Nevím co si budete o tomhle myslet, ale prostě jsem chtěl napsat něco, co bude vyprávět příběh jinak, a dívat se na Zónu jinýma očima, než jen lidskýma...
Kritika je sice vítaná, ale nechtěná
_________________________________________________________________________
Část I. Nová rodina


„Jedeš ty čokle!“ zakřičel plešatý muž v zástěře a vystartoval na mě s metlou v ruce. Právě jsem shodila popelnici a prohrabávala se v odpadcích, když práskly dveře a objevil se on. Popadla jsem do tlamy kost, na které ještě zbývalo několik kousků masa, a začala utíkat. Plešatý muž mne pořád pronásledoval, většinou doběhl jenom k silnici, něco po mně hodil a šel zase pátky. Asi už mě tentokrát měl opravdu dost.
Kousek od silnice začínal les, zamířila jsem k němu. Slyšela jsem, jak za mnou plešatý muž dupe a funí. Už jsem cítila, jak mi šlape na ocásek.
„Už tě mám!“ uslyšela jsem a v běhu otočila hlavu. Muž se napřáhl a praštil mě metlou. Naštěstí mu v běhu podjela noha, a tak mě vzal jen přes zadní běhy. Zakňučela jsem a upustila kost. Rychle jsem ji zase zvedla, proskočila keřem a ztratila se v podzimním lese.
„Ať si tě zóna sežere ty prašivej čokle!“ slyšela jsem ještě muže nadávat. „Ale sem už se nevracej!“
V lese jsem znala jeden převrácený strom, pod kterým jsem občas spávala, a zamířila jsem k němu. Bolest v nožkách začala ustupovat, ale zítra se mi bude špatně chodit.

Zatočila jsem se na místě a lehla si pod spadlý buk. V dálce zahřmělo a za chvíli začalo pršet. Chytila jsem si packama kost a začala okusovat zbytky vepřového. Nejedla jsem od úsvitu a celý den mi kručelo v bříšku. A těchhle pár kousků, které by se vlezly na jednu tlapku, mi hlad nezahnalo.
S deštěm přišel chlad a já se pokusila nějak zavrtat pod spadané listí. Dívala jsem se do rostoucí tmy a vzpomínala na dny, kdy jsem měla rodinu a teplý pelíšek. Chvíli po tom jsem usnula.

Uprostřed noci mě vzbudilo neznámé vytí. Bylo úplně jiné než mých druhů nebo vlčích bratrů. Bylo divoké, nespoutané, ale i poněkud smutné a bolestivé. Přestalo pršet a trochu se oteplilo. Zvedla jsem se, protáhla se na mokrém listí, a rozběhla se jeho směrem. Možná budou mít jídlo a přijmou mě do své smečky.

Uběhla jsem mnoho tlapek a dostala se do jiného světa. Všechny pachy tady byly jiné a většina mi říkala „Nebezpečí! Drž se od nás dál!“ Zavětřila jsem dokonce nějaká pro mě neznámá zvířata. Zastavila jsem se a napila se z čerstvé kaluže.
V tom jsem zaslechla vrnění velké plechovky, ve které se s oblibou vozívají lidé. „Možná mi dají nějaké jídlo!“ pomyslela jsem si a rozběhla se jejím směrem. Pak jsem zachytila jejich pach, který se mi ale moc nelíbil. Byli dva, vystrašení a nervózní, což se snažili zakrýt hlasitým štěkáním a nadávkami. Schovala jsem se za strom a sledovala, jak jejich žluté světlo klouže po silnici. Zastavili se hodně tlapek ode mne, takže si mě nevšimli.
„Ku*rva Vasiliji! Kolikrát ti mám říkat, že sme špatně zahli a jedem někam do prdele! Nedivil bych se, kdyby sme byli na půl cesty k Pripjaťi!“ vztekal se jeden, mladší a vyděšenější.
„Drž už hubu Antone, nebo tě tady vysadím!“ obořil se na něj druhý. „V přihrádce je mapa, podíváme se do ní.“ Oba vystoupili a opřeli se o předek plechovky.
Vítr mi přivál k čumáku nový pach. Jeden velice podobný jsem znala. Připomínal to velké zvíře s dobrým masem podobné praseti. Ale tenhle byl naštvaný a říkal mi, abych šla pryč. Ti muži si ho očividně ještě nevšimli. Chtěla jsem je varovat, ale stejně by mi nerozuměli.
„Vasiliji, slyšels to?“ zašeptal najednou ten mladý a začal se dívat do tmy naproti mně.
„Co?“ řekl nezaujatě ten starší, hlavu stále skloněnou k plechovce.
„Něco tam je, chodí to po tom poli. Ty neslyšíš, jak šustí ta turkyň?“ ten starší najednou znejistěl a zvedl hlavu, ale díval se zpátky tím směrem, kterým přijeli.
„Antone, nedívej se tam a vlez rychle do auta. Hlavně nestřílej, dokud ti neřeknu!“ pach strachu ještě zesílil a pach naštvanosti toho dobrého masíčka také přidal na intenzitě. Oba muži nastoupili zpátky do plechovky, která za okamžik zabručela a rychle, rychleji než jsem kdy běžela, se rozeběhla po silnici a za chvíli se mi ztratila z dohledu. Nechápala jsem, proč se lidé báli dobrého masíčka, když ho měli taky rádi a jedli ho.
To dobré masíčko bylo naštvané a určitě by nechtělo, abych ho rušila. Udělala jsem tedy velkou okliku.

Au! Uběhla jsem již mnoho tlapek a začínaly mě bolet. A po těch neznámých ani stopy. Zavětřila jsem a našla nový pach. Opět lidí, ale tenhle byl spokojený a hřejivý. A ucítila jsem i jídlo.
Vydala jsem se po něm a narazila na velkou cihlovou boudu, které z jedné strany chyběl kus stěny a vycházelo z ní světlo. Slyšela jsem, jak se ti dva muži o něčem baví, a došla jsem ke zdi. Opřela jsem se o ni tlapkami a zaštěkala.
„Fjodore Sergejeviči, slyšel jste to?“ vyděsil se jeden z nich. Jejich pach se teď změnil na vystrašený. Zmateně jsem zakňučela. Najednou se jeden z nich vyklonil a v tlapkách držel pušku. Posadila jsem se před ním, vyplázla spokojeně jazyk a začala vrtět ocasem. Ten starý muž se najednou uklidnil a usmál se.
„Nikito, pojď sem. Máme návštěvu,“ zavolal na druhého vzadu. Vedle něj se objevil obličej mladého člověka, který mohl být ještě před chvílí štěnětem.
„Jé, Fjodore Sergejeviči, ten je krásnej!“ rozzářil se kluk a přeskočil za mnou zeď. Pak mě objal a začal hladit po hlavě.
„Že si ho necháme?“ obrátil se na toho staršího. Zdá se, že on tady má hlavní slovo.
„To záleží, jestli chce s tebou zůstat on.“
„Určitě chce! Že jo?“ řekl mi. Nevěděla jsem, co jejich řeč znamená, tak jsem mu jenom šťastně štěkla do obličeje.
„Vidíte, Fjodore Sergejeviči, chce s námi zůstat,“ rozzářil se kluk znovu a zase mě objal.
„No když chce, tak mu v tom nebudeme bránit. A proč ho nevezmeš za námi do tepla?“
„Děkuji, Fjodore Sergejeviči.“ zasmál se znovu kluk. Pak mě vzal do náruče a podal tomu staršímu, který mě pak položil na zem.
V místnosti bylo příjemné teplo. Uprostřed byl rozdělán oheň, kolem kterého byly rozložené dvě celty a hrubé deky. V ešusech vonělo jídlo a celkově to tady bylo příjemné. Začala jsem obcházet všechny věci a nasávat jejich pach. Pak jsem si sedla před ešusy a zadívala se na svého nového páníčka.
„Asi má hlad. Nakrm ho, Nikito,“ Promluvil ten starší. Kluk vytáhl z tlumoku konzervu a vyškrabal ji na starý talířek. Do prázdné konzervy mi pak nalil z čutory vodu. Vděčně jsem se k talířku vrhla a začala hltat vepřové.
„Podívejte se, jak je vyhublý, Fjodore Sergejeviči. Určitě už dlouho pořádně nejedl. Jak se sem asi dostal?“ zeptal se mladý.
„Jsme jenom kousek od pásma a nedaleko je jedna vesnička. Co když přišel odtamtud? Slyšel jsem, že tam nedávno hořelo, z baráku se nikdo nedostal.“
„Myslíte si, Fjodore Sergejeviči, že přišel od nich?“
„To nevím. Ale je udržovanej a pes by zóny nelezl, kdyby měl venku rodinu,“ starší si ke mně klekl a pohladil mě po plecích. „A je to fena, ne pes.“
Vylízala jsem talíř a v naději na další porci se podívala na Mladého.
„Zdá se, že má ještě hlad,“ zasmál se starý. Kluk mi tedy vyškrábal na talíř další konzervu.
„Jak jí budeš říkat?“ zeptal se ten starý.
„Kaťuša!“ odpověděl po chvíli váhání mladý.
„Po někom z domova?“
„Možno.“
„Sice ne tak úplně jméno pro psa, ale proč ne?“
„Na tom nezáleží, Fjodore Sergejeviči. Ne tady. Ne v zóně,“ mladý si ke mně klekl a podrbal za ušima.
„Tak proto,“ ten Starý mi zvedl hlavu a zadíval se mi do očí. „Tak co, Káťo, chceš se s námi toulat po nebezpečné zóně?“ Vesele jsem na něho zaštěkala a vrátila se k jídlu.

Za chvíli jsme šli spát. Mladý roztáhl celtu tak, že jsme se na ni vlezli oba a částečně mě zakryl dekou. Měla jsem je ráda, ale pořád mne tížil stesk po mé pravé rodině. Dírou ve zdi jsem se podívala na měsíc a vzpomněla si na ten den, kdy mi je vzal velký červený obr…

Ráno jsme odešli. Myslela jsem si, že jen jdeme pro jídlo nebo na procházku, a že se zase vrátíme. Naučila jsem se, že slyší na jména unikátní pro každého jejich druhu. Tomu mladšímu, který mne krmil, říkal ten starší Nikita. Ten mu zase odpovídal, Fjodore Sergejeviči. A jak že bylo to slovo, kterým na mně tak často pokřikovali? Kaťuša a Káťa? Měla bych si to zapamatovat, abych věděla, že se jedná o mě.

Ušli jsme mnoho tlapek. Oni sice dělali delší, ale zato já rychlejší, tak jsme drželi stejné tempo. Občas jsme se zastavili a dělali velké odbočky. To, když před námi stály ty zlé věci, kterých se dvounožci báli. Asi bude nejlepší, když se jim budu vyhýbat i já.
Někdy do nich některý hodil kulatou železnou věc, která se potom zableskla a zavlnila. Ale nechápu, proč na ně plýtvají těmi věcmi, když je můžu spolehlivě najít já sama?

Narazili jsme na velkou skupinu dvounožců, kteří byli shromáždění kolem velkého a opadaného dubu. Na stromu jich několik stálo a někteří měli vodítka přivázaná k jeho větvím. Mísily se tu různé pachy, převážně ale strach a radost.
„Nikito, počkej,“ řekl Fjodor. „Tohle chci vidět.“
Zastavili jsme se a jeden muž na větvi začal hlásat.
„Tito muži byli obviněni ze zlodějny, vraždy a vydírání! Nejtěžší přečiny jaké se můžou v zóně spáchat! A pro takové je v zóně jediný trest! A to trest smrti! Chtěl by se snad někdo za tyto loupežníky přimluvit a získat jejich svobodu?! Nikdo?! Tak to vidíte vy svině! Pro takové jako jste vy, není v zóně místo! K čertu s nimi!“
Až teď jsem si všimla, že měli ještě něco uvázané kolem zadních běhů. A když ten muž domluvil, tak sebou trhli a sklouzli z větví. Myslela jsem, že spadnou dolů, ale vodítka se napnula a držela je asi metr nad zemí, to vše doprovázené hlasitými křupnutími a vzdechy. Pach strachu teď vystřídal pach smrti a perverzního uspokojení, na jehož znamení jsem tiše zakňučela.
„Tak to vidíš, Nikito,“ ozval se do ticha Fjodor. „Zóna si tě za tvé skutky najde.“ Pak
„A ty Kaťuško, pro ně nemusíš smutnit. Zasloužili si to.“
Byla jsem zmatená. Jeden člověk něco řekl, a ostatní jako na povel umřeli? Copak mají lidé takovou moc?
„Pojďte, Fjodore Sergejeviči. Ať jsme tam, než zapadne slunce,“ ozval se Nikita.
_________________________________________________________________________
(Děkuji Cromartymu za opravu)

Panda píše o psovi :D:D Ne teď vážně. Napsal jsi to fakt pěkně a příjemně. Určitě bych příště dal na psa větší důraz, např. vystopuje nějaký artefakt, stalkera nebo tak. Těším se na další část

Děkuju moc Froldo A věř, že jsem o povídce s pandou přemýšlel
A neboj, další část už mám v hlavě, a určitě nebude poslední

Jediný, co tomu chybí je -pokračování- ,jak řikal Frolda "pěkně a příjemně" napsaný, paráda.

Děkuju moc Krocane Jestli mi vyjde čas, tak bude pokračování hotový k večeru, jinak přes víkend...

naozaj pekne napísané! Je to niečo nové a podarené. Len tak ďalej.

Zajímavý nápad, kdysy sem tu četl něco podobného, kdy stalker vlivem blowoutu zmutoval a poslední část příběhu popisoval ze svého "mutantího já" (Přemýšlím, že bych taky nechal Vintorezoviče v mém příběhu na něco zmutovat... )

Každopádně se mi líbí, že někoho napadlo napsat příběh z takového netradičního pohledu a rozhodně se těším na pokračování

Advancere, to byla povídka Syn zóny ta druhá část s tím vědcem. Najdeš to zde.

Jo, to je vono. Díky Froldo, sem to nemoh najít.

Ták, konečně jsem dokončil pokračování. Doufám že se bude líbit
A taky děkuju všem za podporu
_________________________________________________________________________
Část II. Únos


Dorazili jsme k vesničce dvounožců, která byla z jedné strany obklopená lesem. Zastavili jsme se na cestě pod ní a Fjodor se obrátil k Nikitovi.
„Nikito, víš co máš dělat. Dej mi jeden artefakt a ty ostatní běž schovat. A rovnou vem ze skrýše nějaký jídlo. Teď, když máme Kaťušu, ho budeme muset nosit víc.“
„Fjodore Sergejeviči,“ zeptal se Nikita. „Připomeňte mi ještě jednou, proč to nemůžeme všechno prodat najednou? S takovouhle to nebudeme mít za chvíli kam dávat.“
„Ach, Nikito. Kdybychom to všechno prodali najednou, tak tě určitě napadne, že z toho budeme mít hodně peněz. No, a chtěj nebo ne, někdo se to dozví a bude nám chtít od těch peněz ulehčit. Víš kam tím mířím?“
„Asi ano, Fjodore Sergejeviči.“
„Dobře. Dej na sebe bacha, za chvilu bude tma. A vem si s sebou Kaťušu, ta se o tebe postará.“
„Dobře. Tak zatím, Fjodore Segejiviči.“ Nikita sešel z cesty a zavolal na mě. „Pojď, Káťo!“ ochotně jsem se za ním rozběhla.

Ušli jsme mnoho tlapek a dorazili k malému hájku s několika velkými balvany. Do čumáku mě udeřil neznámý pach několika lidí, ale do zad se nám opřel vítr a já ho ztratila.
Chvíli jsem stála na místě a pokoušela se ho znovu zachytit, ale malý Nikita už vešel do hájku a v tom se mu za zády objevili tři muži. Vypadali stejně jako ti, co stáli s vodítky na tom stromě.
„Ale, ale, ale,“ spustil jeden z nich hrubým hlasem. „Podívejte se, kdo k nám přišel. A byl tak ochotný nám přinést dárky.“ Páchl nepřátelstvím a z mladého zase vycházel strach.
„Co chcete? Já nic nemám!“ odpověděl roztřeseným hlasem Nikita.
„Ne? Tak co děláš sám v lese před setměním? Co skrčku? Co?“
„Jsem jen na procházce, aby se líp spalo. A těchhle pár stromů není žádnej les!“
„Tak ty máš tu drzost mi lhát do očí! A ještě si mě dovoluješ poučovat?! Uvidíme, jak se ti bude spat se zlomeným nosem a prázdnýma kapsama!“ ten dvojnožec se napřáhl a udeřil Nikitu do čumáku.
„Necháte mého Nikitu?!“ vyštěkla jsem a s vrčením se rozběhla a skočila mu na záda.
„Co to kur*a?!“ zvolal naštvaně. Zakousla jsem se mu do tlustého pláště a povalila ho na zem. Druhý muž se ke mně rozběhl a pokoušel se mě nakopnout do plece. Pustila jsem tedy toho na zemi a uskočila mu.
„Necháš ji, ty haj*le!“ zařval Nikita a vrazil pěstí tomu, co se mě pokoušel kopnout. Třetí, co zatím nečinně přihlížel, srazil jedinou ránou Nikitu k zemi. Skočila jsem po něm a zakousla se mu do ruky.
„Áá! Kur*a! Zastřelte někdo toho čokla!“ zakřičel bolestně. Do tlamy mi stékaly prameny horké krve. Muž, co vyhrožoval Nikitovi, se mezitím zvedl a zpod pláště něco vytáhl.
„Káťo! Uteč a přiveď Fjodora!“ zavolal na mě Nikita. Vzduchem práskl výstřel a mě něco škráblo přes zadní běhy. Bolestí jsem zakňučela a pustila tlapku muže, kterého se mi povedlo přivést na kolena.
„Kaťušo, utíkej!“ naléhal na mě mladý. Ale já jsem ho tady nemohla jen tak nechat. „Běž a přiveď Fjodora! O mě se nestarej!“ ozval se další výstřel a střela dopadla jen kousek ode mě. Podívala jsem se naposled na mladého a utekla do začínající noci.

Nikita se bezmocně zmítal na zemi. Výhled na potmělou oblohu mu zastoupil bandita.
„Tak, ty kur*o jedna. Chtěl jsem tě nechat jít. Ale teď mi řekneš, kde máš svou skrýš, ke který pořád chodíš, a já tě za to zabiju rychle, co ty na to?“ řekl mu přerušovaně a přitom mu Fortem mířil do obličeje.
„Šéfe!“ ozval se za ním druhý bandita. „Sorňak* krvácí. Musí zpátky do tábora!“
„Do prdele! Ty ho poneseš! Stejně je to kvůli tobě!“

Běžela jsem rychle, i přestože mě pálil škrábanec na zadních běhách. Konečně jsem se dostala do vesnice a vyčenichala Fjodora. Seděl u ohně s několika dalšími lidmi.
„Stalker se ztratí v zoně a tak pořád chodí a křičí. Najednou mu někdo položí na rameno ruku. Otočí se a uvidí…“ Doběhla jsem k němu a začala ho tahat za kabát. „Kaťuško, co se děje? A kdes nechala Nikitu?“ zeptal se mě překvapeně.
„Fjodore Sergejeviči!“ začal někdo křičet zezadu. Doběhl k nám udýchaný mladík, jen o něco starší než Nikita. „Nikitu unesli banditi! Když jsem šel po silnici, zaslechl jsem výstřel. Tak jsem se podíval a viděl je zápasit u toho hájku!“
„Pane bože!“ vzdechl Fjodor. Stále jsem se ho pokoušela odtáhnout. Když se konečně zvedl, běhala jsem před ním a pokoušela se ho odvést po Nikitově stopě.
„Sašo! Půjdeš se mnou! Kdo ví, kolik jich tam je,“ řekl mladíkovi Fjodor otřeseně.

Konečně jsme se dostali k tomu místu, kde nás přepadli. Fjodor s mladíkem se loudali za mnou. Jak můžou být lidé tak pomalí?
„Je vám dobře, Fjodore Sergejeviči?“ zeptal se Saša Fjodora, který stál předkloněný a držel se za srdce.
„Ano… to jen… moje… stará pumpička. Už… to běhání nezvládá,“ odpověděl mu udýchaně.
Zatočila jsem se několikrát v kruhu a zachytila pach krve. Patřila tomu zlému muži, kterého jsem kousla do tlapky. Popoběhla jsem kousek a zaštěkala na ně.
„Fjodore Sergejeviči! Nechcete se vrátit do vesnice? Já už se o ně postarám.“
„Ne, ne Sašo. Já mám za Nikitu zodpovědnost. To kvůli mně ho dostali. Neměl jsem ho tam posílat sám! A teď rychle za Kaťušou. Jsem hnedka za tebou!“
Konečně se za mnou rozběhli. Ale Fjodor, páchl po něčem zvláštním, co jsem si nedokázala zařadit. Ale nad tím jsem teď neměla čas přemýšlet. Musela jsem zachránit Nikitu.

Konečně jsme doběhli na menší kopeček, pod kterým tábořili ti tři lidé, co mi vzali Nikitu. Chtěla jsem se rozběhnout dolů, ale Saša mě chytl za kožený kruh, co jsem měla kolem krku.
„Počkej, Kaťušo,“ řekl mi. „Musíme počkat na Fjodora.“
„Proč mě nechceš pustit?“ pomyslela jsem si. „Nikita je tam dole a já ho musím zachránit!“ to už se k nám dobelhal udýchaný Fjodor. Sedl si vedle a pohladil mě. Saša mezitím vytáhl dalekohled a podíval se z kopce.
„Vidíš je?“ zeptal se Fjodor.
„Ano, jsou dva. A ještě jeden leží ve stanu,“ odpověděl mu.
„A co Nikita? Vidíš ho?“
„Počkejte… Jo, je támhle přivázaný ke stromu.“ Saša odložil dalekohled a podíval se na Fjodora. „Co chcete dělat, Fjodore Sergejeviči?“
„No, když jsou jenom dva, tak je můžeme zastřelit. Ale musíme slézt trochu níž. Odsud se netrefíme. Kaťušo,“ podíval se mi Fjodor do očí. „Až ti řeknu, tak poběžíš za Nikitem. Pojď, Sašo.“

Nikita začal vnímat. Ruce měl nad hlavou přivázané k větvi kadlátky. Hlava ho bolela od ran pěstí a celý obličej měl ztuhlý od zaschlé krve. Nemohl se pohnout a ztěžka se mu dýchalo. Ruce se mu pomalu odkrvovaly.

„Máš, Sašo?“ zeptal se Fjodor, když zpoza malého keříku mířili kulovnicemi na bandity.
„Ano, Fjodore Sergejeviči,“ odpověděl mu.
„Tak! Běž, Kaťušo! Najdi Nikitu!“ do noci se ozvaly dva výstřely. Okamžitě jsem vystartovala, ignorujíc bolest v zadních běhách. Přeskočila jsem úpícího muže, který měl štestí a Fjodorova kulka ho trefila do ramene a ne do hlavy, a doběhla k Nikitovi. Vyskočila jsem na něho a šťastně zaštěkala.
„Kaťušo!“ zvolal Nikita. „Kaťušo, myslel jsem, že tě už nikdy neuvidím! Kde máš Fjodora?“
„Suka**! Zastřel toho šmejda! Áá!“ zakřičel postřelený muž na zemi. Z celtového stanu vylezl ten, kterému jsem pokousala tlapku, a v ruce držel Makarov. V rychlosti zamířil a dvakrát stiskl spoušť. Levé ouško mě začalo strašlivě pálit. Spustila jsem se na zem a začala si třít hlavu o spadané listí. Mezitím znovu vykřikl bolestí Nikita.
„Nikito, ne!“ zakřičel Fjodor. Ozval se třetí výstřel, hlasitější. Patřil Fjodorově kulovnici.
Fjodor rychle přiběhl k Nikitovi a odřízl ho ze stromu.
„Panebože Nikito. Co jsem to provedl!“ Fjodorovi začaly téct slzy. Několikrát jsem zaškubala hlavou, přišla k Nikitovi a olízla mu zkrvavenou tvář.
„Tak vy suky budete mlátit mýho kamaráda?!“ zakřičel Saša, klekl si na postřeleného muže a začal ho mlátit.
„Kaťušo! Fjodore! To strašně bolí. Trefil mě do ruky!“ ozval se Nikita.
„Neboj se Nikito, dostaneme tě za Sapožnikem***. On už tě dá do pucu. Sašo!“ zavolal Fjodor. Saša se zvedl a došel za ním.
„Proboha Nikito! Ty vypadáš! Fjodore Sergejeviči, já ho ponesu! Musíme ho dostat co nejrychlejš do dědiny!“
„To není třeba Sašo,“ ozval se Nikita. „Ještě můžu chodit.“

Doběhli jsme zpátky do vesnice a vstoupili do boudy, která páchla desinfekcí. Uvnitř seděl mladý muž s krátkými vlasy a krvavými skvrnami na kožených holínkách. Když jsme vešli, postavil se a spustil.
„Co se to… Nikito! Co se ti stalo?“
„Dostali… ho banditi… Sapožniku. Prosím… pomoc mu!“ dostával ze sebe ztěžka zadýchaný Fjodor.
„Dobře, posaďte ho na lůžko. Podívám se na něho.“ Došla jsem k Nikitovi, opřela jsem se o lůžko a vsunula mu čumák pod ruku.

„Není to nic vážného,“ oznámil nám potom muž. „Ta rána po střele je naštěstí jenom škrábnutí. A natržené obočí a ret se za chvíli zahojí. Žádné zlomeniny ani otřes mozku, za týden bude jako nový.“
„Kriste pane, děkuju! Děkuju Sapožniku!“ řekl Fjodor a začal brečet štěstím.
„To nic nebylo. Ale co kdyby ste mi řekli, co se vlastně stalo?“ zeptal se muž, kterému říkali Sapožník a postaral se o mého Nikitu.
„No, bylo to nějak takhle…“ spustil Fjodor, ale jelikož byl příliš dojat, musel to za něj dokončit Saša.
„Takže Nikita vlastně vděčí za svůj život tady tomu pejskovi,“ Sapožnik se ke mě sklonil a pohladil mně. „a ne mně... A co to máš tady?“ Sapožník mi sáhl na bolavé ouško. Bolestí jsem zakňučela a o kousek ustoupila.
„Promiň holka, nechtěl jsem,“ omluvil se. „Nechám si tady Nikitu do rána, pro jistotu. Kaťuša s ním může zůstat.“
„Děkuji Sapožniku. Ráno se za ním zastavíme. A…“ Fjodor sundal tlumok a vytáhl z něj nějakou zářící věc. Měla opravdu zvláštní pachy „tohle máš za to. A neříkej, že si to mám nechat, nebo ti ho omlátím o hlavu!“ zasmál se a podal mu ji.
„Ne, Fjodore Sergejeviči! Je mi jedno, co říkáte, ale já si ho za takovou banálnost nevezmu. Nikita ho bude potřebovat víc.“
„Tys byl vždycky pěknej ha*zl, že?“ řekl Fjodor a všichni tři se zasmáli.
„Víte, Fjodore Sergejeviči, někdy si myslím, že bylo dobře, že mě vyhodili z fakulty. Kolik kluků by tady beze mě nebylo.“
„To máš pravdu, felčare. Jak by ale vypadala zóna bez nás? Přemýšlel jsi o tom někdy?“
„Abych řekl pravdu, tak ano. Myslím si, že celýmu světu by bylo líp bez nás.“

Nikita ležel na posteli. Páchl klidně a byl v bezpečí, byl se mnou. Stočila jsem se do klubíčka a v mžiku usnula…
_________________________________________________________________________
Vysvětlivky:
*Sorňak (rusky сорняк) přezdívka, která znamená Vyžle...
**Suka (vyslovuj tsuka) Oblíbené slovo moderních, ruso-američanů, kteří chtějí vypadat "hustě", před svými ruskými kolegy, znamenajíc Ku*va. (také se používalo u psa, znamenajíc fena)
***Sapožník (rusky сапожник) v přkladu Švec. Doktor si vysloužil přezdívku protože většina jeho práce zahrnovala štychování mutantích kousanců...
(Děkuji Cromartymu za opravu)

Tak nejdřív začnu tím nepříjemným.

po shodě my vy oni je na konci slovesa měkké i - oni mě vyhodili

Když si to přečteš ještě jednou určitě tam najdeš další perly. Já už jsi je nepamatuji a i když hledám jak hledám nenajdu je znovu .

Tak a teď to příjemné (toho bude daleko více)

Je to napsané skvělé, úžasně, geniálně, poutavě, perfektně, naprosto famózně a nepřekonatelně . Je to opravdu radost číst. (Nebudu tě uhánět o další kapitolu, protože radši si počkám aby to bylo správně uleželé a kvalitní.)

Súhlasím s Froldom, čo sa týka gramatiky, tie isté chybky boli už predtým, takže to riešiť moc nebudeme... Príbeh pekný, pútavý a napínavý. Veľmi sa mi napríklad páči slovné spojenie "uběhli sme mnoho tlapek".

Som zvedavý, či si budeme môcť prečítať aj ďalšie príhody tejto zaujímavej trojice.

Děkuju! Děkuju moc všem Je radost, číst že se to někomu takhle líbí, a motivuje to k dalšímu psaní

Co se týče chyb, za ty se omlouvám a příště si určitě dám větší pozor (Ale psal jsem to celý den, tak už jsem toho měl dost )

A o další část se nebojte. V hlavě mám tolik nápadů a námětů na pokračování, že by to vydalo na menší knížku (Včetně několika dějových zvratů )

Tak, a je tady další pokračování, které ukazuje nový způsob hledání artefaktů, a další zhoubnou stránku lidskosti.
Je sice kratší, ale o to víc se budete těšit na pokračování...
_________________________________________________________________________
Část III. Lov artefaktů


Velký žlutý obr se již několikrát prostřídal se svým sivým bratrem a Nikita se plně uzdravil. Ještě v noci jsme se potichu vyplížili z dědinky dvounožců a pod Fjodorovým vedením se vydali podél lesa za vesnicí. Šel s námi dokonce Saša, kterého jsem za jeho pomoc přijala do smečky. Zdá se, že se s Nikitou dobře zná, protože na sebe celou cestu radostně poštěkávali.
Ušli jsme mnoho a ještě víc tlapek, velký žlutý obr na vrchu se na chvíli objevil, ale pak se ztratil pod těžkými bouřkovými mraky. Fjodor se držel daleko vepředu a páchl provinile. Asi si pořád dával za vinu to, co se stalo Nikitovi. Doběhla jsem ho
a olízla mu tlapku. Podíval se na mě, smutně se pousmál a pohladil mě.
„Ničo, Kaťuško. Ničo,“ řekl mi zasmušile.
„Fjodore Sergejeviči!“ ozval se zezadu Nikita. „Jak daleko ještě půjdeme?!“
„Už moc ne! Vidíš támhle ten malý kopeček? Tak to je ono!“ odpověděl mu Fjodor.

Konečně se zdá, že jsme dorazili na místo. Před námi bylo menší údolíčko, uprostřed kterého se táhla obrovská, dlouhá plechovka, která když se rozběhla, vypouštěla z čumáku dým. Ale co bylo nejdivnější, tak že byla všude kolem ní zeleňoučká trávička. Ne, jak jinde v tomto světě, kde byla většinou šedivá a mrtvolná.
„Ne, Fjodore Sergejeviči. To není možné,“ řekl Saša, když to uviděl.
„Tvrdíš, že to není možné. A přitom to stojí tady před tebou. Vidíš to, můžeš si na to dokonce šáhnout,“ odpověděl mu se smíchem Fjodor.
„Já mám na mysli, to nejde! Jak se sem mohla dostat parní lokomotiva? Nejsou tady žádné koleje! Nic.“
„Někteří tvrdí, že za ji sem dali lidé. Jiní zase, že to udělali mimozemšťané, když začala vznikat zóna. A ostatní říkají, že to udělala zóna sama. Že se nám tím chce vysmát, že chce ukázat, jakou oplývá mocí,“ vysvětlil mu Nikita.
„A to sem myslel, že už mě zóna nemá čím překvapit.“
„To jsi ještě ze zóny neviděl všechno, malý Sašo,“ řekl Fjodor. „Tak. Najíme se, a pak půjdeme hledat. Vzal sis lopatku, Nikito?“
„Ano, Fjodore Sergejeviči. Mám ji v tlumoku.“
„Dobře. Ty, Sašo. Půjdeš na druhou stranu, a dáš pozor, aby se k Nikitovi nic nedostalo.“
„Provedu.“
Dvounožci se o něčem bavili, ale já jsem jim nevěnovala pozornost. Došla jsem ke svahu a čenichala u země. To údolí bylo plné těch zlých věcí, do kterých se hází železné kulatinky. A taky jsem cítila několik těch zvláštních věcí, jako ta, kterou podával Fjodor Sapožnikovi.

„Všechno tady nech, Nikito. Aji kabát. Vem si jen lopatku, detektor a šroubky. A hlavně na sebe dej pozor!“ promlouval Fjodor k Nikitovi. Saša odešel na druhý konec údolíčka a já jsem byla zvědavá, co se teď bude dít.
Nikita měl na popruhu přes rameno plechovou krabičku o velikosti 6 týdenního štěněte, v jedné tlapce držel krátkou dřevěnou kulatinu s plechovým čtvercem na konci a v druhé držel zase ty malé kulaté věci. Sešel dolů ze srazu a mířil k té velké plechovce. Chtěla jsem se za ním rozběhnout, ale Fjodor mě zadržel se slovy: „Nesmíš Kaťuško! Tohle musí zvládnout Nikita sám.“ Podívala jsem se na něj a zmateně zakňučela.
Nikita se chvílemi zastavoval a házel před sebe ty kulaté věci. Když se nic nestalo, šel dál a často se díval na tu plechovou krabičku. Nakonec se zastavil, klekl si a začal hrabat. Najednou ze země vyskočila kulatá zářící věc. Ihned jsem poznala, že je to ta samá co dával Fjodor doktorovi. Nikita ji okamžitě chytil, pobral své saky paky a utíkal zpátky k nám.
„Jen jeden?“ zeptal se Fjodor.
„Ne, mám pocit, že tam ještě něco je. To detektor, došla mu šťáva,“ ohlašoval Nikita. Najednou mě něco napadlo. U té plechovky těch věcí musí být určitě víc.

Zatímco jsou ti dva zabraní do hovoru, zaběhnu se podívat dolů a přinesu jim dárek.
Zastavila jsem se a s čumákem u země opatrně hledala zářivku*. Pohybovala se. Dovedla mě až na místo, kde několik tlapek na každou stranu ode mě byly vlnivky**. Musela jsem postupovat velmi opatrně. Byla jsem tak blízko, že vánek, který vydávaly, mi čechral kožíšek. Konečně se zářivka zastavila. Okamžitě jsem začala hrabat, a po chvilce ze země vyskočila se sprškou hlíny zářivka o tvaru nepravidelného, trnitého červeného kamene. Popadla jsem ho do tlamy a upalovala zpátky za Nikitou a Fjodorem.
„Je to vergl, Fjodore Sergejeviči,“ nadával Nikita. „Říkal jsem vám, kupte nějakej modernější. Už mě nebaví se s tím tahat kvůli jednomu artefaktu.“
„Nikito, kolikrát ti mám vysvětlovat že… Hele! Podívej se, co nám donesla Kaťuška.“
„Cože?“ Nikita se ke mně sklonil a vzal mi zářivku z tlamy. „No vida! Kamenná krev!“
„No, to jsem teda nečekal. Věděl sem, že psi dokážou vycítit anomálie. Ale artefakty?“ podivil se Fjodor. Nikita mě srdečně objal a podrbal za ouškama.
„Vidíte, Fjodore Sergejeviči. Očividně ani vy jste ještě neviděl všechno,“ zasmál se Nikita.
„Kaťuša musí být pořádně chytrá, když jí došlo, že to může vzít a donést k nám. No nic. Vezmeme Sašu a vrátíme se zpátky. Za chvilu bude tma. Za tohle si Kaťuša zaslouží pořádnou odměnu!“

Kluci se celou cestu vášnivě bavili a často přitom zmiňovali moje jméno. Nikita se na mě vždy po chvíli podíval a s úsměvem mě podrbal na hlavě.
Konečně jsme dorazili zpátky do dědiny. Fjodor se u vstupu někam ztratil, ale zdá se, že štěňata se o to nijak nezajímala. Našli si jedno prázdné ohniště a posadili se k němu. Byla jsem za celý den pořádně ucmrndaná, tak jsem položila Nikitovi hlavu na klín a usnula. Vzbudila jsem se, až začal na Nikitu někdo mluvit.
„Ty, Nikito!“ ozval se neznámý. Nikita páchl lehce vystrašeně, na což mi sevřel srst na zátylku. Saša byl naopak podrážděný a napjatý. Připraven kdykoliv vyskočit.
„Co chceš!?“ zeptal se Nikita otráveně.
„Slyšel sem, žes utek do zóny jenom proto, abys nemusel na vojnu!“ řekl se smíchem ten neznámí dvounožec. Byl s ním ještě někdo, a oba páchli po nepřátelství.
„A na toms byl jako kde?! Já už su dobrej rok děmbel***!“ odpověděl Nikita podrážděně.
„Jo, děmbel určitě! Vsadím se, žes nebyl ani smrad****!“
„Hele, ztrať se Žebroune, než se ti něco stane!“ skoro zařval Nikita.
„Jo? A co mi jako uděláš? Hele… co ti to tam ten pes dělá?“ řekl pobaveně ten neznámý a začal se smát. Nikita se společně se Sašou jako na pružině postavily na nohy.
„Táhni nebo dostaneš po čuni, ty chochole***** blbej!“ to už Nikita opravdu zakřičel. Nechápala jsem. Ti dva na sebe naštvaně poštěkávali a vypadali jak dva psi před zápasem. Ale proč? Copak se lidé nenávidí kvůli stejným důležitým důvodům jako my?
„Ty suko! Co ty mě máš co nadávat do chocholů, ty Stalinovče socialistickej!“ s těmito slovy se na Nikitu vrhl a začali se bít.
„Nikito!“ zakřičel Saša a vrhl se na toho druhého, který se snažil chytit Nikitu zezadu.
_________________________________________________________________________
Vysvětlivky:
*Kaťušino pojmenování artefaktů (poznámka autora)
**Kaťušino pojmenování anomálií trampolína a masomlejnek (poznámka autora)
***Děmbel (rusky Дембель) označení pro vojáka, který úspěšně prošel službou. Původně pochází z pojmu „demobilizace", tedy děmbel - ten, který se „demobilizoval" a vrací se domů. Zároveň v ruské armádní neformální vnitřní hierarchii je to nejvyšší dosažitelný rang.
****Smrad, nebo spíše zápach. První stupeň neformální vnitřní hirearchie. Tedy nováček před přísahou - zápach, nováček po přísaze - duch, následně - slon, někdy pak také lebka, děda, ale na konci vždycky děmbel.
*****Chochol (rusky Хохол) v ruštině neuctivé až vulgární označení ukrajinců.

Tak, a už zase otravuji s další částí
A chci slyšet názory
_________________________________________________________________________
Část IV. Přepadení


Všechno se seběhlo tak rychle. Nikita schytával rány do obličeje a měl ho znovu celý zakrvácený. A Sašovi se podařilo toho druhého svalit na zem, kde se spolu přetlačovali.
Výhružně jsem zavrčela, a zakousla se tomu prvnímu do tlusté, kožené boty.
„Suko!“ zakřičel, a kopl mě volnou nohou do plece takovou silou, až jsem se zakňučením odletěla dobrý skok pryč. Nikita se mezitím odpotácel k blízké zdi a opřel se o ni.
„Tak co, ty děmbele, už nejseš takovej frajer, co?“ řekl ten první a začal přistupovat k osláblému Nikitovi. Vztekle jsem zaštěkala, rozběhla se, skočila mu na záda a zakousla se mu do ruky připravené zasadit poslední zásah.
„Ááá! Ty suko zamr*aná!“ vykřikl s bolestí a začal se se mnou točit dokola. To dalo Nikitovi čas se vzpamatovat a vrazit mu několik silných ran pěstí, až ta poslední křupla.
„Kaťušo, dolů! Ke mně!“ na Nikitův příkaz jsem ho pustila, stoupla si vedle něho a pořád výstražně vrčela.
Zezadu se ozvalo Sašovo bolestné zaúpění, jak ho jeho protivník ze sebe shodil. Poté se rozběhl, popadl svého druha a utekli do noci.
„Nikito! Seš v pořádku?“ zeptal se Saša.
„Jo. Nic mi není,“ odpověděl mu klidně. Pak si ke mně klekl a pohladil mě po hlavě. „Díky Kaťuši.“
„Co to vůbec bylo za lidi?“
„To byl Žebroun a jeho kamoš. Byl jedním z prvních, co sem tady potkal. Už tehdy sme se neměli dvakrát v lásce.“
„Co má za problém?“
„To nevím. Proč mají vůbec lidi takový problémy? Dělat si z někoho srandu, jenom že je odněkud jinud?“ vzdychl smutně Nikita. Saša mlčel. „Jdu se umýt. Kaťušo! Zůstaň tady.“
Naklonila jsem hlavu na stranu a nechápavě zakňučela. Nikitu očividně něco trápilo, ale já jsem nevěděla jak mu pomoci. Saša byl rozpolcený, ale důvod jsem neznala.
„Pojď, Káťo. Dostaneš večeři,“ řekl Saša smutně a vrátil se k tábořišti. Vytáhl z tlumoku konzervu, kterou mi vyškrabal do mého ešusu a do prázdné piksly nalil vodu. Očichala jsem jídlo, ale neměla jsem moc hlad. Nakonec jsem si jen sedla vedle Saši, který mi položil ruku na hlavu a díval se neurčitě do plápolajícího ohně. Stále mne po tom kopanci bolela plec a Nikita se nevracel. Nakonec jsem usnula.

Vzbudil mě až Nikitův hlas, teď již byl o poznání klidnější.
„Dal mi to felčař, když sem se umýval. Že prý je to už pár hodin, co odešel.“

Drahý Nikito,
Omlouvám se Ti, že jsem se s tebou nerozloučil, ani ti nic neřekl, ale musel jsem co nejrychleji odejít. Prostě mě dohnala jedna stará záležitost, do které jsem vás nechtěl zatahovat. Jestli se vám bude chtít, tak běžte na sever, do Hangáru. Pokud tam na vás nebudu čekat, tak tam nechám vzkaz, kam jsem zmizel.
Pozdravuj ode mě Sašu, je to bystrý hoch a dobře se o tebe postará, a pohlaď za mě Kaťušu.
Fjodor

„Jaká stará záležitost?“ zeptal se po chvilce Saša.
„To nevím, nikdy mi o ničem neříkal.“ odtušil Nikita. „Půjdeme za ním ráno.“

Ráno jsme vyrazili ve spěchu, ani jsme se nenajedli. Teď jsem začala litovat, že jsem večer nesnědla konzervu, co mi dal Saša.
Ale víc mě znepokojovala jiná věc. Co jsme odešli z vesnice, někdo nás začal sledovat. Zatím byli moc daleko, abych poznala, o koho jde, ale rychle se přibližovali.
„Neotáčej se, Sašo,“ řekl najednou Nikita. „Ale někdo nás sleduje.“
„Kdo to je?“ zeptal se Nikita.
„Žebroun. A není sám. Zdá se, že chce odplatu za včerejšek.“
„Jsou dost daleko. Proč je jednoduše nezastřelíme, a nebudeme mít klid?“ navrhl Saša.
„Ne. Ještě ne. Jsou moc blízko vesnice, nakonec by to dopadlo špatně pro nás.“
„Tak co navrhuješ?“
„Přidáme do kroku a počíháme si na ně za tím náspem. Znám tam místo, kam se dá dobře vyšplhat.“
Nevěděla jsem, jestli to Nikitovi a Sašovi došlo, ale za námi šli nějací neznámí dvounožci a moc dobře nevoněli. Pletla jsem se Nikitovi pod nohy a pokoušela se ho donutit otočit se.
„Nech toho, Kaťušo!“ řekl mi otráveně. Na okamžik jsem se zastavila a zmateně zakňučela. Proč na mě najednou Nikita nereaguje?

Po chvilce jsme dorazili ke kopci, skrz který vedla cesta a nad ní visela jakási železná konstrukce.
„Sašo, ty si běž lehnout tam nahoru ke kolejím. Budeš mít dobrý výhled a v krytu,“ řekl Nikita, když jsme zastavily. „Já se schovám na druhou stranu, za ten šutr.“
„Ale Nikito. Co bude s Kaťušou?“ zeptal se Saša.
„Kurňa! Na to jsem nepomyslel,“ Nikita se poškrábal na hlavě, pak si ke mně klekl a pohladil mě. „Běž nahoru, Sašo. A zahvízdej, kdyby přišli. Já už něco vymyslím.“
Nikita mě zavedl za jednu plechovku, kterou za sebou táhla velká funící potvora, a vzal do ruky klacek. Pak na něj plivl, položil ho na zem a přikázal mi. „Hlídej!“ poslušně jsem si vedle něho sedla a vyplázla jazyk.
„Hodná, Kaťušo. Hodná,“ zasmál se Nikita a pohladil mě po hlavě. Potom se zvedl a vyšplhal do kopce.

Uběhl již nějaký čas a nic se nestalo. Nikita se stále krčil za kamenem na kopci a Sašu jsem sice neviděla, ale pořád jsem ho cítila v okolí. Zajímalo mě, kam se asi poděli ti dvounožci, co nás sledovali?
Líně jsem se protáhla na zemi a napadlo mě, že se vrátím za Nikitou. Hlídám tu již dost dlouho. Popadla jsem do tlamy Nikitův klacek a udělala několik tlapek vpřed, pak mě ale do čenichu udeřil nový pach. Zavětřila jsem a zjistila, že jde o ty samé lidi, co nás sledovaly.
Výstražně jsem na Nikitu zaštěkala, ale na vršku náspu se objevil nějaký cizinec a skočil Nikitovi na záda. Ten si ho naštěstí všiml včas a pozvedl svoji kulovnici na obranu, což mělo za následek, že když se srazili, tak se převážili a skutáleli se z kopce dolů.
Z druhé strany se ozvalo několik Sašových výstřelů, když se snažil ubránit před dalšími dvěma dvounožci. Pustila jsem klacek a rozběhla se k Nikitovi. Ten se mezitím postavil na zadní běhy, vytáhl z pouzdra na opasku bajonet a s natáhlou tlapkou se řítil k nepříteli, kterému se mezitím dostala do tlapek jeho kulovnice. Rozběhla jsem se proti němu, vyskočila a chtěla se mu zakousnout do tlapky. Muž si mně všiml a uskočil, ale podařilo se mi vyrazit mu pušku z tlapek. Nikita k němu doběhl a s bajonetem připraveným k jeho účelu ho porazil na zem. Do vzduchu pronikl zápach smrti.
Nikita okamžitě sáhl po kulovnici a namířil směrem k Sašovi, který se ocitl na zemi a přetlačoval se s dalším dvounožcem.
„Kaťušo, běž! Trhej!“ přikázal mi Nikita a já se poslušně rozběhla Sašovi na pomoc. Ozval se výstřel a kulka dopadla kousek vedle ležícího Saši.
„Ty blbe!“ zakřičel Saša ztěžka. „Střílíš do vlastních!“ doběhla jsem až Sašovi a skočila na toho druhého. Toho jsem sice povalila, ale z lehu mne odkopl ze srázu. Zarazila jsem packy do země a s odletující hlínou se svezla až dolů.
Saša se mezitím postavil na nohy, ale ten nepřátelský dvounožec po něm skočil a skutálely se spolu ze srázu. Jen tak tak jsem jim uskočila a když se poněkolikáté přetočily, něco hlasitě křuplo.
„Sašo!“ vykřikl Nikita a doběhl k nám, s puškou namířenou na nehybně ležícího, nepřátelského dvounožce.
„To nic, Nikito,“ řekl udýchaně, ale klidně klečící Saša. „Ten už nás otravovat nebude. Když sme se kutálely, přerazil si vaz.“
„Seš v pořádku?“
„Až na pár škrábanců a odřenin nic. Kurňa, vypadám hůř po hodech.“
„Musíme jít. Nikdo z nich nebyl Žebroun a mám strach, že se tady někde ještě potuluje.“
„Jo, hnedka. Jenom si skočím nahoru pro flintu,“ Saša se ztěžka zvedl a začal se zase škrábat do kopce. Vzala jsem to jako hru a pokoušela se ho předhonit. Saša mne se smíchem lehce odstrčil a škrábal se dál nahoru.

„Víš co, Nikito?“ řekl Saša, když jsme odcházeli.
„Co?“
„Nebýt Kaťuši, už by nám hrál funébrmarš.“
„No, to máš pravdu,“ zasmál se Nikita a pohladil mě.

Ušli jsme již mnoho tlapek a Velký Žlutý Obr na vrchu akorát visel přímo nad námi. Nikita pořád v obratných tlapkách otáčel svoji kulovnici.
„Co s tím pořád děláš?“ zeptal se z toho již otrávený Saša.
„Když jsem se kutálel z té meze, praskla mi pažba.“
„Tak to máš blbý. Kde chceš v Zóně sehnat lepidlo na dřevo?“
„Na co lepidlo? Na to stačí izolačka,“ řekl Nikita se smíchem.
„Kde vůbec je ten slavnej Hangár?“ zeptal se Saša.
„Támhle. Už tam skoro sme,“ řekl Nikita a ukázal tlapkou před nás. Před námi se tyčila obrovská plechová bouda. Nikdy jsem nic takového neviděla, byla tak velká, že by se do ní vlezlo několik cihlových a ještě by tam zbylo místo…
________________________________________________________________________