsem ti to zpátky.“
,,Je tam všechno?“
,,Mělo by, nedovolil jsem si to prohlídnout.“
Na pult položil zbraň a kufřík.
,,Mrknu se na to někde v soukromí, ale váhově to odpovídá. Za chvíli jsem zpátky.“
Odešel jsem zpátky, odkud jsem přišel. Kufřík nesl známky drobného poškození, které před tím neměl. Zámek byl na číselnou kombinaci, kterou jsem znal jenom já, takže se tam evidentně někdo chtěl dostat. Nepodařilo se mu to. Číslo jsem si pamatoval. Namačkal jsem tam devítimístnou kombinaci a otevřel ho. Bylo tam přesně to, co jsem tam dal. Pavučina. Artefakt, který snižuje chemické poškození na člověku a je velice vzácný. Nechám ho v kufříku na horší časy. Pistole ČZ 75. Hned jsem si ji připnul i s pouzdrem na opasek. Tři rezervní zásobníky po patnácti nábojích jsem si dal do trojité sumky na druhé straně opasku. Stará fotka Černobylské Jaderné elektrárny, kterou prý vyfotil Střelec. Moc jsem té pověře nevěřil, ale prý přináší štěstí. Bůhví kolik kopií v Zóně existuje, já však mám originál. Když šel do Elektrárny po čtvrté, šel jsem s ním. Do cíle jsem, ale nedošel, protože mě kousek před Pripjatí postřelil jeden odstřelovač. To už je ale skoro půl roku. Prohraboval jsem se dál. Dva obvazy, antirad, mnou sestrojená souprava na čištění zbraní a láhev bourbonu. Neměl jsem na ní chuť. Kufřík jsem zavřel a šel zpět za barmanem.
,,Bylo to všechno. Dám ti dalších 5 tisíc, když mi ji tu zase necháš a pokud možno, bez toho abys ji prodal.“
,,Těch pět tisíc si nech. Ber to jako dárek na usmířenou.“
Překvapilo mě to, ale když jsem si to pak probral znova, bylo mi to jasné. Dobře ten vydřiduch věděl, že těch pět tisíc u něj utratím.
,,Tvrdil jsi, že u mě chceš nakoupit.“
,,No jasně vidíš. Potřebuju toho docela hodně, protože moje výbava je nedostačující. Potřebuju alespoň 200 nábojů 9x19 a pět prázdných zásobníků do MP5. Dále jednu lékárnu s léky na bolest, stimulanty podporujících srážlivost krve a dezinfekcí. Pak tři granáty RGD-3. Pak tři konzervy s masem, nejlépe sekané hovězí, ale klidně se spokojím i s vepřovým. Pak párky, jedno vakuované balení. Minerálku, dvoulitrovou lahev. Neotevřenou. Nakonec asi nějaké pečivo, bochník chleba. To by mělo stačit.“
,,A hodinky s vodotryskem nechceš?“
,,Zaplatím odpovídající cenu.“
,,Deset tisíc?“
,,Osm.“
,,Souhlasím,“ řekl s trochu otráveným obličejem. Vyskládal všechno na pult. Bylo to takové divadlo. Zaplatil jsem přibližně dvojnásobek. Barman nic neříkal, protože věděl, že na veterána jako jsem byl já, by to nemělo efekt.
Věci jsem dal do batohu. Měl jsem ho schovaný u vědců před tím, než jsem šel do továrny. Nechtěl jsem se zpomalovat. Šel jsem zpět do hangáru. Sedl jsem si na matraci a začal cpát náboje do zásobníků. Sumky už jsem měl připravené na volném místě na opasku. Za necelou čtvrthodinku jsem byl připraven. Zbylou munici jsem si schoval v batohu. Dal jsem si tam i své zásoby jídla, sadu na čištění zbraní a medikamenty. Dal jsem si batoh pod hlavu, vzal si zbraň do rukou a usnul. Zítra jdu na Smeťák.

_________________
FB oficial (literární tvorba)

Oficiální autorské stránky


Sob Nov 26, 2011 6:25 pm
Profil
Zkušený
Zkušený
Obrázok užívateľa

Registrovaný: Pon Mar 21, 2011 4:46 pm
Príspevky: 588
Bydlisko: Bambusový háj
Odpoveď s citáciou
Poslať Re: Kolja Vatuťkin
Dej si bacha, občas ti tam chybí čárky, spojky a předložky, a celé to pak vyzní divně. A některé věty by šli víc "natáhnout" :wink: Ale nechci být za hnidopicha, i moje Kaťuša není bez chyb :)

Ale jinak je to dobré, jen pokračuj :D

_________________
"V temnotě noci jsem nespatřil žádnou tvář, ačkoliv jsem jasně viděl čísi horký dech srážet se na okenní tabulce. Něco mě sledovalo."
Můj Twitter.
Obrázok


Sob Nov 26, 2011 9:52 pm
Profil WWW
Zelenáč
Obrázok užívateľa

Registrovaný: Pia Júl 23, 2010 11:28 pm
Príspevky: 146
Odpoveď s citáciou
Poslať Re: Kolja Vatuťkin
Jsem pověstněj tím, že nejsem moc dobrý přes korektury, věci si maximálně jednou dvakrát přečtu a nic moc neopravuju :D Příště si dám větší pozor, díky

_________________
FB oficial (literární tvorba)

Oficiální autorské stránky


Sob Nov 26, 2011 10:41 pm
Profil
Zelenáč
Obrázok užívateľa

Registrovaný: Pia Júl 23, 2010 11:28 pm
Príspevky: 146
Odpoveď s citáciou
Poslať Re: Kolja Vatuťkin
Kvalita není nic moc, ale snad pochopíte co jsem měl na mysli. Bohužel takové Kaťuše nemůžu konkurovat, protože jsem tak půl roku z formy :D

Pomalu a monotónně jsem našlapoval na starou asfaltovou silnici a pozoroval okolí a hlavně cestu před sebou. Jsem už skoro u hangáru. Stanoviště Povinnosti jsem minul před minutou a hangár nebude tak daleko. Plánuju tam chvilku počkat a možná si i vydělat nějaký ten rubl hlídkováním. Občas nade mnou prolétla vrána. Mám sto chutí nějakou zastřelit. Vraní oči se dobře prodávají. Jsou dobré na bolest hlavy. Něco jako přírodní ibalgin. Nejíst, pouze polykat. Tuhle větu má barman vytisknutou na celoflánových obalech od těchto náhražek. Nechal jsem je letět a co bylo důležitější, dorazil jsem do cíle.
,,Stát.“
,,To jsem já Kolja Vatuťkin.“
,,To není možný, prý jsi umřel v Jantaru.“
,,Vidíš mě tu nebo jsem průhlednej? Říkám, že jsem to já.“
,,Nevěřím.“
Přišel jeden můj starý známý.
,,Je to on. Pusťte ho.“
Prošel jsem dovnitř. Ten známý se jmenuje Borja Běgemot. Býval v mé skupině, ale pak jsme se rozešli. Založil si vlastní.
,,Koljo, nevěděl jsem, že jsi pořád naživu.“
,,Málem to tak nedopadlo. V Jantarský továrně mě málem zabili Snorci.“
,,S těma bych se nechtěl dostat do křížku. Jantar už je opravdu těžká zóna. Proto jsem radši tady na Smeťáku.“
,,Bude trvat ještě dlouho, než se tam vydám znova.“
,,A vůbec, co tě sem přivádí?“
,,Potřebuji prachy. V továrně mi zůstala vesta a zbraň. Tohle je záložní, ale bez vesty jinam nemůžu.“
,,No to je skvělý, nemohl jsi přijít v lepší dobu. Zemřelo nám pár chlapů na hlídce a já plánoval, že se mrkneme Banditům trochu na zoubek a provětráme jim tu jejich základničku tady naproti. Jdeš do toho?“
,,Možná mě to bude stát život, ale jdu do toho. Chci ale mít podíl na kořisti.“
,,Koho zabiješ, toho můžeš obrat.“
Standardní nabídka.
,,Samo,“ ušklíbl jsem se.
,,Takže jsme dohodnuti. Pokud ti to nevadí, za hodinku vyrážíme.“
,,Nevadí. Jsem totiž připraven.“

Za hodinu jsme skutečně vyrazili. Sedmičlenná skupina, po zuby ozbrojená, silně motivovaná. Nikoho kromě Borjy jsem neznal. Většina měla brokovnice, dlouhé tozky a upilované krátké, já měl svou MP5tku a Borja měl AK-47. Borja byl vybaven nejlépe. On jediný měl lepší vestu. My ostatní jsme měli bundy. Když jsem se koukl na naší skupinu pořádněji. Zjistil jsem, že jsme s Borjou jediní zkušení. Všichni tihle jsou mladí smrkáči, kteří bojovali tak jednou, dvakrát.
,,Vyrážíme,“ zašeptal Borja.
Nebyli jsme blbí, nešli jsme hlavními dveřmi, ale celý hangár jsme obešli. Bandity jsme tímto manévrem překvapili.
,,Všichni kromě mě a Koljy se budete plazit tamtím směrem. Máte brokovnice, které jsou účinné na krátkou vzdálenost. Jen my dva to pokryjeme, navíc máme výcvik.“
Neprotestovali. Neměli moc možností.
,,Kořist,“ zašeptal jsem.
,,Jo a obírejte jen ty, které zastřelíte a až po boji, jo?“
Čekali jsme do prvního výstřelu. Bandité dnes byli opilí nebo nebyli ve formě, překvapili jsme je. Borja se opravdu činil, ale jeho kalašnikov na to nebyl tak dobrý. Byla to dlouhá vzdálenost a moc vysoká ráže. Lítalo to všude kolem, a o přesné střelbě nemohla být řeč. Musel si tuhle pušku pořídit nedávno, protože ji neuměl ovládat. Nebyl s ní spřízněn. Převzal jsem iniciativu a začal střílet. Banditi neměli šanci. Po chvíli začali praktikovat heslo, kdo uteče, vyhraje. Trochu bych to poupravil. Kdo uteče dostane kulku, kdo se schová, dostane ji později, a kdo se vzdá, možná přežije. Bitva skončila po několika minutách. Padli pouze dva nováčci, což byl lepší výsledek, než se čekalo. Já zastřelil tři bandity, Borja dva a u nováčků mi to bylo jedno. Kořist mě ale trochu zklamala. Dvě tozky, jeden makarov. Dvacet patron do brokovnice a deset nábojů 9x18. K tomu jeden obvaz a jedna lahev vodky. Klasická pálenka ze všeho, co bylo po ruce. Vyráběná v Zóně. Prodal jsem ji Borjovi za sto rublů. O tom, že je téměř alkoholik jsem vám ještě neřekl. Náboje mi byly k ničemu, ale pro nováčky to bylo neskutečné bohatství. Dal jsem jim je za jedny den staré noviny a plechovku koly. Zbraně nikdo nechtěl. Budu je muset prodat u Barmana.

Zpět do Baru jsem to měl rychlé. Sotva jsem minul stanoviště Povinnosti, vyhlídla si mě skupinka psů. Utíkal jsem, co mi nohy stačili a baťoh, ve kterém jsem měl ukořistěné zbraně, mě mlátil do zad. Dorazil jsem otlučený a unavený. Barman na mě koukal a smál se.
,,Ty teda vypadáš.“
,,Honili mě psi, co bys dělal ty?“
,,Střílel.“
,,Napadají mě hned dva důvody, proč to nedělat. Přilákáš jich víc a zbytečně vyplýtváš střelivo, které bys pak musel draze koupit.“
,,Tady u mě,“ lišácky se usmál.
,,Ani náhodou. Teď budeš platit ty, mám tu dvě tozky a makarova,“ vyndal jsem je na pult.
,,Tři stovky, víc ne.“
,,Jsou nabytý.“
,,Třistapade.“
,,Dobrá.“
Rychlý obchod, ale abych si mohl koupit vestu, musel bych takových výprav udělat ještě sto a na to není čas.
,,Nemáš pro mě nějakou práci?“
,,Mám.“
,,Pokračuj.“
,,Potřebuju donést artefakt Kamenná krev a potřebuju jí rychle. Jsem ochoten ti dát dvojnásobek tržní ceny.“
,,Odměnu chci na pevno.“
,,Ty se nezapřeš co?“ zasmál se, ,,Tři tisíce.“
,,To by šlo. Když přinesu jiné artefakty, budeš mít zájem?“
,,Neriskuj, nemáš vestu a nerad bych ti tu lepil kůži zpátky izolačkou jenom proto, že spadneš do radioaktivní bažiny.“
,,Jen kdyby náhodou.“
,,Vždyť mě znáš, cokoliv se dá zpeněžit, tak od stalkerů odkoupím a obzvlášť od tebe Koljo.“
,,Tak se zatím měj, já se po tom mrknu.“

_________________
FB oficial (literární tvorba)

Oficiální autorské stránky


Uto Dec 27, 2011 8:31 pm
Profil
Zkušený
Zkušený
Obrázok užívateľa

Registrovaný: Pon Mar 21, 2011 4:46 pm
Príspevky: 588
Bydlisko: Bambusový háj
Odpoveď s citáciou
Poslať Re: Kolja Vatuťkin
Kolja je tvrďák :D Ale promiň, já si prostě nemůžu pomoci, už v první větě chyba. Mělo by to být spíš- pozoroval okolí, hlavně cestu před sebou.
Takových věcí se tam najde víc, ale nechci tě drbat, na to máme Datastora :lol:

Ale jinak se to čte dobře, zajíma mě, co se s Kojlou stane :) už se těším na další pokračování :wink:

A pamatuj, povídku dělá v prvé řadě příběh, a až potom gramatika :wink: Hodně štestí v dalším psaní...

_________________
"V temnotě noci jsem nespatřil žádnou tvář, ačkoliv jsem jasně viděl čísi horký dech srážet se na okenní tabulce. Něco mě sledovalo."
Můj Twitter.
Obrázok


Uto Dec 27, 2011 8:46 pm
Profil WWW
Zelenáč
Obrázok užívateľa

Registrovaný: Pia Júl 23, 2010 11:28 pm
Príspevky: 146
Odpoveď s citáciou
Poslať Re: Kolja Vatuťkin
Obvykle nepíšu dvě za sebou, ale tohle mě před chvílí napadlo a já prostě musel. (podle toho je to taky hrozná kvalita :D)

Dnes jsem na Smeťáku už podruhé. Nejdřív dopoledne a teď odpoledne. Potřebuju najít artefakt Kamenná krev. Dohodl jsem se s na tom s barmanem. Snad se nepřihodí nic neobvyklého, potřebuju peníze na novou vestu. Nehodlám se tu nechat zabít. Jenomže, to bych nebyl já, aby šlo všechno podle plánu. Sotva jsem minul bývalý Černý trh, uslyšel jsem výkřik. Ženský výkřik, abych byl přesný. Bylo mi to divné, protože ženy v Zóně nejsou. Teda, většinou. Vyšplhal jsem na vrchol polozřícené budovy. Měl jsem je jako na dlani. Pět banditů ohrožovalo nějakou vědkyni a stalkera s kalašnikovem a ve vestě. Bože, mě by se ta vesta tak hodila. Bandité toho ubožáka zastřelili. Odjistil jsem zbraň, přepnul na jednotlivé výstřely a čekal. Dva bandité chytili tu vědkyni, další dva ji začali svlékat a ten poslední si stahoval kalhoty. Přesně akorát. Namířil jsem na toho nedočkavého a zastřelil ho. Pak ty další dva, ale opatrně abych nezranil to děvče. Z dálky jsem neodhadl její věk, ale nebylo ji víc než pětadvacet. Jeden bandita chytil kulku jen do ramene, takže se otočil a začal utíkat. Střelil jsem ho do zad. Dívka klesla a jen pomalu se opět oblékala. Seskákal jsem ze sutin a šel za ní. Koukala se na mě vystrašeně.
,,To jste byl vy?“ zašeptala vystrašeným hlasem.
,,Ano, jste v pořádku?“
Nebylo ji do řeči, přesto přikývla.
,,Jak dlouho jste tady v Zóně?“ zeptal jsem se ji.
,,Dvě hodiny.“
,,Předpokládám, že jste přistála helikoptérou v bunkru v Jantaru, najmula jste si prvního pitomce, co šel kolem a měl zbraň a šla jste do terénu.“
,,Říkal, že mě ochrání. Šli jsme sem, protože tady je to bezpečné.“
,,V Zóně není nikdy bezpečno.“
Viděl jsem, jak si něco tiskne k hrudi.
,,Co to tam máte?“
,,Nic.“
Namířil jsem na ni zbraň. Nechtěl jsem střílet, ale tohle je větší motivace než prázdná slova.
,,Proboha nestřílejte. Je to taková červená deska. Ten chlap ji říkal Kamenná krev.“
Jackpot.
,,Co vám ještě řekl.“
,,Že v Zóně není nic zadarmo.“
,,Byl velice uvědomělý. Škoda, že ho zastřelili. Zachránil jsem vás a proto bych rád jistou odměnu.“ Kývl jsem k její hrudi. Neochotně se začala svlékat.
,,Ne, ty hloupá. Chci ten artefakt.“
Podala mi ho. Obral jsem bandity (nic zvláštního, jen dva makarovy, jeden tokarev a dvě upilované brokovnice) a nabídl ji, jestli chce se mnou do baru.
,,A co bude s ním?“ zeptala se a ukázala na toho stalkera, který ji měl chránit.
,,Máte pravdu,“ přišel jsem až k němu a odcvakl mu vestu, kterou měl na sobě. Měl větší velikost, ale to bych měl zvládnout upravit.
,,Počkat, nemůžete ho tu takhle nechat.“
,,Můžu, stejně jako tamty.“
,,Vy jste zvíře.“
,,To je v Zóně každý, kočičko. Buď ráda, že jsem to menší zlo a nechci tě znásilnit.“
,,Ani neznám vaše jméno.“
,,Kolja Vatuťkin.“
,,A to prostřední?“
,,To si tajím, a teď mi řekněte to vaše.“
,,Nina Falko.“
Potom už mlčela. Dovedl jsem ji až do baru. S Barmanem jsem se viděl nějak moc často. Všichni se dívali na můj nový přírustek.
,,Cos to přived za školku?“ vyhrkl na mě barman.
Někdo ji plácl po zadku a ona vřískla.
,,Zvykejte si,“ řekl jsem ji. Otočil jsem se na Barmana a vše mu vysvětlil.
,,Zavolám Sacharovovi, jestli si ji tu můžeme nechat, podle mne k nim nepatří,“ navrhl.
,,Klídek, nadrženej. Pokud ano, tak je moje jasný?“
,,Je to horký zboží, zabijou tě pro ní.“
,,Neboj, já si vše pojistím.“
,,Máš ještě něco?“
,,Jo, mám tu nějaký zbraně a taky ten artefakt, který jsi chtěl.“
,,Vestu už koukám nepotřebuješ.“
,,Ne, ale nepohrdl bych několika konzervami. Teď to bude těžké.“
,,To si buď jist, pamatuj, kam čert nemůže, tam nastrčí ženu,“ zakončil vše Barman.

_________________
FB oficial (literární tvorba)

Oficiální autorské stránky


Uto Dec 27, 2011 9:45 pm
Profil
Zelenáč
Obrázok užívateľa

Registrovaný: Pia Júl 23, 2010 11:28 pm
Príspevky: 146
Odpoveď s citáciou
Poslať Re: Kolja Vatuťkin
Na vědomost se dává, že jsem celého Kolju vzal z úplně jiné strany a skoro celé dosud napsané a vydané (ačkoliv je to šest let zpátky, kurnik, to je dlouho) přepsal a vydal na svých stránkách.

Je to dlouhé jak hovado, ale věřím, že mi nebudete mít za zlé, pokud to sem překopíruju :) http://frolda.cz/2017/04/kolja-vatutkin ... ara-cesta/

Na ostatní projekty také mrknu slibuju, plánuju přepsat Soudruhu Bratře ty Parchante a též pokračovat v Příležitosti Zóně. A hlavně to plánuji někdy i dokončit :D


Akt I: Stará cesta


Nový začátek je vždycky krutý. Obzvlášť, když přežijete vlastní smrt.


Kopanec do žeber mi odebral poslední síly. Prasklo mi i to poslední zdravé žebro, které se v mém polámaném těle náhodou zapomnělo, a já vydechl poslední doušek vzduchu z plic.

„Nedám,“ vydechl jsem. Tedy, spíš jsem zachrčel. Donutilo je to zpomalit, ale pochybuji, že mi nějak zvlášť rozuměli. Podívali se na sebe, a pak mě jeden z nich ještě naposled nakopl.

Začal jsem dávit svoje vnitřnosti a plival krvavé chuchvalce, dokud jsem si z nich neudělal takový malý polštář.

„Našij to do něj Heřmane, tohle nemá cenu,“ vykřikl jeden z tříčlenný party, která mě právě mlátila.

„Dokud to nevyklopí, přece nenašel tuhle vestu, jak se někde jen tak válí.“

Snažil jsem se něco říct, ale jen jsem chrchlal, teprve po chvilce jsem dostal srozumitelnou větu.

„Já ji našel.“

Stáhl ji ze mě, aniž bych se zmohl byť jen na nejmenší odpor. Bolest přehlušila i tu poslední pachuť ironie. Obvykle to jsem já, kdo někoho okrádá. Ještě se mi nepovedlo být na druhé straně pistole. Zkurvená Jantarová fabrika.

„Jo ták,… našel. Si tu třeba zdechni.“ S těmito slovy mě skopl ze zabláceného svahu. Padal, jsme dolů a nechával se ošlehávat křovím. Dopadl jsem do malé strouhy. Naštěstí nepršelo. Na druhou stranu, aspoň bych se utopil a bylo by to za mnou.

Probudil jsem se až pozdě v noci. Ani nevím, jestli z vlastní vůle nebo mě něco nadzvedlo. Nedokázal jsem myslet, ale dokázal jsem se postavit. Pohladil jsem se na tajném pouzdru na opasku, kde mám sirky a artefakt Máminy Korálky. Čerstvý přírůstek. Mám dojem, že mi zachránil život, a tak jsem je proklel. Přesto mě trochu potěšilo, že ho nedostaly ty svině. Jo, cizí neštěstí vždycky alespoň trochu skrytě potěší. A to, i když člověk mele z posledního. Šel jsem asi deset minut, když jsem potkal 2 vědce z bunkru.

„Profesore Kruglove, vypadá to, že tady je jeden v raném stádiu šílenství. Za to jistě může to záření z továrny.“

„Vypadá velmi zuboženě. Bůhví co je to za stalkera.“

„Budeme ho testovat?“

„Já jsem živej pitomci. Jen mě nechte pár hodin vyspat, dejte mi jednu dvě konzervy a řeknu vám všechno…“ chtěl jsem říct. Místo toho ze mě vylezlo jen pár slov. K mému štěstí mezi nimi bylo to: „Živej.“

Těžko říct, co si profesorský o mně mysleli. Ale probudil jsem se u nich v bunkru a vypadalo to, že jsem byl hodně dlouho v limbu.



***



„Musím říct, že jsme vás už odepsali,“ prohlásil Sacharov, když se na mě přišel podívat. Nezmohl jsem se na odpověď, a tak pokračoval ve svém vysvětlení: „Vlastně jste naživu jenom, protože nám došel materiál na pokusy.“

Posadil jsem se zády o topení a nechal se hřát. Byla mi neskutečná zima.

„Prokázal jste mimořádnou odolnost.“

Prohlédl jsem se. Měl jsem na sobě něčí pyžamo a podle smradu pěkně dlouho.

„Moje věci?“

Sacharov zvedl ruce a převzal kontrolu nad rozhovorem.

„Nejprve hezky popořadě ano? Měl byste vědět, že jsme na vás použili preparát pod vývojovým označením JVPP-4. Nemáme ještě potvrzené všechny vedlejší účinky, ale příštích pár dní budete mít návaly náhlé nevolnosti, stavy podvýživy a dehydratace a nejspíš na několika místech i náhlé avšak jinak zcela neškodné krvácení. Nyní k věcem, o vaše boty, kalhoty a pruhovaný nátělník nemáme zájem. Dokonce ani o ten pěkný pásek, nicméně tady začíná první ale.“

Povzdechl jsem si.

„Budu hádat, sirek máte dost.“

Profesor se usmál. Vypadal jako senilní stařík, který každou chvíli zaklepe bačkorama, ale měl to všechno moc dobře srovnané. A hlavně to byl dost vykutálený hajzl. Sedl si na židli a začal vysvětlovat.

„Sirky si také můžete ponechat, ale jak správně tušíte, máme velký zájem o váš artefakt,“ odkašlal si, „řekněme, že k nám máte určité závazky. Byl jste tu více jak dva týdny a jenom za stravu a léčbu nám jste dlužen mnoho peněz.“

Čím dál, tím lepší.

„Kolik?“

„Účet dělá třicet tisíc rublů.“

Polkl jsem slinu a strčil hlavu do dlaní. To snad nemyslí vážně. Kéž bych jenom zheb.

„A?“

„Jak jsem vám řekl, máme velký zájem o váš artefakt. A mám ještě jednu dobrou zprávu. I když jste práci v podstatě nedodělal, jsme ochotni vám přiznat alespoň část odměny, kterou jste měl dostat za průnik do Jantarské továrny.“

„Kolik bude tedy můj dluh, pokud vám přenechám artefakt a k tomu i celou odměnu?“

„Patnáct tisíc. Polovina.“

Zkusil jsem se zvednout, ale byl jsem strašně slabý. Bůh ví, čím mě tady krmili. Co já bych teď dal za pořádnou pečínku, nebo alespoň masovou konzervu.

„Jen klid, příteli. Jste jen velmi podvyživený, neměl byste se namáhat.“

Příteli, to jasně. To je den.

„Jak z toho ven…“ řekl jsem si spíše pro sebe. Sacharov se poškrábal na bradě a řekl:

„Vlastně těch možností je víc. Můžeme sepsat smlouvu o spolupráci, upíšete se nám na určité časové období a dluh si odpracujete. Nebo prodáte úplně všechno, co jste si u nás nechal. Připomínám, že hodnota věcí jen tak tak pokryje dluh. Vlastně by vám zbylo leda tak na něco k snědku a kulku do hlavy.“

Nevypadalo to zrovna dvakrát růžově.

„A třetí možnost?“

Sacharov pokýval hlavou.

„Není třetí možnost.“

Zasmál jsem se, jak mi to jen pohmožděná čelist dovolila.

„Vždycky je třetí možnost.“

„Tentokrát ne, ledaže byste měl ještě něco, co byste mohl nabídnout.“

„Jediné, co mám, jsou informace. A ty vás určitě budou zajímat.“

Profesor zdvihl obočí a poslouchal.

„Továrna pořád pracuje. Mozek byl vypnutý, jak jste předpokládal, ale stále vydával záření. Málem mě to zabilo.“

„Nesmysl, šli tam dva lidé, kteří ho vypnuli.“

„Říkám vám pravdu, Označený vypnul pouze zesilovač. Mozek jako takový se ale vypnout nedá. Chrání ho neprůstřelné sklo a hromada mutantů a zombíků. Jedinec to nezvládne a obávám se, že ani dobře cvičená armáda taky ne.“

„Najmout žoldáky na takhle cílenou operaci ale není v možnostech našeho rozpočtu!“ vykřikl Sacharov.

„To už není moje věc. Díky mně ale víte, že vaše teorie byla chybná a s čím máte počítat. To znamená, že informace měla hodnotu. S artefaktem a odměnou to splatí můj dluh.“

Profesor se ale nedal takhle snadno. Zamračil se a spaloval mě pohledem.

„A s vašimi věcmi.“

Tohle jsem slyšet nechtěl, ale smířil jsem se s tím. Nemám k nim citovou hodnotu, a u barmana nebo někde z ruky do ruky bych to za moc nestřelil. Tady to šlo alespoň použít jako část vyjednávání. Beztak na tom vydře poslední rubl z nějakého jiného chudáka.

„Dobře, ale chci pistoli, jeden zásobník a večeři.“

Sacharov by se mohl v mžiku přejmenovat na kyselý ksicht. Ale nakonec jsme se dohodli. Doplnil jsem živiny a udělal tu největší blbost, co stalker může. Vyjít v noci na pochod.



***



Jestliže jsem na začátku měl největší smůlu na světě, karma mi to všechno vrátila a garantovala mi čistý průchod až do baru. Nebo se žoldáci vyzabíjeli se psy, upíry a další havětí navzájem.

Tak jako tak to byla neuvěřitelná klika a skoro bych si troufnul říct, že mi stálo za to vidět ten neocenitelný pohled barmana, když mě spatřil ve dveřích.

„Koljo? Ty nejsi mrtvý?“

Teda, čekal jsem od něj lepší uvítání, ale na druhou stranu není se čemu divit.

„No, živý bych se teda moc nenazval, takový slabý průměr. Mám ale trochu naspěch, takže přejdu rovnou k věci. Kde jsou mý prachy.“

Práce u vědců vůbec není za odměnu. Úmrtnost je tak vysoká, že většinou jen barman sežene nějaké maso na odpis a to jim za tučný prachy předhodí. Občas z toho vznikne docela zajímavý přínos pro všechny strany, ale většinou to znamená jenom to, že stalker umře a bude hodně trpět. Když si tak vzpomenu, byl jsem ideálním kandidátem. Totálně opilý, nemajetný a s ne moc ideální pověstí.

„Klid, klid,“ zvedl ruce, „mám to tu připravený. Jenomže tu je spousta problémů, které jsem za tebe musel vyřešit. Jsi mi dlužen.“

Opřel jsem se o pult a pousmál se nad tou ironií. Místo, abych se díky tý práci zaopatřil na pár týdnů, tak jsem si posral život na hodně dlouho. Všichni melou něco o tom, že jsem jim strašně dlužen a tváří se u toho, jako kdyby mi projevili obrovskou laskavost.

„Můžeme někde v soukromí? Tady je moc uší,“ navrhl jsem.

Barman pokrčil obočí, ale přikývl. Dal na pult ceduli s nápisem: „Za deset minut budu zpátky.“ A vzal mě dozadu.

„Tak jak si to představuješ,“ řekl na začátek.

Položil jsem si hlavu do dlaní a chvíli přemýšlel. Barman byl netrpělivý, ale nenechal jsem ho dlouho čekat. Potřeboval jsem jen pár vteřin.

„Přehodnotil jsem život. A před tím, než se tu rozesměješ, jak ti tu nakecávám, že jsem se změnil, tak mě nejprve vyslechni. Chci začít znovu a potřebuju smazat svou banditskou minulost a znovu se postavit na nohy. Hodilo by se mi, pokud bys pustil ven pár informací o tom, že jsem v pohodě. Něco jakože jsem málem umřel, což si stejně většina myslí, a zpytuju svědomí. Udělám pro tebe za to pár kšeftů, jen mě prosím neposílej zase do Jantaru.“

Barman kalkuloval, jak uměl. Nelíbilo se mu pár věcí, ale asi ho zaujal fakt, že jsem přežil. Jedno vím jistě, neslitoval se ze soucitu.

„Nejprve byznys, probereme tvoje věci.“

Vrátil se za pár minut s plechovým kufříkem. Měl v něm vylepšený Fort a tři zásobníky, baterku, obvaz, antirad, základní detektor a nůž.

„Dobře jsi udělal, že sis tu nechal zálohu, kdyby se něco stalo,“ komentoval to. Přikývl jsem mu.

„A teď, co s tebou. Je jasné, že Temné údolí, Jantar nebo Rostok je mimo hru. Vidím to tak, že se buď vrátíš do Kordonu, a nebo zkusíš svoje štěstí na Smeťáku.“

Kordon jsem rovnou zamítl. Nic moc to není, šance na úmrtí je skoro stejná, jako kdekoliv jinde, ale skoro nic se tam už neobjevuje. Vyplatilo by se to jen jako trasa k Sidorovičovi, ten má občas nějakou fajn zakázku, ale to už je jiná úroveň. Já jsem teď v nemilosti a musím si své místo zasloužit.

„A to se zrovna hodí, na Smeťáku mám dva kšefty. Jeden stalker mi dluží prachy a ty ho půjdeš zkásnout. A pak se stav za Maraudrem. Samotář, má s klukama připravenou nějakou akci na ochranu nováčků, tak se půjdeš uvést.“



***



Vyrazil jsem v podstatě ihned, co jsem si vzal věci. Měl jsem trochu obavy z toho kasírování. Pokud ty prachy mít nebude, tak ho budu muset zmlátit nebo zabít. Fajn, to problém není, ale co když ho zabiju, a on je stejně mít nebude? Dluží prý barmanovi pět tisíc a to je hodně velká suma.

Proběhl jsem kolem stanoviště Povinnosti a zamířil si to rovnou k hangáru. Měl jsem štěstí, že oba kšefty byly na stejné zastávce. Před hangárem totiž byla stará zastávka autobusu a občas tam někteří kempují. Většinou to jsou ti, co si dávají jen krátkou pauzu na oběd a nechtějí platit poplatek za nocování nebo clo za zastávku.

K mému štěstí tam pořád seděl můj člověk. Barman měl dobré informace a uměl kalkulovat. Hajzl. Nebo to mohu přičíst k jeho starosti o prachy, obzvlášť, pokud jsou jeho.

Jakmile jsem k nim přišel, tak ztichli.

„Odpal,“ řekl jeden. Přesně ten můj.

„Jsem tu obchodně,“ uvedl jsem se.

Jeden z jeho kumpánů mi plivnul na botu. Druhý zamíchal polívku v konzervě a doufal, že jsem si nevšiml, jak šahá po pistoli. Můj člověk se zatím k ničemu nechystal, ale snažil se odvést pozornost.

„Nic nekupujem a ani nic prodat nechceme. Takže si dej odchod.“

Pokývl jsem hlavou.

„Fajn, dobře, chápu, nejsem vítanej. Už mizím, jasný?“

Sotva jsem to dořekl, vytáhl jsem pistoli a začal střílet. Nejprve rána na toho s brokovnicí. Prostřelila mu krk a vyřadila ho ze hry. Další dvě rány padly na druhého kumpána, který zvedal pistoli, ale jak seděl, tak se mu špatně vyndávala, a to ho stálo život.

Můj člověk začal utíkat. Namířil jsem mu na nohu a vystřelil pár ran. Dvakrát jsem minul, ale jedna kulka mu prostřelila stehno a stalker padl na zem. Doběhl jsem za ním, a těsně než vyndal pistoli, ho kopnul do ksichtu.

Odzbrojil jsem ho a mířil na něj.

„Dlužíš Barmanovi prachy a já mu je mám předat, takže cáluj, nebo čiao,“ zjednodušil jsem vyjednávání.

Ležel na zemi a sykal bolestí. Lákalo mě ho obrat o všechno, co měl, ale říkal jsem si, že pro mou pověst bude lepší, když budu dodržovat popis práce a ten zněl, přines prachy, ne střílej stalkery. I když, na to je teď trochu pozdě. No co, neměl být tak nerudný a měl platit včas.

Vybral jsem mu kapsy a sebral prachy. K mému štěstí je tam měl téměř přesně. Zbyly dvě stovky, které byly takový malý bonus pro mě. Víc jsem se nestaral. Bude lepší si trochu pospíšit, i když bylo dost lákavé obrat i ty mrtvoly.

V hangáru už na mě čekal Marauder. „Co to bylo tam venku?“

„Akcička pro barmana,“ odpověděl jsem mu. Víc se nestaral. Vyřešil přístřeší zadara i další formality s ochrankou a prošel se mnou až na druhou stranu k balkónu.

„Je to jednoduchý. Potřebujeme vytipovat, kdo z těch tří nováčků tam dole, to zvládne nejlíp. Je to hnusný, ale je to tak. Zóna je tvrdá a my tu nejsme mateřská školka. Támhle v tunelu se skrývají banditi a naši musí přeběhnout. Nebude to ale zas taková poprava. Tvůj úspěch závisí na tom, jestli tvůj kůň přežije, tak spusť.“

„Super, takže loterie,“ povzdechl jsem si.

Marauder se zakřenil.

„Ale nenastavuješ vlastní kůži.“

A to zas jo. Bod pro něj. Chvíli jsem přemýšlel, a pak řekl:

„Vyhraje ten poslední. Banditi mají dvouhlavňovky, než přebijou, bude daleko.“

Marauder to chvíli zvažoval, potom vše oznámil do vysílačky a dal povel. Stalker s kalašnikovem poskytl krycí palbu a nováčkové vyběhli.

Přesně jak jsem předpokládal, první hned padl rozemletý na kaši, sotva ho banditi zahlédli. Broky jsou svinstvo. Druhý ještě chvíli pobíhal, než ho sestřelili taky. Teprve ten třetí se dokázal dostat k bráně, kde se skryl za bednami a proběhl do hangáru.

„Musím uznat, že umíš myslet. Řeknu Barmanovi, že jsi v pohodě. Tak se za ním můžeš klidně vrátit,“ komentoval vše Marauder. Ještě jsme si potřásli rukou a pak jsem vyrazil rovnou do baru.

Barman se ke mně choval překvapivě docela mile. Vzal si peníze z dluhu a přivítal mě ohřátou pečení a přidal i dvě housky. Zapili jsme to trochou vodky a džusem a pak mi předložil nabídku, která patří do kategorie – Tohle se neodmítá.

„Je to docela jednoduchý. Jedna skupina hledá někoho, kdo se o sebe umí aspoň trochu postarat. Hodil jsem s nimi pár slov a chtějí udělat pár výprav za artefakty do lesů mezi Smeťákem a Temným údolím. Moc se tam ostatním nechce, protože tam je hodně psů a není to tam úplně zmapovaný. Nabízí ti dvacet procent z kořisti, plus deset táců jako extra záloha na vybavení. Nedělej si planý naděje, budou ji pak chtít vrátit. Takže by ses měl radši vrátit s velkou porcí artefaktů. Sestavil jsem ti za ty prachy výbavu, pořádnou brokovnici Mossberg, základní stalkerskou vestu, spacák, a jídlo a vodu na tři dny. Stalkeři na tebe čekají u stanoviště Povinnosti. Měl bys mrsknout. A hlavně se vrať. Nezapomeň, že tu ještě máme pár nedořešených záležitostí.“

Z Baru jsem vyletěl jak vítr, z části nedobrovolně. Ale co naplat, bylo třeba zamakat. Vrátil jsem se na stanoviště Povinnosti, utekl psům, kteří začali být aktivní a našel stalkery, co na mě čekali.

Byli čtyři, jeden v exoskeletonu, jeden v SEVĚ a dva měli vestu jako já. Přestože tu byly takovéhle rozdíly ve výbavě, tak patřili k sobě. Tedy, co mi alespoň řekli. Vydali jsme se kolem Černého trhu a zamířili si to k lesům mezi Kordon a Temné údolí.

Po cestě jsme se ještě pořádně rozhlédli. Ten v SEVĚ byl zodpovědný za prozkoumávání anomálií. Měl ten nejlepší detektor a byl velmi obratný. Takže když jsme šli kolem pár Gravikoncentrátů nedaleko kyselinového jezírka, našel dva Křiváky.

První s vestou byl do všeho hr. Neustále se ptal, co je tamto a co je támhle a kdy potkají další mutanty a kdy najdou ty ohromné stalkerské poklady, o kterých se vypráví u ohňů a po třetí lahvi vodky. Evidentně doufal v rychlé zbohatnutí.

Exoskeleton neřekl ani slovo. Měl v ruce Saigu s bubnovým zásobníkem a koukal, kde se co šustne, aby to mohl zastřelit. Asi by mu bylo jedno, pokud by to byl mutant nebo stalker.

A čtvrtý byl jediný alespoň trochu normální. Po většinu cesty mlčel a jeho slovní zásoba se soustředila na jednoslovné věty a krátké posunky, ale bylo to cítit z jeho pohybu a jistoty. Byl tu dlouho, ale ne tolik dlouho, aby myslel na změnu povolání, usazení nebo na kariéru v nějaké frakci. Toho bych se měl držet.

Po průzkumu kolem jezírka jsme zamířili do lesa. Psy jsme zatím zahlédli jen v dálce, ale všichni jsme si byli jistí, že je brzy potkáme.

Země byla pokrytá jehličím a větvemi. Dvacet let to tu je neřízený prales, ale tady na začátku se ještě občas nějaký stalker objevil. Teprve po hodince pochodu lesem jsme se začali dostávat na místa, kam už se vydali jen ti nejodvážnější, nebo ti nejvíc sebevražední.

Trvalo pár minut pochodu, než jsme našli prvotní problém. Hnízdo flaks. Exoskeleton nás zastavil a rozvinuli jsme se v rojnici. Připravili jsme si všichni zbraně a pomalu pokračovali blíž. Byl jsem úplně na straně, vedle na levé straně byl akorát SEVA, který si připravil AKSU.

Kývli jsme na sebe a udělali pár kroků vpřed. Jakmile jsme uviděli ležící flaksy, zamířili jsme na ně a udělali ještě pár kroků. Vyčenichali nás, blbý vítr. Zvedly se a začaly od nás chytat rány. Vystřelil jsem dvě rány krátce za sebou. Ta brokovnice je maso, ale nemá pažbu, jen rukojeť, a to mě krutě štve. Na krátko je ale luxusní.

SEVA začal pálit, ale něco schytaly stromy. U broků to tolik nevadilo, ale u samopalu to bylo něco jiného. Přesto jsem viděl, jak si podal jednu flaksu, která běžela přímo na něj. Slyšel jsem krátké dva rychlé výstřely a několik dalších menších. To byla dvouhlavňovka a Saiga. A taky krátkou kakofonii. Ten poslední má MP5tku.

Podvědomě jsem vystřelil na něco, co se mihlo mezi stromy. Nebyla to flaksa, nebo jsem si to alespoň myslel. Broky to nezasáhly. Cvak cvak. Opět se to mihlo mezi stromy. Cvakl jsem závěrem, ale výstřel nevyšel. Prázdná schránka. Sáhl jsem do kapsy u bundy a vytáhl dvě patrony, které jsem začal ládovat. Pak znovu, ale jakmile jsem zasunul třetí patronu, srazilo mě něco k zemi. Záda mě zabolely, pár větví zapraskalo, ale jinak dobrý. Tedy, trochu mě bolela hlava a neskutečně mě bolela hruď. Podíval jsem se, ale nebyla tam žádná krev, takže nejspíš mě jen něco pořádně fláklo.

Překulil jsem se na stranu a podíval se směrem k SEVOvi. Náš průzkumník anomálií ležel na zemi a z hrudi mu čouhal obrovský trn, nějaká velká větev nebo tak něco. Došlo mi, že tohle není obyčejné hnízdo flaks. Někomu jsme se nabourali do chléva a ten někdo je teď kurevsky nasraný.

Pastýř, vzpomněl jsem si. Zaslechl jsem to jednou v Baru. Říkali, že tu je nějaký silný mutant, který zabíjí všechno a všechny, a který má ochočených pár smeček mutantů.

Mám podezření, že o tom ostatní věděli. Nebo alespoň někteří. Zaslechl jsem tři výstřely. Saiga. Rychle jsem ještě strčil do brokovnice tu vypadlou čtvrtou patronu a rozeběhl se k ostatním. Vesta s MP5tkou ležel na zemi rozdrápaný od flaks. Exoskeleton se Saigou ustřelil hlavu poslední flakse, která byla v okolí, a vesta s dvouhlavňovkou klečel vedle u stromu a přebíjel.

„Tomin?“ zeptal se Exo. Zatřásl jsem hlavou.

Exoskeleton naštvaně promáchl zbraní vzduchem a vyměnil zásobník. Pastýř ale nečekal. Zaslechli jsme výkřik a druhý stalker ve vestě padl na zem s proraženým břichem.

Exoskeleton se nejprve podíval na svého mrtvého druha a pak na mě.

„Za to můžeš ty, kriple! Dva roky jsem tu s nima byl. Od začátku jsme byli spolu. A teď přijdeš ty a najednou jsou všichni tuhý!“

Odplivl jsem si a nastavil mu náruč.

„Tak střílej, svině. Když máš chuť…“

Vystřelit už nestihl. Pastýř mu probodl břicho, ale jeho dlouhý pařát se v exoskeletonu zasekl a nemohl ho vyndat. Exoskeleton křičel. Pocítil jsem, že mám šanci přežít. Přiběhl jsem blíž a namířil Pastýřovi na tělo a vystřelil. A pak znova a znova. Poslední čtvrtý náboj už šel jen do jeho rozmašírované mrtvoly. Polkl jsem.

Bezpochyby mě Pastýř nezabil jen kvůli tomu, že se na mě otočil Exoskeleton a on vyhodnotil, že si tak s ním lépe poradí. Jeho předpoklad ale překazilo brnění jako takové. Kurevská klika.

Pastýřovo tělo se začalo nafukovat a pak prasklo a rozteklo se na kaši. To mě naštvalo, říkal jsem si, že za takovou trofej by Barman mohl dát něco pěkného. Vzal jsem od Exoskeletona batoh s Křiváky, Saigu i patrony, prohlédl ostatní mrtvoly a vypíchl flaksám pár očí, které jsem dal do igelitu. Přemýšlel jsem, jestli mám jít dál.

Nakonec jsem se rozhodl popojít ještě o trochu. U ohrady byla malá chatka postavená z proutí, taková polozemljanka. Vzal jsem Saigu a nakoukl dovnitř. Něco jako pseudopostel, staré hnijící maso, nějaké nepotřebné cetky a bordel… a Baterka! Artefakt vysoké hodnoty! Okamžitě jsem ho popadl a dal do batohu. To by mohlo možná i stačit, je na čase se vrátit.

Vyšel jsem ven z chatky a zaslechl vrčení. Okamžitě jsem si klekl a zpozorněl, když jsem zaslechl kromě vrčení i kousání a trhání masa. Rozhlédl jsem se a všiml si, že kolem mrtvol flaks a stalkerů jsou pseudopsi. Říkal jsem si, co je nebezpečnější, několik pseudopsů, kteří by mě na místě roztrhali, nebo neznámá cesta. Nechtělo se mi po takových útrapách zemřít jako něčí svačina a ačkoliv mi všechny smysly říkaly, ať to nedělám, vyrazil jsem nakonec hlouběji do lesa.

Pseudopsi mě nepronásledovali. Úlovku měli dost a trocha masa navíc, ještě ke všemu vyhublá na kost, je už nezajímala. Cesta ubíhala docela monotónně. Ačkoliv jsem čekal nebezpečí na každém kroku, zřídkakdy tu bylo něco živého. Občas tu někde zabloudil slepý pes, ale raději přede mnou utekl. Anomálií tu taky bylo docela pomálu. Neměl jsem šrouby, ale pravidelně jsem před sebe házel různé kamínky ze země.

Dvakrát jsem si připadal, že už jsem z anomální oblasti venku, ale kdykoliv jsem hodil „poslední“ kamínek, objevila se nějaká další. Párkrát jsem nasucho polkl a zkoušel se dostat dál. Naštěstí nikde nebylo žádné další monstrum, které by si rádo zakousalo ani stalker, který byl hodně blbej, aby sem došel. Byl jsem tu jen já a anomálie.

Na konci lesa byl pás mladých stromů a houští. Zhruba dvě stě metrů neprostupné biomasy, která mi zastírala výhled a docela dobře znemožňovala házet kameny proti anomáliím. Řekl jsem si, že jestli mám umřít, ať je to hned a spoléhal se jen na intuici. Prošel jsem takhle zhruba do půlky, když se objevila mýtina. To bylo podezřelé. Hodil jsem tím směrem kámen a ukázalo se, že moje intuice mi zachránila zadek. Uprostřed mýtiny se to zavlnilo a ukázalo se, že tam je masomlejnek. Dobrá, tak okolo.

Prošel jsem takhle ještě kolem čtyř dalších mýtin, než jsem se dostal k jedné větší, ale tentokrát to nebylo další anomální pole, nýbrž normální výsek, který ještě nestihl zarůst. A uprostřed celého údolíčka, připomínajícího malý kráter byla velká stará budova. Vypadalo to na něco jako pískovnu, nebo betonárku, prostě něco starýho s několikapatrovou věžičkou a hromadami materiálu okolo.

„Tak tohle volá po průzkumu,“ řekl jsem si sám sobě. Přikrčil jsem se a vydal se směrem k budově. Sajga v ruce čekala, až popustím uzdu její fantazii, ale prozatím byl prst klidný. Nikde nebyly známky po obydlení, ať už ze strany stalkerů nebo mutantů.

„Hlavně ať tu není nějaká pecka jako kontrolor nebo upíři,“ pomyslel jsem si.

Plíživými přískoky jsem dorazil až ke zdi. Nakoukl jsem dovnitř, ale jak se zdálo, budova je prázdná. Ani známka po mutantech a intuice mlčela. Byl jsem zmatený, říkal jsem si, že tohle místo, které má stejně daleko ke Kordonu, Temnému údolí a Smetišti. Na druhou stranu, jestliže jsou všechny přístupové cesty stejně nebezpečný, jako ta, kterou jsem sem přišel, tak se není čemu divit.

Místnosti dole byly prázdné. Schodiště bylo roztřískané, ale dalo se vyskákat. Druhé patro bylo taky prázdné, ale byly tu zvláštní pracovní stoly. Tohle nemohla být betonárka. Nejspíš zase něco extra tajnýho, co tu postavili po první explozi a následně rychle opustili po té druhé.

Můj zájem ale poutala věž. Byla by tam luxusní skrýš. Navíc bych nemusel barmanovi platit krvavý peníze za bezpečnou skříňku, kterou stejně otevře kdykoliv se objeví nějaká pověst, že jsem umřel. Evidentně to tu nikdo nezná.

Vedly k ní ty samé schody, ale muselo se hodně skákat, protože jich půlka chyběla. Zatracená sovětská stavbařina. Dvakrát jsem měl namále a málem spadl dolů, naštěstí se mi podařilo chytit starého zábradlí, které vydrželo. Skočil jsem takhle ještě dvakrát, tentokrát už trochu bezpečněji a objevil se v malé místnosti na vrcholu. Čekal jsem tu něco zajímavého, ale i tak jsem byl překvapen. Nahoře už něčí skrýš byla. A dokonce v sobě měla i svého majitele. Jen teda podle smradu a toho jak vypadá, je už pár měsíců po smrti.

Co mě ale obrovsky překvapilo, byl dragunov, co měl v ruce.

„Tak tady se mi *** líbí.“

_________________
FB oficial (literární tvorba)

Oficiální autorské stránky


Pon Apr 10, 2017 9:48 pm
Profil
Zobraziť príspevky z predchádzajúceho:  Zoradiť podľa  
Odpovedať na tému   [ Príspevkov: 12 ] 

Kto je on-line

Užívatelia prezerajúci fórum: Žiadny registrovaný užívateľ nie je prítomný a 0 hostia


Nemôžete zakladať nové témy v tomto fóre
Nemôžete odpovedať na témy v tomto fóre
Nemôžete upravovať svoje príspevky v tomto fóre
Nemôžete mazať svoje príspevky v tomto fóre

Hľadať:
Skočiť na: